Herbář k čemusi horšímu
Petr Borkovec
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382180/mid_herbar-k-cemusi-horsimu-PsJ-382180.jpg
4
60
60
Sbírka Herbář k čemusi horšímu je něco mezi atlasem a skládkou. Vychází z nejistého pocitu, že básně se válejí jak pod placatějšími kameny, tak v agresivních i melancholických diskusích vážkařů, detektoristů a sběratelů achátů. Z nejistého pocitu, že nejlepší básní je etymologické heslo slova „remíz“ a že je třeba vytvářet nová přísloví.... celý text
Přidat komentář
Petru Borkovcovi není možné upřít nadání k práci se slovy a úctu si zasluhuje i hloubka jeho znalostí, literárních i jiných. Má také hravou mysl a je schopen originality a neotřelých způsobů, kterými vytváří svá dílka. A nejde jen o tvorbu samotnou: kreativní je už třeba jeho vizitka v úvodu sbírky – psaná latinsky! - nebo mezi své vlastní básně vložená Erbenova Polednice. Trvale mě to udržovalo ve střehu, stále jsem musel přemýšlet, co na mě pan Borkovec právě teď zkouší.
Jenže poezie není luštění sudoku, takž mně právě tyhle výše popsané parametry bránily si čtení patřičně prožít. Vlastně jsem se ptal sám sebe, jestli je to vůbec ještě poezie, no, a došel k názoru, že nejspíš ne. Přitom různé hrátky se slovy, s vlastním textem nebo meta-myšlení o vlastním myšlení může literární kvalitu nést: Edward Lear, Raymond Queneau, Ondřej Hanus (anebo třeba Havlovské Antikódy) to dosvědčují. Tady jsem často měl pocit, že kromě předvádění vlastních dovedností už mi není nabídnuto nic navíc. Měl jsem pocit, že Borkovec vlastně tvoří a prodává sám sebe. Což o to, jeho sebestylizace je zajímavá, jen to není dílo literární.
Borkovec píše dobře, nebo mě se ty jeho věci dobře čtou. Často je to o takových zvláštních souvislostech jazyka a popisovaných jevů a věcí, co jednoho nutí číst dál a dál, až je najednou konec, harfko, v suku! Že je to málo?
Borkovec zařadil do svého "výboru" i klasickou Polednici. Ta báseň v sousedství těch často minimalistických ód působí jako zjevení a bohužel to trochu shazuje tu sbírku, protože prostě Polednice je klasika v tom nejlepším slova smyslu, báseň co nestárne, což se nedá říct o té spoustě Borkovcových variací a hloubkových jazykových vrtech, které tak nějak vyšumí, jako vzpomínka na dobře vychlazenýho lahváče v parnym dni. Ale to není málo.
Stejně si ale myslím, že nakonec nejlepší báseň autora bude vždycky jeho jméno: Borkovec - to je přece nádhera, jak nějakej brouk, co právě vylez zpod kůry borovice, nebo co pod ní zalejzá. Sám autor navíc (a v těch stylových brýlích) brouka dost připomíná. V tomhle ohledu se budu dál těšit z autorova sběru klacků i listí do herbáře. - Doporučuji.
„Slova z mrtvých nářečí a starých básní jsou zbavena své nostalgičnosti, podle které jsme si zvykli je identifikovat, takže si v jejich chaotickém výčtu uvědomujeme především právě jejich smrt.“
Kniha plná lidstva. Útržky ze skládky, kam se snáší vše z okolí a ukládá se: rozhovory, myšlenky, zprávy, mrtvoly... a to haraburdí se dá pak vytáhnout, vylisovat a vrazit do herbáře. Jako celek je to zajímavé, ale po rozdělení na jednotlivé básně jsem z některých nebyla zrovna nadšená.
Budu se snažit razantně vyhýbat superlativům. Ale pro Borkovcovu tvorbu mám neskutečnou slabost.
Haraburdí, haraburdí, harampádí. Zbožňuju to. Co všecko může bejt báseň? Básně jsou všude, vyskočí na vás zpoza prořezávky i z internetové seznamky. Báseň je všecko.
Medailonek v latině a věnování střevlíkovi, to je hned vcelku svérázný začátek. A texty frčí jedna báseň (ne že by se vždy četly jedna báseň). Seriózní kousky, glosy, útržky, zlomky, ukradená báseň (drzost!), jazykové experimenty, drobné prozaické útvary. Obrovská různorodost.
To stejný jazyk. Přes klopotný novotvary (lesostinný, sosnomračný, korokmenný) k obrozenecký češtině. Lidově i vážně.
Až nyní mi došlo, do jaké míry je Borkovec (a teď se vyhnu slovíčku environmentální, páč evokuje trochu dnešní pseudoekologický šachry) přírodní básník. Ptáci, brouci, ryby, škeble a kormoráni (moji oblíbení), hmyz. Remízy a skládky. Tohle fakt můžu. Borkovec formuluje pravý vztah k přírodě. Bez estetiky, ale s radostí z poznání.
Z textů sálá neskutečná zvídavost a touha po poznání (přitom neodborná a lehce převedená na čtenáře - kupříkladu při čtení Přesně jako Bill Fay... jsem si musel taktéž lehnout do záhonu a sledovat rostoucí rajčata). Pozorování - to je to hlavní. Míň přemýšlet a víc civět. Zdánlivé banality a všednosti se v Borkovcově podání stávají unikátními. Ve spojení s hravostí a humorem se z toho stává snová kombinace.
Dále mě zaujala propletenost se subkulturami - prospektoři, lidé na seznamkách, rybáři, detektoráři, květináři, pornoherci, vykradači chat. K tomuhle repertoáru by mi úplně seděla například obsluha sběrného dvora.
Takové titěrnosti, jako je elegantní obálka, název a trefné pojmenování jednotlivých básní, jsou sice druhořadé, ale i to musím ocenit.
Nejfamózněji vylisované kusy (musel bych zde vypsat polovinu sbírky), krom nich ještě Z diskuze na skládce (prorezlý lavor má mé veškeré sympatie!):
ODEŠEL ZE ZAHRADY
a už se nevrátil,
nepodal o sobě žádnou zprávu.
V minulosti byl pohřešován.
Zvláštní znamení: vlastně žádné.
Je hezký.
(s. 69)
ZLOMEK LXXXVIII
Protože kolibřík sající květ se podobá hlavě vzrušené kobry,
rozebírám jeden remíz.
(s. 121)
TŘI PÁRY (úryvek)
„Ježíši Kriste, Ane Lynn, asi bys měla zajet ke krajnici,“ řekla Roxy Taggartová.
„A budeš se snažit mě nevytěsňovat?“ odpověděla Ane Lynn.
(s. 105)
SLÁMKA A SLEPÝŠ KŘEHKÝ
Slámka si řekla pro sebe,
že není slámka, že je slepýš křehký.
Slyšel to slepýš křehký a pomyslel si,
že není slepýš křehký, že je slámka.
Každá věc má něco společného se štěstím! I každé zvíře!
(s. 96)
A přinejmenším si zapamatovat, že bažant kodrcá, hada do hlavně nenabíjej, kazí zbraň! a ledňáček krade.
Nebo že někdo může civět jako kocour do prořezávky.
Klenot je to, řekl bych, ale ke skromnosti přístupu Borkovce se to nehodí. Takže bych řekl, že tahle sbírka je spíš takovej prorezlej lavor.
Tyhle básně, to je prostě štěstí z poutě, nikdy nevíte, co si zrovna vytáhnete, nikdy nevíte, co na vás čeká na další stránce - bude to Erben? Nebo Vážná Věc? Nebo Na-prostý Výs-měch? Bude to báseň o úmrtí pornohvězd? A co třeba latinský medailonek autora? Je toho o deset deka víc, můžu to tak nechat? Co to bude dál, mladá pani? Jeden pytlík za pětikorunu! Pojďte blíž! U nás každý vyhrává!
A každá báseň a každá tretka z pytlíku je svým způsobem naprosto bizarní a pokud tu hru budete hrát s autorem, můžete se nechat pohledem na pavouka poskakujícího do rytmu mačkaného gumového balkonku ukolébat a nechat si třeba něco zdát. Třeba něco o broucích, angreštu nebo němě vykřičené výčitce.
Ale jo, asi si nakonec aspoň jeden pytlík vezmu - trocha toho štěstí na pozdějc se dycky může hodit.
Kormorán
Rybožrout jeden! Už si nezobne!
Rybáři děkují! A ryby taky! Jen tak dál.
Nemají kormoráni nějaký mor,
že by se mohli vystřílet ve velkém?
Člověče, něco vymyslíme, žádnej strach!
Lovu zdar, jen ať padají dál.
Chudáčci, jeho rodina! Určitě
se bez něj moc trápí - tak jim
od toho trápení pomůžeme, ne?
Dobrý způsob řešení migrace černých žroutů.
Lovu zdar! Moc pěkně vybarvenej!
Prsa naložit v mlíce a pak do guláše.
To se jako fakt dá jíst? Jeden by řek,
že bude tuhej a smrdět rybinou.
Vykosti prsa, nech je vychladnout,
pak na den do mlíka a normální guláš.
Dík, potvora černá - člověk se pořád učí.
(s. 48)
Tedy musím říct, že můj názor na tuhle básnickou sbírku je trochu schizofrenní. On totiž i výběr textů tak skoro působí. Borkovec ukazuje sílu v tom, v čem ji naplno předvedl už ve starších textech (zejména v knize Milostné básně, kterou dodnes považuji za jednu z nejlepších současných sbírek vůbec) - civilní básně, epické, někdy s dost osobitým suchým humorem. Občas s gustem rozbíjí obvyklou představu o tom, co je báseň a texty záměrně budí dojem "nebásní", ale zároveň je to úžasná poezie. Ano, i takové texty v téhle knize jsou a ty považuji za skvělé a jsem z nich nadšený. Ale jaké jsou ty ostatní? Někdy autor představu o basnictví rozbíjí možná až příliš a zařazuje poetické miniaturní povídky (které mě také ještě baví)... Jinde ovšem přichází jazykový a stylový experiment příliš nečitelný, snad až nesmyslná hra se slovy ubíjí obraz i význam a já si říkám, že tohle už je příliš mimo. Možná to jen nechápu, kdo ví. Ale řekl bych, že ze všech způsobů, jakými tu autor experimentuje s pojetím textu, jsem jako čtenář spokojen jen s částí. Bohužel s menší částí...
Štítky knihy
Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2021 |  Sebrat klacek |
| 2017 |  Lido di Dante |
| 2018 | Herbář k čemusi horšímu |
| 2019 | Petříček Sellier & Petříček Bellot |
| 2012 | Milostné básně |
"Nic z toho neplyne."
Nevyjádřila bych to lépe.
Ale třeba podrobněji...
Nic Nelíbilo Nic
Přírody - pramálo
Krásy - prapramálo
Lidství - až na dřeň
včetně pornohvězd a podobných
A tápajících inzerentů
Hry se slovy? Krátké, dlouhé,
sic provedené, však málo povedené
A což ta řečtina, latina, nelidština (=nesrozumitelština)?
A nespisovština (=budiž),
až hrubština (=datel tahal červi z kostí???, NE, TO NE)
Změť (ale! v abecedním pořádku!), sněť
Jedna parodie na Křišťálovou studánku, soukromou,
proč však Polednici čteme celou celičkou?