Herečka: Múza první republiky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501164/bmid_herecka-D74-501164.jpg
4
258
258
Některé životní role si nevybíráme. První světová válka skončila a duch divokých 20. let posedl srdce všech svobodomyslných umělců. Patřila mezi ně i herečka Jarmila Horáková. Navenek působila sebevědomě, uvnitř však skrývala nejistoty, které si vypisovala do svého deníku. S prvními láskami přichází také dilema - je možné se vdát a zároveň se naplno věnovat divadlu? Vážná nemoc však přerušila oslnivou kariéru v zárodku. O dvě desetiletí později objevuje Jarmilin příběh díky deníku také herečka a spisovatelka Olga. V období protektorátu se pro ni výjimečný osud stává nejen inspirací, ale i mostem ke svobodě, který vede daleko za hranice ponuré reality.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem přečetla na jeden zátah.
Začátek byl pomalejší, ale po chvíli mě příběh úplně dostal.
Perfektně se prolíná život Jarinky a Olgy. A konečné "rozuzlení", nebo spíš zjištění o samotné Olze, bylo hodně silné. I slza mi ukápla.
Já tedy hodnotím určitě kladně.
Je to smutný příběh o mladé dívce, ženě. Nic napínavého ani veselého v tomto příběhu prostě být nemá.
Příběh Jarmily a její lásce k divadlu se mi líbil, ale nějaké informace mi chyběli. Naopak Olga mě něčím iritovala a kdyby tam nebyla, nevadilo by mi to.
Nemůžu si pomoct, ale Podbrdskými ženami si autorka nastavila hodně vysokou laťku a zatím mě žádná z dalších jejích knih tak nenadchla.
Osobně mi u Herečky přišla zbytečná linie, kdy vypráví Olga. Klidně bych si vystačila s příběhem Jarinky samotné. Mám ráda příběhy s dějem, zde se ale pracuje hodně s pocity. Na mě až moc. Asi to k postavě patřilo, přecejen šlo o avantgardní umělkyni a tedy emočně bohatou povahu. Ale mě to občas až unavovalo.
Každopádně jsem se ráda dozvěděla o skoro zapomenuté herečce a jdu se podívat, zda o ní internet ještě najde nějaké další informace.
Román Herečka je příběh dvou žen, které se střídají v jednotlivých kapitolách. Hlavní hrdinkou je prvorepubliková herečka Jarmila Horáková, druhou vypravěčkou je spisovatelka píšící pod pseudonymem Olga Barényi a její část děje se odehrává za války. Autorka umí dobře popsat atmosféru a prostředí, ale jinak mě knížka moc nenadchla. Spíše než dějová, je kniha o pocitech a emocích, které se v podstatě opakují, až závěr knihu pozdvihne svojí svíravou dojemností.
Knihy Jany Poncarové mám moc ráda. Nejen, že jsem si oblíbila její smysl pro slova, ale hlavně příběhy, kterým se věnuje. Každá z jejích hrdinek má základ ve skutečné ženě, některé doslova. Herečku jsem poslouchala jako audioknihu, a možná z toho důvodu hodnotím její knihu jako nejslabší z těch, které jsem od autorky přečetla. Příběh plyne velmi pomalu, střídá se vyprávění dvou hrdinek a možná v tom byl můj problém. Zatímco hlavní příběh herečky Jarmily Horákové mě nesmírně bavil a hltala jsem každou kapitolu, příběhy z pohledu spisovatelky Olgy mě vůbec nebavily. Olga mi přišla nudná, příliš ponořená do Jarmily, a vlastně celý příběh o prvorepublikové herečce zpomalovala. Možná, kdybych knihu neposlouchala, ale přečetla, by mi mohl děj rychleji plynout. Nebo kdyby se kniha zabývala jen Jarmilou? Každopádně narozdíl od ostatních knih ve mně Herečka nezanechala téměř žádný pocit, a bohužel na celý příběh brzy zapomenu.
To bylo tak krásné. Olga žila v době Jarky a já měla pocit, že i autorka se s nimi znala důvěrně. Člověk se cítil být přímo na místě. Autorka s nimi dýchala, vybírala i styl slov a postoje, jako bych je slyšela osobně vyprávět. Moc se mi to líbilo. 95%
Do knihy jsem se musela nutit. Zdlouhavý příběh, žádné napětí. Ale konec nebyl špatný.
Přečetla jsem všechny knihy od paní Poncarové, ale tahle mě zaujala asi nejméně. Období 1. republiky i s reálnými postavami je zajímavé, samozřejmě i sama hlavní hrdinka. Příběh ale něco postrádá.
Zacatek byl umorny, myslela jsem, ze knihu odlozim... Ale nakonec enbyla tak spatna.
Co se mi na knihach pani Poncarove libi, je vykresleni atmosfery doby, ve ktere se dej odehrava. O avantgarde prvni republiky jsem toho (vyjma vytvarneho umeni) tolik nevedela, proto me moc tesi, ze jsem do tehle ery mohla nahlidnout a chvili zit prave s postavami umelcu...
A mně se to nakonec líbilo, začátek byl takový nijaký, ale pak jsem se nemohla odtrhnout. Je pravda, že některé pasaže byly takové zdlouhavé, ale jako celek hodnotím pozitivně, zase. Zkusím ještě další knihy od této autorky.
Toto je má druhá kniha od autorky a zřejmě poslední.
Její styl mi vůbec nesedí - postavy mi přijdou nepropracované a neuvěřitelné, formulace hodně patetické, konflikty jen naznačené...
Je to škoda, postava Jarmily Horákové je hodně zajímavá. Stejně tak Olga - tolik by se dalo vytěžit ze situace, ve které se nachází.
Čím více bojů, tím cennější malý okamžik štěstí. Knížka byla pro mě zajímavá. Je psaná poeticky, s citem a jemností, dává čtenáři nahlédnout na kulturní scénu dvacátých let 20. století. Oceňuji, že autorka vytahuje z hlubin zapomnění životní příběhy silných a statečných žen, které nás můžou obohatit a inspirovat.
Až doma jsem zjistila, že kniha, kterou mi knihovnice doporučila, je od neoblíbené spisovatelky. A ta opět nezklamala, neustálé opakování hrdinčiny povahy ob stránku, pozorný čtenář nemusí být neustále upomínán. Moje nervy, četla jsem s odporem, až jsem se dopracovala k Devětsilu a kniha mě začala zajímat, psychologie postav velmi plochá, proto asi stále to opakování, tohle spisovatelka moc neumí. Dále tajemná postava Aloisie, jejíž pravá totožnost je odhalena na konci. Zkrátka, nápady Poncarová má, šetřit slovy a používat nejvystižnější zatím ne. Konec mě dostal, ale nevím, co hrálo větší roli, zda to je tak dobře napsané nebo to jen zasáhlo mou nedávnou bolavou zkušenost. Dám tedy paní ještě někdy šanci.
Tak jsem po dlouhé době nedočetla knihu... Často se mi to nestává a dělám to nerada, ale už jsem byla téměř ve třetině a pořád nic. Ani Olga, ani Jarmila mne nedonutily pokračovat dál. Já potřebuju, aby mě knížka přitahovala, nutila otáčet stránku za stránkou, abych se těšila, až si budu moct večer zalézt a konečně číst a to se tady bohužel nestalo. Ostatní knížky paní Poncarové se mi líbily.
Kdyby měl román poloviční rozsah, s radostí ho označím za nejlepší dílo Jany Poncarové - ale obávám se, že nebude patřit mezi oblíbené. Protože posedlost nejen divadlem, světla lamp z let dvacátých a sněhová břečka z let čtyřicátých jsou popsány přesně, Jarka má v sobě uvěřitelnou dávku pomíjivé mihotavé pravdivosti a Olga směs ctižádosti a temnoty, přitom ani jedna není černobílá. O smrti hrdinky se nečte lehce, i když čtenář ví od začátku, že přijde - ale je to tíha nepřikrašlovaného válečného života (a to, jak se od něj odráží odpudivost některých rozhodnutí a skutků), co dělá z Herečky překvapivě nekomfortní čtení.
Přečetla jsem několik knih Jany Poncarové, tato se mi zdála nejslabší. Nevyhovovalo mi střídání dvou časových úseků. Nevěděla jsem, že postavy v knize opravdu žily, Jarmila byla dcerou bohatého podnikatele, cesty a studia v zahraničí bez problémů zaplatil. Udělal by pro ni cokoli. Příběh byl příliš rozvláčný, Jarmila řeší, zda má talent nebo ne, řekla bych pořád dokola. Divadelní svět je mi zcela cizí. Naopak činnost Devětsilu a moderní avantgarda v literatuře mě zaujala.
Trochu zvláštně napsaná kniha. Ze začátku jsem se bála, že mě nebude bavit, ale pak mě příběh pohltil a musela jsem číst dál. O herečce jsem také doposud nevěděla. Až půjdu Myslíkovou ulicí, tak si určitě na Jarinku vzpomenu. Možná se i někdy vydám na Olšanské hřbitovy.
Štítky knihy
životopisné, biografické romány 20. léta 20. století čeští herci a herečky české rományAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Tahle knížka byla ze všech od autorky nejsmutnější.
Jarmila byla veskrze pozitivní, Olga mě neskutečné vadila.