Herečka: Múza první republiky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552675/bmid_herecka-muza-prvni-republiky.jpg
4
245
245
První světová válka skončila a duch divokých 20. let posedl srdce všech svobodomyslných umělců. Patřila mezi ně i herečka Jarmila Horáková. Za oponou jejího talentu se však skrývala vážná nemoc, která oslnivou kariéru přerušila v zárodku. O dvě desetiletí později objevuje Jarmilin příběh také herečka a spisovatelka Olga. V období protektorátu se pro ni výjimečný osud stává nejen inspirací, ale i mostem ke svobodě, který vede daleko za hranice ponuré reality.... celý text
Přidat komentář
To bylo tak krásné. Olga žila v době Jarky a já měla pocit, že i autorka se s nimi znala důvěrně. Člověk se cítil být přímo na místě. Autorka s nimi dýchala, vybírala i styl slov a postoje, jako bych je slyšela osobně vyprávět. Moc se mi to líbilo. 95%
Do knihy jsem se musela nutit. Zdlouhavý příběh, žádné napětí. Ale konec nebyl špatný.
Přečetla jsem všechny knihy od paní Poncarové, ale tahle mě zaujala asi nejméně. Období 1. republiky i s reálnými postavami je zajímavé, samozřejmě i sama hlavní hrdinka. Příběh ale něco postrádá.
Zacatek byl umorny, myslela jsem, ze knihu odlozim... Ale nakonec enbyla tak spatna.
Co se mi na knihach pani Poncarove libi, je vykresleni atmosfery doby, ve ktere se dej odehrava. O avantgarde prvni republiky jsem toho (vyjma vytvarneho umeni) tolik nevedela, proto me moc tesi, ze jsem do tehle ery mohla nahlidnout a chvili zit prave s postavami umelcu...
A mně se to nakonec líbilo, začátek byl takový nijaký, ale pak jsem se nemohla odtrhnout. Je pravda, že některé pasaže byly takové zdlouhavé, ale jako celek hodnotím pozitivně, zase. Zkusím ještě další knihy od této autorky.
Toto je má druhá kniha od autorky a zřejmě poslední.
Její styl mi vůbec nesedí - postavy mi přijdou nepropracované a neuvěřitelné, formulace hodně patetické, konflikty jen naznačené...
Je to škoda, postava Jarmily Horákové je hodně zajímavá. Stejně tak Olga - tolik by se dalo vytěžit ze situace, ve které se nachází.
Čím více bojů, tím cennější malý okamžik štěstí. Knížka byla pro mě zajímavá. Je psaná poeticky, s citem a jemností, dává čtenáři nahlédnout na kulturní scénu dvacátých let 20. století. Oceňuji, že autorka vytahuje z hlubin zapomnění životní příběhy silných a statečných žen, které nás můžou obohatit a inspirovat.
Až doma jsem zjistila, že kniha, kterou mi knihovnice doporučila, je od neoblíbené spisovatelky. A ta opět nezklamala, neustálé opakování hrdinčiny povahy ob stránku, pozorný čtenář nemusí být neustále upomínán. Moje nervy, četla jsem s odporem, až jsem se dopracovala k Devětsilu a kniha mě začala zajímat, psychologie postav velmi plochá, proto asi stále to opakování, tohle spisovatelka moc neumí. Dále tajemná postava Aloisie, jejíž pravá totožnost je odhalena na konci. Zkrátka, nápady Poncarová má, šetřit slovy a používat nejvystižnější zatím ne. Konec mě dostal, ale nevím, co hrálo větší roli, zda to je tak dobře napsané nebo to jen zasáhlo mou nedávnou bolavou zkušenost. Dám tedy paní ještě někdy šanci.
Tak jsem po dlouhé době nedočetla knihu... Často se mi to nestává a dělám to nerada, ale už jsem byla téměř ve třetině a pořád nic. Ani Olga, ani Jarmila mne nedonutily pokračovat dál. Já potřebuju, aby mě knížka přitahovala, nutila otáčet stránku za stránkou, abych se těšila, až si budu moct večer zalézt a konečně číst a to se tady bohužel nestalo. Ostatní knížky paní Poncarové se mi líbily.
Kdyby měl román poloviční rozsah, s radostí ho označím za nejlepší dílo Jany Poncarové - ale obávám se, že nebude patřit mezi oblíbené. Protože posedlost nejen divadlem, světla lamp z let dvacátých a sněhová břečka z let čtyřicátých jsou popsány přesně, Jarka má v sobě uvěřitelnou dávku pomíjivé mihotavé pravdivosti a Olga směs ctižádosti a temnoty, přitom ani jedna není černobílá. O smrti hrdinky se nečte lehce, i když čtenář ví od začátku, že přijde - ale je to tíha nepřikrašlovaného válečného života (a to, jak se od něj odráží odpudivost některých rozhodnutí a skutků), co dělá z Herečky překvapivě nekomfortní čtení.
Přečetla jsem několik knih Jany Poncarové, tato se mi zdála nejslabší. Nevyhovovalo mi střídání dvou časových úseků. Nevěděla jsem, že postavy v knize opravdu žily, Jarmila byla dcerou bohatého podnikatele, cesty a studia v zahraničí bez problémů zaplatil. Udělal by pro ni cokoli. Příběh byl příliš rozvláčný, Jarmila řeší, zda má talent nebo ne, řekla bych pořád dokola. Divadelní svět je mi zcela cizí. Naopak činnost Devětsilu a moderní avantgarda v literatuře mě zaujala.
Trochu zvláštně napsaná kniha. Ze začátku jsem se bála, že mě nebude bavit, ale pak mě příběh pohltil a musela jsem číst dál. O herečce jsem také doposud nevěděla. Až půjdu Myslíkovou ulicí, tak si určitě na Jarinku vzpomenu. Možná se i někdy vydám na Olšanské hřbitovy.
Herečka je moje druhá kniha od autorky, první byla Eugenie, a uz podruhé zjišťuji, že mě to úplně nevyhovovalo. Kniha je psaná krásně, dobře čtivá, ale ten příběh (ač moje velice oblíbené období první republiky) mě prostě nebavil. Stejně jako u Eugenie jsou tam na můj vkus příliš pitvané pocity hlavních postav. Chápu, že příběh není veselý, ale i tak toho bylo moc (neustálé pochyby, lítost, pláč..)
Konec knihy z Olžina pohledu byl zajímavý, překvapilo mě, jak to dopadlo s Mirkem.
Nevedela jsem, ze je kniha psaná podle skutečných postav, a tak jsem si poté dohledala další informace o Jarmile i Olze.
Mám doma ještě Podbrdské ženy, tak jsem zvědavá, jak se mi budou líbit ony.
Po přečtení knihy jsem si musela nechat trochu odstup, abych si utřídila myšlenky a pocity, které ve mě vyvolala.
Mladá krásná herečka Jarmila Horáková za první republiky, Devětsil, Osvobozené divadlo, měla by být šťastná....Ale oddaná celou svou bytostí práci, protože nemohla jinak, době i svým citům navzdory...
Druhá dějová linka za druhé světové války, se zajímavým příběhem spisovatelky, která píše o Jarmile Horákové divadelní hru. Konec neveselý, ale pro mě byla tahle knížka úžasný zážitek. Doporučuji.
Od Jany Poncarové je to první kniha, kterou jsem si vybrala a upřímně - velké zklamání. Není mým stylem odkládat nedočtenou knihu, ale tuto jsem vzdala po padesáti stránkách. Příběh se hrozně vlekl, nebylo v něm nic, co by mě nabudilo pokračovat ve čtení. Autorce ale šanci ještě dám...
Na toto hodnocení jsem si musela nechat po přečtení trochu času. Neveselé čtení. Střídají se dvě dějové linie. Dvacátá léta a příběh herečky Jarmily Horákové, která dávala do svého snu stát se herečkou a později i do svého hraní úplně vše, jako kdyby věděla, že jí není souzeno při svojí milované profesi zestárnout.
Čtyřicátá léta a spisovatelka snažící se v ponuré době oživit vzpomínky na Jarmilu tím, že o ní píše divadelní hru.
Styl vyprávění příběhu skutečných žen je trochu zvláštní, ale vlastně se úplně perfektně hodí k popisované době.
Příběh matrjoška: spisovatelka píše o spisovatelce, která píše o herečce... která si píše deník. Velké babrání se sama v sobě. Většinu knihy dívka, později žena řeší jestli bude, nebo nebude herečka, jestli je, nebo není herečka, jestli se líbí mužům. A spisovatelka přitom tvrdí, že ji všichni kolem zbožňovali. Olga i Jarmila jsou čím dál, tím víc depresivní. To vše by se celkem snadno dalo vyjádřit na polovině stránek. Málo děje, hodně vnitřního prožívání, které se hodí spíše pro specifické čtenáře, pro mě již trochu nuda.
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Knihy Jany Poncarové mám moc ráda. Nejen, že jsem si oblíbila její smysl pro slova, ale hlavně příběhy, kterým se věnuje. Každá z jejích hrdinek má základ ve skutečné ženě, některé doslova. Herečku jsem poslouchala jako audioknihu, a možná z toho důvodu hodnotím její knihu jako nejslabší z těch, které jsem od autorky přečetla. Příběh plyne velmi pomalu, střídá se vyprávění dvou hrdinek a možná v tom byl můj problém. Zatímco hlavní příběh herečky Jarmily Horákové mě nesmírně bavil a hltala jsem každou kapitolu, příběhy z pohledu spisovatelky Olgy mě vůbec nebavily. Olga mi přišla nudná, příliš ponořená do Jarmily, a vlastně celý příběh o prvorepublikové herečce zpomalovala. Možná, kdybych knihu neposlouchala, ale přečetla, by mi mohl děj rychleji plynout. Nebo kdyby se kniha zabývala jen Jarmilou? Každopádně narozdíl od ostatních knih ve mně Herečka nezanechala téměř žádný pocit, a bohužel na celý příběh brzy zapomenu.