Hetéry a jejich svět

13.11.2022

O Alkifrónových epištolách se psává, že jsou výborným pramenem pro poznání poklasické Attiky. A do jisté míry je to pravda, ale musí se s nimi zacházet opatrně. Nejen proto, že se v nich autor vrací půl tisíce let před vlastní narození (tedy do IV. století př. Kr.), ale také proto, že jsou jeho listy výrazně stylizované a artistní. Rybáři a venkované, případně jejich ženy a dcery, v nich například odkazují na různé mytologické či historické subtilnosti, což nepůsobí příliš autenticky.

Zato nám tento rétor napovídá, jak v antice mohla vypadat pubertální revolta proti rodičům. Otec o svém synovi, jenž se na návštěvě Athén zhlédl v kynismu: „[...] Potřásá střapatou hlavou, pohled má drzý, chodí polonahý v malém pláštíku, visí na něm mošnička a v rukou drží klacek urobený z plané hrušně, je bos, špinavý, nic nedělá, venkova a nás, svých rodičů, nechce znáti, ba zapírá nás říkaje, že všechno vzniklo přirozeně a smíšení pralátek že je příčinou vzniku a zrození, a nikoli rodiče.“ :DD

Alkifrón sám filosofy nemůže ani cítit (v čemž se možná shoduje s většinou starověkých Athéňanů). Chudáka Epikúra vykresluje — očima jeho hetéry Leontion — jako žárlivého „dědka“, „zavšiveného, věčně nemocného a porostlého docela vlnou místo chlupy“. Nebo paroduje různé filosofické školy tím, že líčí nemravy jejich zástupců na symposiu. Za vše pak mluví rada jisté hetéry mladičkému milenci: „Dej sbohem oněm bosonohým a bledolícím žvanilům, kteří se potloukají kolem Akademie, nic užitečného pro život neznají, aniž mohou konati, a jen se všetečně zabývají všelijakými povětrnými hloupostmi.“ (Proč zní jako grantová komise? =/)

Tu a tam se dozvíme něco z každodennosti: líčení u Řekyň (měšťanky „si barví tváře žlutí, bělobou a červení tak, že předstihují i obratné malíře“, brblá venkovan), vršení mohyl z kamínků na hroby milenců, antický ideál krásy (z kterého je vidět, že dnešní Řekové už bohužel patří k úplně jinému antropologickému typu). Některé listy přece jen vyznívají realisticky, například ten o bohatém mladíkovi, jenž chtěl strávit den hraním si na rybáře a jednomu z nich zaplatil, aby ho vzal s sebou na moře — samozřejmě v lodi plné koberců a pištkyň. :) Nejkrásnější mi ale přijdou láskyplné a vysokomyslné epištoly, které si se svými hetérami vyměňují velikáni antiky: dramatik Menandros s Glykérou a Lamia se seleukovským králem Demetriem Poliorketem.

Poznámky a doslov Ferdinanda Stiebitze skvělé!

* „Jeho rty rozkvétají růžemi, jež uloupil z ňader Afroditiných a na okraj rtů svých přiložil.“
* „Neznesvětíme bohů, které jsme sami stvořili.“
* „Její vlasy jsou přirozeně zkadeřeny, rusé bez barvení a splývají měkce přes šíji. Její oči jsou, při Artemidě, krásněji zakulaceny než úplněk měsíční; a sytou černí se černají zřítelnice a kolem nich nejbělejší úběl…“ (o hetéře Lais)
* „Nechci zaměniti [bohatství] za [...] gymnické závody v Lykeiu a posvátnou Akademii... Kdepak v Egyptě spatřím shromáždění národa a hlasování? [...] A Kerameikos a agoru, soudy, krásnou Akropolis, vznešené bohyně, mystérie, sousedku Salaminu, úžinu mořskou, Psyttaleii, Marathon, v Athénách celou Hellas, celou Ionii a všechny Kyklady?“ (Menandros odmítá pozvání do ptolemaiovské Alexandrie)