Heydrich: Muž so železným srdcom

10.07.2017

Na prvních stranách jsem měl trochu obavy jestli se do takhle psané knihy začtu. Ale dal jsem tomu šanci, protože tohle téma mám rád. Já se nejen začetl, ale knihu jsem přečetl jedním dechem. Nakonec jsem rád, jak je kniha pojata, že obsahuje i širší souvislosti, dozvěděl jsem se i pár pro mě nových informací.

04.07.2017

Nejvíc kniha, knih o atentátu na Heydricha už jsem četla spoustu a tahle byla bezesporu nejlepší. Už se těším až zhlédnu film.

Jedna z knih, kterou kdyz pujcite, tak se vam nevrati.

28.06.2017

O operaci Anthropoid si ráda přečtu každý zdroj, který objevím, ale autorův sebestředný styl protkaný jeho nabubřelými názory z tohoto díla vytvořil (pro mě) nesnesitelně protivnou knížku. Za to jeho neustálé vznášení se do nebes za přesná fakta budiž mu odměnou, že je HHhH uváděno jako předloha pro tu monstrózní filmovou slátaninu Smrtihlav.

Myslím, že některé knihy mají tak vysoké hodnocení jen proto, že je většina lidí není schopná přečíst. Jak miluji knihy a myslím si, že nakládat s nimi neopatrně je barbarství, touhle jsem třikrát doslova praštil o zem. Na někoho, kdo nesustále tvrdí, že si zakládá na faktech, by v knize nějaká mohl respektovat. Pro začátek by si nemusel plést Valčíka s Opálkou a Čurdu s Gerikem...

12.06.2017

Skvěle napsané, oceňuji autorův komentář i přiznání nejistot a chyb mezi řádky.

01.06.2017

Na Binetově HHhH je zajímavá a hodnotná především forma, jelikož o operaci Anthropoid si čtenář může přečíst spoustu jiných textů – jak autor koneckonců ve svém díle často glosuje. Pojímání dramatu výsadkářů Gabčíka, Kubiše a Valčíka rovněž jakožto drama samotné geneze textu funguje velmi dobře. Binet dokáže líčit věci i v rámci svého experimentu s takovým napětím, že jsem byl na každou další stránku dychtivě zvědavý, ač faktický průběh historických událostí samozřejmě znám. Autorova hra s nespolehlivým vypravěčem je takového ražení, že kupříkladu nejprve popíše, kterak se díky nemožnosti platby kreditkou v daném internetovém obchodě naštěstí vyhnul nákupu německy vydaných pamětí Heydrichovy manželky Liny, jejichž cena se zřejmě díky vzácnosti a oblíbenosti v některých sběratelských kruzích vyšplhala do poněkud fanatické výše, aby o několik kapitol dále vynesl informaci ze soukromého prostředí Heydrichovy rodiny a lakonicky poznamenal, že si knihu coby zdroj nakonec stejně koupil a její obsah si nechal předložit jakousi mladou ruskou studentkou. Nutno podotknout, že v tomhle ohledu Binet dosahuje kvalit znejišťujících románových esejí takového Juliana Barnese (ne, nejde o samoúčelnou autorskou sebestřednost). Poněkud mě jen znejistil příliš okatě najevo dávaný patos, jejž Binet na konci vyhrotil takřka k nesnesení (a nic tomu nepomůže vložená reflexe o jeho nevyhnutelnosti) – jako by měl autor (ovšem fiktivní autor coby postava příběhu, skrze nějž skutečný autor promlouvá) neurotickou potřebu své čtenáře přehnaně ujišťovat, kterak s odbojáři soucítí a kterak se oproti nim cítí malý a nicotný, aby zmizelo i poslední smítko pochybností, že tomu tak není. Připadalo mi to jako systematicky vkládaná nejistota, jejíž ústrojnost v rámci jinak chytré kompozice mi přišla dosti pochybná.

P.S.: Filmová adaptace se dle traileru zdá být další variací prostředních kvalit na danou historickou látku, která si titul a jméno autora kupuje pouze jako lákadlo pro čtenáře – co je na knize zajímavé zřejmě zcela absentuje. Viz https://youtu.be/l9OUT4BZUT8

19.05.2017

Forma nedokončeného "surového" románu mi nevyhovovala. Binet opakovaně tvrdí, že nechce zabředávat do fikce a tak zůstává jen u faktů, které všude možně vyčetl a doplňuje je svými názory a postřehy. Přitom mi spousta i dějových pasáží aspoň trochu smyšlená přišla a upřímně bych si raději přečetli normální fikci založenou na faktech než tento experiment. Fikce je snad přece založená na tom (aspoň ta historická), že nejde o detaily (co měl pořád s tou barvou mercedesu??? Jako by na tom nějak záleželo...), ale o vyjádření atmosféry a třeba vyzdvihnutí nějaké určité myšlenky nebo osobnosti.

HHhH je ve výsledku ne moc zajímavě napsaný základní přehled toho, co se událo okolo Heydricha a parašutistů (pro člověka, co k tomu viděl pár filmů a pamatuje si aspoň něco z hodin dějepisu to řekl bych nepřinese nic moc nového) s náhodnými postřehy autora. Ty mě iritovaly ze všeho nejvíc. Přišly mi hrozně umělé a Binetovi jsem autenticitu, která z toho má být cítit, vůbec nevěřil. Jeho až přehnaná adorace hrdinů a Prahy by mi jako Čechovi (když to navíc píše cizinec) měla být sympatická, ale mě spíše odpuzovala. K obdivu hrdinů stačí popsat jejich činy a netřeba stokrát stejnými slovy omílat jejich odvahu atd. A popisy Prahy mi občas přišly jako ta největší klišé z turistického letáku. Kdyby jenom to, Binet prolíná z válečnými událostmi i svůj osobní život což mi přijde nejen trochu neuctivé, ale hlavně zbytečné a nudné.

Co tedy mohu na knize ocenit je, že jsem si přeci jenom události druhé světové války připomněl a jistě se dozvěděl sem tam i něco nového. Snad autorovi i věřím upřímný zájem o věc. Bohužel mě ale v průběhu celé knihy nedovedl přesvědčit, že je dobrý spisovatel a že jeho kniha má nějakou přidanou hodnotu.

22.03.2017

Knížka má bezesporu řadu kvalit, které je třeba objektivně ocenit. Fandím snaze uchopit tak nesnadné téma, bohatému materiálu, který autor shromáždil a poměrně obstojně zpracoval, jeho zaujetí pro vše české a našla by se i řada dalších. Bohužel je pro mě naprosto nestravitelný způsob, jakým je kniha napsaná. Ony autorské vstupy, zhmotňování v příběhu, vstupování autora do děje a řečnické otázky na mě působily neskutečně rušivě, časem jsem je i přeskakovala očima a celou dobu se ptám - Proč to dělal? Bylo to nutné? Text to tříštilo a otravovalo. Dojem tedy těžce průměrný.

03.02.2017

Skvělá kniha. Vtáhla mě do děje a já doslova hltal každé slovo. Měl jsem místy mrazivý pocit, pobavilo mě i autorovo přemýšlení o jednotlivých detailech. Historicky taky v pořádku, kniha předčila všechna očekávání.

29.01.2017

Těžko napsat komentář, který shrne dojmy a pocity z přečteného...
Historické nepřesnosti autorovi zcela odpouštím, fascinující je, jak jako Francouz tolik miluje naši zemi a historii, až se čtenář zastydí. Způsob psaní je velice netypický, ale svěží a velmi čtivý. Žádný komentář ani recenze to nedokáží popsat přesně, to se musí přečíst. Ačkoliv jsem hodně skeptická i kritická k nuceně originálním slohům a touhou spisovatelů za každou cenu něčím vybočit, tohle je zcela o něčem jiném.
Dlouho mi nebyl nějaký autor jako osobnost tak sympatický a blízký,...Kniha je napsána skvostným způsobem, hrozně moc se mi líbily jehokomentáře během psaní knihy a jeho věčný optimismus, sebekritika, oddalování konce, naprosto uvěřitelné a neumělé dialogy, absence klišé i tato věta, kterou si, kromě té poslední určitě zapamatuji: Radši bych si odnesl slamník na kostelní ochoz, kdyby tam pro mě zbylo ještě trochu místa....

29.01.2017

Laurent Binet dostal za toto dílo v roce 2010 Goncourtovu cenu za nejlepší románovou prvotinu. To znamená, že v roce 2010 schvátil románové prvotiny ve Francii mor a asi toho moc nevyšlo, protože todle je peklo. "Nechci psát učebnici dějepisu. Proto se mi do prokázaných faktů mísí moje představy. Prostě to tak je.” Největším hrdinským činem české novodobé historie si omývá svou literární prdel. Laurent Binet, francouzský literární bidet.

Největším hrdinským momentem české historie není moje narození, ani Nagano, ani to, že to nad klenotama Zeman nakonec ustál, ale atentát na Heydricha. O operaci Anthrodpoid bylo napsáno bambilion stránek, natočeno nespočet filmů s Geislerovou, ale stále téma přitahuje další a další autory. A právem. Příběh je to totiž geniální - seskok k Plzni místo k Praze, zaseknutej samopal, Lidice, skovka v kryptě v kostele, 7 parašutrů proti 700 ssákům, nakonec sebevražda, smrt kolaborantů a další ssvinstva.

Bidetovým problémem tak není příběh, ale jeho vměšování se do něj. Přemítá jak asi přesně zněly rozhovory a jak přesně co kdo řekl. A celý je to příšerně otravný. Příšerně. Když třeba popisuje moment, kdy se blíží k sepsání atentátu, píše: "Už se to blíží. Cítím to. Musím se do Prahy vrátit. Až se to stane, musím být tam. Musím to napsat tam.” A já bleju. Bidet je informovanej dostatečně, ví o všech všechno, miluje Čechy, Slovensko a některý informace, který předává jsou celkem zajímavý. Jako například informace, že si Heydrich otevřel v Berlíně bordel. Prassák jeden!

Kniha vznikala souběžně s Littellovýma Laskavýma bohyněma a Binet tuto knihu v románu tematizuje, protože cíle knihy jsou si prej docela blízké. Román s despektem označuje za Houellebecqa v nacistickém převleku. A já označuju Bineta za kokota. Nejen za větu "Těch pět právě na úzkém konci narativního trychtýře tohoto příběhu zahlédlo světlo.” dávám 5/10, protože prostě míň dát Anthropoidu nejde. Jarda Jágr taky nemůže nikdy za nic dostat míň než 5.

Velmi čtivě napsaná knížka plná faktů i osobních dojmů. Milé je, jak nám Laurent Binet po celou dobu fandí.

31.12.2016

Jedním slovem vynikající. Tak faktografické (pár chyb se dá odpustit, nejsme malicherní), ale přitom neskutečně čtivé.

22.12.2016

Výborná kniha.Skvělé zpracování. Moc se mi líbí styl, jakým autor pojal toto dílo. To, že se dopustil pár drobných historických chyb není tak podstatné. Plusové body získal Francouz za to, jakým způsobem píše o nás. Trochu mi připomíná Szczygieła. Skvělé.
Výborná je "hláška": "Najednou to vidím úplně jasně: Laskavé bohyně, to je Houellebecq v nacistickém převleku."

30.10.2016

Ta forma je dost netradiční, ale za mě fantastické.

21.10.2016

Skvělá, úžasná kniha. Víc napsat nejde.

13.10.2016

Tak moc ráda bych chtěla napsat komentář, který by byl hodné této knihy. Nejsem však stále schopna slov. Ještě po dočtení posledního řádku jsem seděla a strnule koukala na poslední slova "... a možná jsem tam někde i já." Myslím, že nic nedokáže lépe vyjádřit, jak jsem se cítila, než samotný závěr.

Jedná se o pozoruhodné dílo. Fakta o atentátu mi jsou známá. Doposud jsem se však nesetkala s takovýmto románovým zpracováním. Binet vypráví svůj vlastní příběh. Jedná se o jeho vlastní výzkum, o jeho vlastní úvahy. Nikoliv však o smyšlené události. Pokud se dostane za hranice faktu, řekne to. Člověk se tedy dozví ve výsledku skutečnost. Je popsán souběh dějin od narození R. Heydricha po stvoření monstra "Pražského kata". Události, jež celou tuto dobu protínají. Německo. Francie. Rudá armáda. Londýn. Protektorát Čech a Moravy.

A ať už jsou to rodiny, které zaplatily životem, Lidice či Ležáky, jež padly, Kubiš, Gabčík, otec Hájský, Beneš... miliony Židů, nevinných obětí... jak už bylo řečeno - Dějiny, to je jediný skutečný osud: můžete je číst zepředu zezadu, ale přepsat se nedají... I když by si to člověk tolikrát přál.

Myslím si, že pokud hledáte knihu, kde nejsou jen samé údaje a nepřeberné množství dat. Doporučuji vám HHhH. Přečtěte si ji a myslím, že na konci rozhodně nebudete litovat své volby.

Pro uzavření jak komentáře, tak i svých myšlenek, si vypůjčím pár slov od Bineta "... rád bych ale věřil tomu, že lidé existují, i když se o nich nemluví..."

13.10.2016

Čím jsem starší, tím víc mne monology popisující zápas s postavami a autorovy příhody a vnitřní pnutí při tvorbě příběhu otravují - považuji to za berličku, markýrování příběhu, nastavovanou kaši. Ovšem! Binetovi toto naprosto odpouštím, protože mne prostě dostal. Od počátečního lehkého zhnusení přes smíření v první třetině až po naprosté pohlcení od poloviny - tohle byla lahoda číst. Díky!