HHhH: Himmlerov mozog Heydrich
Laurent Binet
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/111393/bmid_himmlerov-mozog-heydrich-xAQ-111393.jpg
4
521
521
Prominentného nacistu Reinharda Heydricha prezývali pražský mäsiar a kat. Šéf gestapa, ktorý naplánoval holokaust a riadil tajnú službu, sa stal protektorom Čiech a Moravy. Po sérii podlých vrážd českých generálov a vlastencov dostali Slovák Jozef Gabčík a Čech Jan Kubiš z hnutia odporu poverenie Heydricha zabiť. Kniha opisuje kariéru nacistu až po smrteľné zranenie na pražskej zákrute v Kobylisiach – jediný úspešný atentát na vysokopostaveného esesáka počas vojny. Zrodil sa brilantný román o akcii Antropoid riadenej z Londýna.... celý text
Přidat komentář
Skvělá kniha, popisující operaci Anthropoid. V Česku všichni o atentátu na Heydricha slyšeli, mnoho lidí zná i další podrobnosti celé operace. Tady bylo zajímavé sledovat, že i ty nám všem známé okolnosti, musel autor cizinec objevovat.
Nemůžu si pomoct,ale dočetla jsem ji s velkým sebezapřením. Autor neustále poukazuje na to, jak romány vycházející z historických událostí jsou zavádějící, od skutečnosti se odklánějící, plná románových klišé, a přitom on sám jimi ve skutečnosti nešetří. Coby shrnutí několika historických událostí dobré,ale kdyby kniha odpovídala svým podáním beletrii faktů, udělal by autor lépe. Takhle ve mě nechává pachuť podprůměrnosti.
Zajímavá záležitost, která určitě nesedne každému. Ale styl má autor skutečně originální, je to takové překotné vyprávění...
Musím se přiznat, že jsem knihu pořád srovnávala se svou velmi oblíbenou Dva proti říši, kterou považuji za nejlepší možné zpracování atentátu a operace Anthropoid. HHhH je úplně jiná, snad autorovými pasážemi o věrohodnosti toho, co právě popisuje, snad tím, že jí chybí skuečný románový rozměr, ale rozhodně není horší. Prostě za mě velké nadšení.
Velmi čtivé. Nevím proč se autor nezmiňuje o zásadním zdroji a zpracování příběhu - o filmu Atentát. A také mne mrzí, že při psaní asi neznal bádání a psaní Marka Tomana, když pracoval na Chvále oportunismu. Nejspíš tak činili oba ve stejný čas a leckde se jejich díla až překrývají. Porovnávám třeba scénu s řeznictvím. Tomanova kniha samozřejmě není jen o atentátu a o Heydrichovi, ale myslím, že by se Binetovi mohly líbit i další témata souvisejícím s hlavním hrdinou, například smrt Jana Masaryka.
Nemám slov. Ta kniha je prostě neskutečná. Vážně nevím, jak bych tu sdělila své dojmy z knihy, je jich mnoho a jsou nepopsatelné. Mám z té knihy husí kůži.
Jsem ráda, že zahraniční autor napsal knihu popisující tyto události. Jde vidět, že knihu nepsal "na koleni" a že se o dané téma naplno zajímal. Se čtením jsem ale měla místy problémy. Vadilo mi, jak autor po napsání nějakého dialogu přemýšlel několik stran o tom, zda tento dialog skutečně mohl proběhnout, či nikoli a zda by dotyčný člověk vůbec mohl něco takového říct atd.
Kniha je spíš životopis "blonďaté bestie", linie Gabčík, Kubiš je v porovnání s Heydrichem spíše okrajová ale vzhledem k názvu knihy je to logické, navíc máme možnost události před a během války vidět z německé strany, což není u jiných knih popisujících tyto události běžné. Díky ní, jsem se dozvěděla spoustu nových informací a jsem ráda, že jsem knihu přečetla, i když jsem někdy měla s pokračováním problémy.
Jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední měsíce četl a taky jedna z mála "současných" knih, k jejichž četbě jsem se odhodlal. Z každé stránky Binetova debutového románu o tom, jak píše román o atentátu na Heydricha, je znát jeho absolutní zapálení pro věc a obdiv pro stále nedoceněnou událost, která skutečně změnila chod celé války. V celé knize Binet velmi chytře a čtivě popisuje, s jakými úskalími se potýkal, kolik knih o atentátu přečetl a sám pak uznává, že něco jako literatura fakt de facto neexistuje, protože vždy se může něco ztratit v překladu, přepisu nebo převodu na jakékoli médium. Při čtení jsem se zároveň trochu styděl, protože spoustu věcí o celé události jsem vůbec nevěděl, takže pro mě byly nové. Je fascinující jak autor celou dobu srovnává román a tzv. literaturu faktu a tak nenásilně vede čtenáře k tomu, že za strhujícím příběhem se mnohdy skrývají úplně obyčejné osudy nenápadných lidí. HHhH je asi jediné dílo z poslední dekády, o němž by se daly psát sáhodlouhé studie a rozbory a vždy bychom přišli na něco nového, protože Binetův přístup je natolik uvědomělý a vyzrálý, že to nemá obdoby. Kniha, která se vymyká úplně všemu a je hodně jiná než tzv. bestsellerová literatura. 90 %
Co pamatuju, nerada čtu historické romány, protože chci vědět, jak to bylo "doopravdy", a romány mě matou. Toto je román, který eliminuje mé námitky vůči historickým románům. Autor přiznává pochybnosti a nevědomost, nabízí různé varianty toho, co se možná stalo, nic nepředstírá. Kromě toho sděluje svou fascinaci příběhem, o kterém víme tolik a tak málo. Jsem nadšená a vřele doporučuji!
Velice mě překvapily emocionální reakce některých čtenářů, kteří vyjadřovali znechucení tak silné, že působily jako osobní animozita vůči knize i autorovi. Každopádně se zdá, že jestli nějaká kniha vzbudí tak silné emoce, znamená to, že je mimořádně působivá...
Vše už tady bylo v předešlých komentech napsané. Takže, tato literatura faktu, napsaná způsobem vyprávění se mně velice líbila a dobře jsem si početl. Dokonce jsem se dozvěděl i některé jiné zajímavosti, které se jinde neuvádí. Např. skutečnost, že Velká Británie během války, nechtěla zrušit platnost Mnichovské dohody z roku 1938. Je asi ještě hodně věcí z historie, které nám tají.
Tak nevím. Čím víc toho člověk o atentátu ví, tím víc asi touží po detailech jak to bylo skutečně. V tomto směru kniha 4h člověka neobohatí. Pro čtenáře, kteří tuto událost teprv objevují, může být kniha fascinující. My ostatní se na to můžeme dívat shovívavě a pochválit autora za nadšení s kterým přistupuje k našim dějinám, k naší zemi. Přemýšlím nad tím, jak je možné, že některé poměrně drobné události mají obrovský dejinný přesah zasahující svět.
Autor zvolil metodu vyprávění příběhu ve dvou liniích. První zaměřenou na samotný atentát (z části fakta, z části fikce) a druhou na jeho sbírání materiálu ke knize. Jeho styl mi moc nesedl. Ani vylíčení událostí. Na druhou stranu je to pohled z vnějšku od cizince na událost z naší historie. A těch není zrovna mnoho. I proto jsem tuto knihu četl.
HHhH je dost netradiční rekonstrukcí operace Anthropoid. Spolu s autorovým (smyšleným či reálným?) osobním komentářem se čtenáři nedostává očekávaná fikce, ale naopak děj usměrňuje a zdůrazňuje historické zajímavosti. Ačkoliv se to Binet snaží negovat, právě kvůli jeho vstupu dostává kniha románový nádech. Oproti očekáváním ale v pozitivním slova smyslu, protože dílo získává na čtivosti a nabízí toto úzce zaměřené téma, které by jinak zaujalo pár Čechů a skalní válečné fanoušky, širšímu čtenářskému publiku.
Pokud mám napsat něco o knize samotné, musím ocenit autorskou fikci a zdařilou hru se čtenářem, která mi pomalu začíná docházet až teď při psaní komentáře. Věrohodnost předkládané historie ze svého laického pohledu nemůžu plně zhodnotit, ale Binetovo líčení na mě působilo přinejmenším uvěřitelně. Celkově dílo hodnotím jako čtivé a přínosné. Určitě se neztratí jako doporučená literatura na gymnáziu, ale ani v (ne)obyčejné domácí knihovně.
Nevím, co přivede člověka k tomu, přečíst si předlohu filmu, jehož historická "autenticita" ho přiváděla k střídavým výbuchům smíchu a "zoufalství". Ale děkuju za to, že mě přesně tohle napadlo, protože film si z téhle Binetovy knihy vzal snad jen název a naprosto nejzákladnější osu příběhu.
Ta kniha totiž není ani tak rekonstrukcí tehdejších událostí, dokonce ani jejich beletrizovanou podobou. Mám dojem, že je to ze všeho nejvíc příběh nás všech, které uhranula kuráž, odvaha, těch sedm kluků z krypty v Resslovce, a stovky dalších hrdinů nejen jara roku 1942...
Protože Laurent Binet je rozhodně "jedním z nás", dokonce zřejmě jeden z "nejzasaženějších". ("Sestra se bude vdávat 27. května" --- "To je výročí!") Je to naprosto skvělé. Bavilo mě jeho polemizování o tom, jak a proč píše, co píše a snad právě proto jsem mu byla ochotna odpouštět mnohé historické nešvary a seky, kterých se dopustil (Jen tu Aničku Malinovou v náručí Jendy Kubiše asi nepřenesu přes srdce, neb myslím, že Jožka Gabčík by to nepřenesl rovněž :-) ). A když už byly ty omyly lehce přes čáru, obyčejná tužka a pár poznámek do knihy vše rychle urovnala ("VŠECHNO O ČURDOVI ŠPATNĚ"). Ano, s tou knížkou jsem si skutečně tak trochu hrála, střídavě se u ní culila jako měsíček na hnoji, pláclala se do čela, smála se i mračila. Odvážela jsem si ji z Žiliny, kraje Josefa Gabčíka, pochopitelně ve slovenštině a dočítala ji ve vlaku na trase Žilina-Praha, poslední stránku těsně před stanicí Libeň.
Líp si to nedovedu představit.
Kniha mě nejdříve docela nadchla obalem. Ale děj byl ještě o dost lepší. Od knihy jsem se nemohla vůbec odtrhnout. Bylo to poutavě napsáno. Chválím. Tuhle knihu bych ráda doporučila. :)
Jak píší i ostatní, zpočátku mi autorovy vstupy nebyly příjemné, ale najedou se to nějak zvrtlo a bylo ráno a kniha přečtená. Zejména vylíčení atentátu a událostí po něm je díky zvolené formě strhující.
Tak jak to u sebestředných lidí někdy bývá, Laurent Binet neprokazuje přílišnou schopnost se vcítit do pocitů jiných - vnímal jsem to zejména u popisu prezidenta Háchy. Hácha je jistě kontroverzní postava a při čtení jeho ponížených suplik směrem k nacistům (do Berlína i na Pražský hrad) je těžké se ubránit znechucení. Ale myslím si, že člověk nemusí být mistr světa v empatii, aby dokázal pochopit, do jak emocionálně náročné situace se v Berlíně dostal - starý, politicky nezkušený, unavený člověk čelící německé přesile (vojensky i u jednacího stolu), potenciálně odpovědný za mnoho lidských životů. Ta tíha okamžiku se mně zdá zjevná - ne tak mistru Binetovi, který Háchu označí za „pitomce“, tím je to pro něj skončeno a může se v dalších kapitolách zase věnovat pitvání vlastních pocitů nebo sepisování pikantních historek z návštěv veřejných domů.
Více jsem se rozepsal zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/historicka-pravda-ve-stinu-velkeho-ega-8484
Tohle není knížka o nacistickém pohlavárovi, parašutistech a atentátu. Je to knížka o posedlosti. O tvůrčím tápání, o blouznivém hledání dokonalé a nezpochybnitelné pravdy o historických událostech. A to mě na ní taky nejvíc bavilo. Hlavním hrdinou románu pro mě nebyl Gabčík ani Kubiš, dokonce ani Heydrich, jehož jméno je zakódováno v názvu. Byl jím autor trýzněný potřebou vypovídat se ve svém díle z obdivu ke statečným mužům a ženám z českého protinacistického odboje. Autor, který ve své snaze neupřít těmto postavám právo na autentický a nezkreslený popis jejich příběhu, zachází za hranice běžné literární tvorby. Pochybuje. Přepisuje. Znovu a znovu prověřuje zdroje. A přitom, zdánlivě mimoděk, čtenáři postupně odhaluje další a další podrobnosti z osudů Heydricha a jeho protivníků z řad parašutistů, odbojářů i mnohých bezejmenných, osudů, které se nakonec protnou v jedné zatáčce v pražské Libni. ... A jestli je výsledná kniha opravdu tak dokonale postavená na přesných faktech? Nedokážu posoudit. A v konečném důsledku mi je to vlastně tak trochu jedno. Bavilo mě to hledání spolu s autorem.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno Reinhard Heydrich francouzská literatura operace Anthropoid protifašistický odboj Protektorát Čechy a Morava atentát na Heydricha
Autorovy další knížky
| 2010 |  HHhH |
| 2021 |  Civilizace |
| 2017 | Sedmá funkce jazyka |
| 2024 | Perspektivy |
Tuhle knihu jsem si nechal doporučit po tom, co jsem doporučil Dva proti říši. Obě se věnují operaci Anthropoid. Tahle je zpracována velmi zvláštním způsobem, kdy se autor zvláštně proplétá vnitřním dialogem, literaturou faktu a někde na konci je historický román. Z téhle knihy je však cítit neskutečný zájem o celou operaci a autor projevuje neskutečný zápal pro hledání informací.