Hlad

Několik let jsem četbu tohoto románu odkládal, protože jsem tušil, že to bude skvělé -- a taky že jo. Na svou dobu (1890) je to neuvěřitelně moderní, obsahem i stylem. Nějak mi to připomínalo My od Zamjatina -- asi tou maniakální posedlostí vytyčeným tématem a formou. Jasně v tom vidím předzvěst Grina a Kafky.
Nepopisuji své dojmy, protože nemám slov... Jedním slovem: strhující. Extrémně citlivý hrdina popisuje svou strastiplnou existenci, kdy dává přednost hájení svých morálních zásad před zajištěním své materiální existence, což ho ovšem přivádí do takové bídy, kdy se i morální zásady začínají hroutit... Extrémně vnímavý pozorovatel, zaznamenávající všechnu ubohost, nízkost a pokrytectví lidské společnosti, se sám propadá do hlubin, kde sám sobě nerozumí... Samozřejmě potká i svou dobrodinku, k níž zaujme naprosto ambivalentní vztah mísící lásku, touhu, lhostejnost a pohrdání... Každou chvíli pláče ze stestku a lítosti nejen nad sebou, ale i nad celým světem... Vše je mi to velmi blízké. Výjimečně citliví lidé to pochopí, těm ostatním to asi bude připadat jako "podivínské psycho".

Náhodně jsem hrábnul do knih po dědovi... a vytáhnul tuto podivnost.

Hlavní hrdina rozhodně není duševně v pořádku a hlad mu evidentně taky nepřidává. Moc sympatií si u mě svým chováním nezískal (rozhodně mu šibalo i ve chvílích, kdy úplně prázdný žaludek neměl) a kniha se mi četla dost těžko.

Mám tady připravené další dva svazky "světové četby", tak doufám, že to bude příjemnější čtení.

Tahle knížka má v sobě něco Kafkovského, proto jsem jí četla se zájmem. Je dobře napsaná, ale děj se příliš vleče, stačila by polovina stránek a příběh by tím určitě neztratil sílu. Koncentrovaná bída versus čistá morálka, jistě ale u toho ubohého muže ovlivněná představami - co si o něm ostatní pomyslí - a hlavně vírou v Boha. Tahle věta se mi zdá skvělá: "Bůh vstrčil prst do mé nervové tkáně a opatrně, jen tak lehounce v ní drobet zpřeházel vlákna."

Hlad Knuta Hamsuna z roku 1890 je přelomovým románem nejen norské literatury. Začínající spisovatel se protlouká po hlavním městě Kristianii (dnešní Oslo) a trpí jednak hladem fyzickým, ale díky němu postupně i hladem psychickým. Nežije žádným společenským životem a čím dál častěji díky hladu trpí i různými psychickými výkyvy. Autor se pravděpodobně inspiroval i svými vlastními spisovatelskými začátky.

Hlad jsem měla na svém TBR listu snad od střední školy. V mém maturitním ročníku jsme na škole přivítali několik studentů z Norska, kteří se účastnili velice zajímavého programu spolu s našimi mladšími spolužáky. A díky tomu jsme měli také lehkou přednášku o norštině a norské kultuře :) ano, tipujete správně, přesně tady se moje láska k Norsku a všemu norskému začala odvíjet z předchozí lehké sympatie :) a právě tady přistálo na mém TBR i několik norských knih, tehdy jich ještě na trhu bylo mnohem méně než dnes :)

Nicméně i tak musím říci, že Hlad mě příliš neoslovil. Četl se lehce, místy byl k zasmání a rozhodně v sobě nenese lehké téma. Ovšem ani tak jsem si k bezejmennému hrdinovi nedokázala najít vztah a Kristiania mi přišla zcela neznámá, jen v pár momentech jsem se dokázala orientovat v místech, kde se pohyboval i hlavní hrdina. Kniha však určitě není vyloženě špatná, jak říkám, místy jsem se i zasmála :)

Naopak Knut Hamsun sám o sobě mě zaujal mnohem více :)

Skvělá je také obálka knihy, na kterou je použita malba Edvarda Muncha, známého norského malíře :)

Já osobně hodnotím knihu 3 z 5 :)

V mých studentských letech jsem se na gymnáziu po této knize pídil - po dotazech mi ovšem všichni profesoři češtiny (na gymnáziu!) nedokázali nejen poradit, ale dokonce ani jeden autora, natož knihu, neznal - ou! Nositel "nobelovky" jim povídám, ale ani se nezastyděli, jen mě odpálkovali, že to je někdo starý, neznámý... Chudáci sami, chudé školství. Ohlédnu-li se zpět, tak jsem smutný. To vše těsně před přelomem století, v letech 1998-9.
A nemyslím si, že by se něco změnilo a výsledek by byl dnes obdobný - to je můj pocit, když slyším, co mi mé děti vypráví o škole.

Bezedné nihilistické delirium ze života.

"Bylo to v době, kdy jsem o hladu chodil po Kristianii, po tomto podivuhodném městě, které nikdo neopustí, dokud jím nebyl poznamenán..." (s. 31)

Takto začíná jedno se zásadních děl severské literatury doby, kdy tamní autoři a autorky si chodily pro Nobelovy ceny, nikoliv pro balíky peněž za další prodej fádní detektivky. Ať byl Hamsun sebekontroverznější osobnost, umělcem byl vynikajícím. Hlad se řadí mezi autorské prvotiny, ale je to dílo geniální k jehož metách se nedostane leckterý spisovatelský mazák. Hamsun jako citlivý pozorovatel života se vám od první řádky dostane pod kůži a vy s hlavní postavou prožíváte dny hladovění, nadějí a zklamání v uličkách a kutlozích Kristianie. Ozvuky Dostojského nihilistikých buřičů jsou v i tomto díle patrné. Přesto vše, jak zde poznamená níž v jiném komentáři jiný čtenář, hlad nelze tak docela brát jenom doslovně. Nehladoví snad vypravěč nejen po nějaké soustu do úst, ale snad také po literární a společenském úspěchu? A nakonec, nehladoví i po něčem méně světském?

"Vlastně může mít člověk značně citlivou povahu, když není blázen, mínil jsem; jsou povahy, které jsou živy maličkostí a umírají pro jediné tvrdé slovo." (s. 186)

"Chudý inteligent je daleko bystřejší pozorovatel než bohatý inteligent. Chudý se ohlíží při každém kroku, naslouchá podezíravě každému slovu, které slyší od lidí, s kterými se setká; každý krok, který sám udělá, klade jeho myšlenkám a citům úkol, práci. Má bystrý sluch a je citlivý, je zkušený muž, jeho duše má popáleniny..." (s. 187)

Vydání ze Světové četby obsahuje úsměvnou předmluvu, která se snad dá vážně brát jenom z ohledem na to, jaký informační přínos to má vzhledem k poznání ideologicky zvrhlé komunistické propagandy. Ne, že by Břetislav Mencák nebyl odborníkem na severské jazyky a dobrý překladatel, ale jeho předmluva k Hladu degraduje celkový požitek z vydání z roku 1959. Nacismus a Hamsunovo kolaborantství je nevyvratilné a zřejmě i odsouzeníhodné, ale tak nekriticky na plátně dějin vidět socialismus jako spásu světa, a nekriticky opomíjet zločiny stalinismu, to bylo možné jen v těch letech padesátých, ale co už, možná jen, že to bylo třeba naspat tak, jak je to napsané, aby mohl vyjít na sklonku 50. let v ČSSR Hamsun kapitalista a část života i nacista.

Hamsun patří k nejproslulejším, ale také nejkontroverznějším norským spisovatelům. Je autorem rozsáhlého díla, dále např. románů Pan, Viktorie, Blouznivci či Matka země, psal i dramata. Do češtiny byl hojně překládán už od začátku 20. století. Bohužel jeho poslední léta byla poznamenána příklonem k nacismu a zradou národa, za niž byl po válce po průtazích (internace ve starobinci a na psychiatrické klinice) odsouzen k vysoké pokutě. Jeho výše zmíněná poslední kniha byla psána právě v této době. A o tomto neslavném období vypráví mj. působivý film Hamsun (1996) režiséra Jana Troella, k němuž napsal scénář známý švédský spisovatel Per Olov Enquist (u nás vyšel i knižně); titulní roli skvěle ztvárnil Max von Sydow.
Hlad (Sult) je prvním a patrně nejslavnějším Hamsunovým románem a mezním dílem celé skandinávské literatury, který přinesl autorovi senzační úspěch. Inspirován vlastními hladovými léty začínajícího spisovatele v Kristianii (dnešní Oslo) vytvořil Hamsun formou vnitřního monologu první velký dušezpytný román, vystihující složitou psychiku moderního člověka (jak se píše ve Slovníku severských spisovatelů). Čtu překlad Milady Lesné-Krausové, vydalo SNKLHU v roce 1959, kdy uplynulo sto let od autorova narození. Vím, že v roce 2016 (a podruhé loni) vyšel nový překlad Heleny Kadečkové, ale já mám doma toto vydání v mé oblíbené edici Světová četba, tak jsem si nové nepořizoval...
Musím říct, že je to četba velmi působivá. Protagonista a zároveň vypravěč románu, začínající spisovatel, se snaží prosadit bez valného úspěchu v norském hlavním městě a trpí chudobou a nedostatkem jídla. Dlouhá období fyzického hladu se podepisují nejen na jeho tělesném zdraví, ale vyvolávají v něm i nezvládnutelné proměny psychického stavu, nepředložené činy a chaotické projevy mysli a až halucinační deliria. Hlad je zde metaforou hledání vlastní identity v existenciální prázdnotě, jakési vnitřní emigraci ze zavedených společenských pravidel. (To je z výstižné anotace na Kosmasu k novému vydání.)
"Bylo to v době, kdy jsem o hladu chodil po Kristianii, po tomto podivuhodném městě, které nikdo neopustí, dokud jím nebyl poznamenán..." – tak zní první slavná věta Hamsunova Hladu.

Skvěle napsáno, čtenářsky návykové - přitom je hlavní postava nesnesitelná a často nesrozumitelná a do hlavní, pozoruhodnější role se vtírá spíše Kristianie, její ulice a uličky, zákoutí, ubytovny a hostince, zastavárny a kvelby, obyvatelé všech sociálních vrstev, denní i noční čas, počasí povětšinou nepřívětivé... Čtyři části, čtyři výseky ze života bezejmenného poutníka. Má hlad a dost mu z toho hrabe, takže není úplně jasné, co je reál, co halucinace a co jeho "umělecká" vize; dvakrát se "zázračně" zachrání před totálním kolapsem (prodá článek a najde snesitelné bydlo), prožije pouličně milostný příběh (či alespoň jeho imitaci), a i když více píše než žije, nakonec dá přednost vodě před inkoustem. Po celou dobu řeší elementární existenční problémy (co jíst, kde spát, jak se dostat k penězům), uvnitř těká kolem otázek existenciálních (kým je, kým se může a kým se má stát), zmítá se mezi pýchou a komplexy a jeho reálné, vnější projevy nejsou nikdy autentické, vždy jde o pózu a lež. Jazyk vytříbený, styl poutavý. Tak proč mě to vlastně moc nebaví? - Díky za inspirativní komentář Forestwalkerovi.

“Pravím ti, ty svatý Baale nebes, ty neexistuješ, ale kdybys existoval, tak bych tě tak proklínal, až by se tvoje nebe třáslo pekelným ohněm.“
Dostojevského pripomínajúce (avšak agresívnejšie) potulky mestom, človeka, ktorý je (možno nevedome) zosobnením samých nízkych, hlúpych a zlých ľudských vlastností, zamieňajúceho v sebe hrdosť s dôstojnosťou, pýchu so skromnosťou. Pohŕdal som ním ešte viac (a častejšie), ako Henry Millerom, ktorý ma k nemu priviedol, a ktorý v Ružovom ukrižovaní prebral nemálo z jeho štýlu, predvedeného v tejto knihe. Štýlu strhujúceho a obdivuhodného, čo treba podotknúť, aj cez nesúhlas s hlavnou postavou, a v nej sa značiacej starosmilskej zadubenosti autora, ktorá ho neskôr doviedla až ku kolaborácii s nacizmom.

Román v ich-formě, přičemž se o hlavním hrdinovi nedozvíme prakticky nic; co je zač, odkud pochází, dokonce ani to, jak se ve skutečnosti jmenuje, protože se zásadně představuje falešnými jmény. Kniha začíná jednoho dne v Kristianii (Oslu), hlavní postava zažije řadu drobných a nepříliš důležitých dobrodružství a pak kniha jednoho dne prostě skončí, aniž by se cokoli vyřešilo. S hlavním hrdinou (novinářem, který by se ovšem spokojil i s jinou prací) prožíváme jeho život prakticky na ulici, běhání do zastaváren, kde je schopný prodat poslední vestu, blouznění z hladu, pojídání hoblin a nenaplněný románek s dívkou Yanlaji, kde přitom není tak úplně jisté, co je ještě realita a co halucinace.
Hlavní postava je jemný intelektuál, který se přes veškerou bídu snaží udržet si důstojnost, ale postupem času sklouzává k drobným nepravostem: okrade prodavače potravin nebo uteče drožkáři bez placení. Čas od času se dostane k penězům, ty ale jen v podstatě prodlužují jeho utrpení. Na druhou stranu, pokud se mu podaří něco napsat a prodat to, je to vždy ve stavu krajní bídy. Pokud se mu podaří si trochu pomoci a zajistit si střechu nad hlavou a trochu jídla, končí veškeré pokusy o tvorbu katastrofou.
Ještě dodám, že jsem četl verzi z edice Světové četby, kterou jsem si opravdu hodně oblíbil - vyhovuje mi malý formát a v edici vyšla spousta naprosto úžasných knih, které se dají v antikvariátech koupit (většinou) za pár korun. Knihy obvykle obsahují rozsáhlé předmluvy a s ohledem k datu vydání (1959) se tentokrát musel vydavatel hodně snažit, aby nějak vysvětlil autorovu kolaboraci s nacisty. S ohledem na to, že román vykazuje silně autobiografické prvky, se autorovu odvržení liberalismu snad ani nelze příliš divit.

Rozprávač, nezamestnaný redaktor, v podstate bezdomovec sa fláka ulicami mesta a celé dni sa pokúša získať nejaké peniaze, aby sa aspoň trochu najedol, či ubytoval. A keď sa mu občas podarí nejaké peniaze zohnať, tak ich napokon úplne hlúpo minie, alebo rozdá. Text je síce o veľkom hlade a veľkej chudobe, ale je prešpikovaný absurdným humorom kafkovského typu. Napriek tomu, že je príbeh v podstate úplne nedramatický, číta sa skvelo a človek stále dúfa, že sa hlavná postava z toho zúfalstva vyhrabe. Odteraz už budem mať veľké pochopenie pre podivné indivíduá, čo sa prechádzajú po ulici a rozprávajú nahlas sami so sebou, a ešte sa pri tom veselo rehocú zo svojich vlastných vtípkov...

Řekněme, že tato kniha je poměrně velkou anomálií. Právě tím je ale svým způsobem dokonalá.

Hamsun si nedělá hlavu s nějakým úvodem do děje - v podstatě v celé knize se o hlavní postavě dozvíme dohromady to, že má velký hlad, nemá peníze, nemá kde bydlet a vlastně jenom čeká, až umře v zimě někde v temné uličce. Je to depresivní a ano, dovedu si představit, že takhle skutečně život mnoha lidí (nejenom ve Skandinávii) v minulosti vypadal - a v rozvojovým zemích po určitých úpravách tak vypadá i dnes.

Dává to vzhled do života člověk, který se ocitl v tak špatné situace, že jeho mysl zvládá řešit pouze složky života, které pro běžného smrtelníka ani nestojí za zamyšlení. Bude mít kde spát? Nají se konečně po pěti dnech? Dožije se rána? V takové situaci skutečně člověk neřeší "blbosti" a právě tahle surovost dává tomuto románu obrovskou sílu.

Nemá to smutný ani veselý konec - prostě životě jde dál a hrdina will live to fight another day. Opět ta surovost. Hamsunovi je úplně jedno, že existují nějaké konvence na to, jak má kniha končit a jak začínat. A to je super.

Bezejmenný vypravěč bez minulosti i budoucnosti, potácející se mezi okamžiky za permanentního pocitu hladu, jež dosahuje rozměrů psychofyzického vyšinutí. Snaha o překlenutí tvůrčí krize zapříčiněné situační krizí zapříčiněnou krizí tvůrčí. Nedominantní zápletka tvořící podklad pro protagonistovu introspekci a zaznamenávání okamžitých stavů. Tušené autobiografické prvky pramenící z blízkosti vypravěče a autora a z mimořádné sugestivnosti. Hamsunův Hlad jako jeden z prvních překračuje hranici reality za pomoci vymknuté psychologie postav a předznamenává tak hnutí moderny na počátku 20. století, především expresionismus. Myslím, že Knut Hamsun, příbuzný Richarda Weinera, Ladislava Klímy, Friedricha Nietzscheho, Jakoba van Hoddise, Gottfrieda Benna či Franze Kafky je čtenářskou obcí nezaslouženě opomíjen.

Knihu hodnotím docela kladně, i když to místy bylo až zdlouhavé. Jediným problémem u mě bylo, že jednání hlavní postavy mi přišlo občas nepochopitelné.

Tahle kniha ve mně zůstane zřejmě ještě nějakou dobu rezonovat. Pamatuju si, že před několika lety jsem ji odložila, ale tentokrát mě hodně zaujala... mj. "hladem" po tom, jak se bude příběh odvíjet :D Zůstává ve mně taková zmixovaná břečka ne zcela libých pocitů: zmar, soucit, bolest, pošmourno, pasivita, horečnatost, drama, otázky... Ale prostě: nenarodili jsme se proto, abychom byli šťastni...

Hodně sugestivní kniha, která ve mně budila soucit, rozhořčení, údiv a nechapavost. Libily se mi prvky realismu a naturalismu, které mám v oblibě. Stvaly mě některé zapletky a la deus ex machina.

Tak tohle byl těžký masakr. Hamsun se vykašlal na představení svého hlavního hrdiny (Kdo to je? Odkud se vzal? Jak se jmenuje? Jakou má minulost?), snad proto, že čerpá ze zážitků z vlastního života, a je jím tedy právě on sám.
Pomalá, vyčerpávající "cesta" za zešílením z hladu - nejen toho, který se projevuje kručením prázdného žaludku, ale i hladu emociálního, milostného, pracovního...
Bolela mě každá buňka v těle, když jsem tuhle knihu četl, a neukájet se v podobných bizarnostech, zřejmě bych ji už po první třetině odložil. Ne kvůli kvalitě, protože ta je excelentní, ale právě kvůli těm útrapám, které musí spolu s hlavním hrdinou prožívat každý čtenář. Doporučuju!

Hlad je unikátní kousek. Svým stylem připomíná Pád od Camuse a trošku mezi stránkami prosvítají i Dostojevského Zápisky z podzemí. Už jen tímto připodobněním je patrné, že se nejedná o žádnou triviální knihu s jasným významem.

Celou dobu jsem si kladl otázku, co skutečně je onen hlad. Samozřejmě je na místě prohlásit, že se jedná o onen ukrutný pocit v našich útrobách při delší absenci jídla, ale nedomnívám se, že zde interpretace končí – právě naopak.

Už jen téměř nezájem vypravěče o skutečné a dlouhodobější štěstí je zarážející. Copak by člověk, který chce skutečně jen jídlo a blahobyt hned všechny peníze tak (napadá mě až hloupě) rozházel? Celé absurdní jednání autora působí jako záměrná sebetrýzeň, kterou však zaobaluje sám před sebou do hrozné nepřízně osudu.

Že by snad vyhledával společnost hladu pro jisté sebeuspokojení v bolesti? Či snad
hladoví po něčem hlubším než je kus jídla?