Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře
Umberto Eco
Římská říše představuje poslední pokus o sjednocení velké části světa, a ta jak po stránce správně organizační, kulturní tak také jazykové. Latina se stala komunikační osou celé říše. Postupně se z ní stával jazyk vzdělanců v kontrastu vůči huhlajícím barbarům. Středověk však posléze přinesl legitimizaci národních jazyků, jak v mluvené tak i psané podobě. Jednota řeči v obsáhlejším regionu tak byla na dlouho ztracena. Jazyk je však jen jedním znakem komunikace, takové obrazy mohou být daleko lépe srozumitelnější lidskému vědomí se stejnou historickou zkušeností a nebo jsou ještě další možnosti, jak si porozumět bez znalostí řeči a kódů? Začtěte se do nové práce Umberta Eca.... celý text
Literatura naučná Filozofie Historie
Vydáno: 2001 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea, 1993
více info...
Přidat komentář
Výborná kniha, ostatně u Eca jako vždy. Problém může být pouze v tom, že kniha je dosti úzce odborná a člověk se v při četbě může snadno ztrácet. Taky si vzpomínám na pár velmi chytrých myšlenek, které autor pronesl v Praze při křtu českého vydání. V knize pochopitelně nejsou, přestože jsem je tam čekal a hledal. Zkrátka byly proneseny osm let po vydání Italského originálu a lze je tedy v nějaké jiné podobě najít v jeho mladších knihách ;o) Celkový dojem: 85%
Eco nepochybně ohromuje neuvěřitelnou šíří rozhledu, ale pro mě jde o příliš náročné čtení. Coby vystudovaná bohemistka jsem při exkurzi do historie často ztrácela sebevědomí. Tahle kniha vyžaduje velmi trpělivého a pozorného čtenáře.
Dostal jsem se asi do poloviny a dál to víceméně proskenoval s občasným začtením se.
Ač by jeden podle názvu knihy čekal úzké zaměření, opak je pravdou - kniha má spoustu přesahů do historie / filozofie / alchymie / mystiky / logiky / botaniky / teologie / .. a kdoví kam ještě.
Mám velmi rád Ecovu nadřazenost nad různými záhadologiemi, ezoterickými vědami a tajnými spolky, která pramení z jeho obrovské vědomostní zásoby. Tato kniha nám dává trochu nahlédnout do Ecovo východisek a zdrojů.
Osobně se domnívám, kniha vznikla jako vedlejší produkt při přípravě podkladů Foucaltova kyvadla.
Malinko náročné čtení, nic pro slabé povahy. Skuteční zájemci alespoň lehce obeznámení s danou problematikou si knihu však stoprocentně užijí se všemi detaily a konkrétnostmi, které přináší. Mně osobně by pro začátek stačilo pojednání v trochu obecnější rovině...
Autorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
Byť má jít o knihu popularizační, autor předpokládá obeznámení s filozofií, jazykovědou, a tam, kde jsem textu nerozuměl, pravděpodobně i sémiologií aj.
Otevírá se tady prapodivný neznámý svět, který spoluformoval naši civilizaci, a o němž se nezasvěcenec jen málokdy dozví, svět jazykového ekvivalentu alchymie.
Eco má ovšem tu nešťastnou vlastnost mnoha nejlepších odborníků: píše poněkud vágně či nejasně, zkátka jakožto člověk snažící se o výpisky jsem často po přečtení kapitoly bezradně seděl nad prázdným papírem.
Kniha taky láká na množství náhodných objevů, které vzešly z pokusů o dokonalý jazyk. A ony tu opravdu jsou, ale o množství asi nemůže být řeč. Kdyby tomuto fenoménu byla věnovaná nějaké shrnující kapitola, určitě bych si ze čtení odnesl víc.