Hodina mezi psem a vlkem
Jan Skácel
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/120354/bmid_hodina-mezi-psem-a-vlkem-DLc-120354.png
4
168
168
Moravský básník Jan Skácel se svým dílem zapsal do srdcí čtenářů. Básnická sbírka Hodina mezi psem a vlkem pochází z tvorby 60. let, stejně jako Smuténka či Metličky. Po vydání těchto děl byl básník zahnán do politického ústraní. Za své dílo byl oceněn až po roce 1989. Najděte dva kusy dřeva/ a zkuste tlouci polínkem o polínko./ Tak jsem to dělal doma, / když jsem vyklepával hodinu mezi psem a vlkem./ Musíte klepat do rytmu./ Musíte vyšívat tím dřevem./ Snad se vám podaří/ probudit v sobě hvozd.... celý text
Přidat komentář
Jan Skácel. Láska.
"Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani nehet
za svojí úzkost, bože, ty to víš"
Hodina mezi psem a vlkem je sbírka, kterou jsem četla už na vysoké škole, ale zjistila jsem, že si vlastně z této sbírky vůbec nic nepamatuju. A po nynějším druhém čtení jsem zjistila, proč.
Bohužel musím konstatovat, že tato básnická sbírka po mně vůbec nic nezanechala, ačkoliv jsem se snažila pozorně číst a vnímat. Jenže tyto texty, které sbírka v sobě obsahuje, po mně prostě jen stekly a brzy zas nebudu vědět zhola nic, co tahle sbírka nabízí.
Básně na mne působily jako takové momentky ze života, kdy básník pozoruje své nejužší okolí a popisuje své postřehy. Jsou tu motivy města, přírody, ročních období, sněhu, květů... dvěma básněmi vzdává hold K. J. Erbenovi a také O. Mikuláškovi. Některé básně jsou rýmované, některé zase připomínají volný proud vědomí.
Nakonec knihu nechávám bez hvězdičkového hodnocení - neumím ji pojmout, hodnotit, uchopit. Ve srovnání se Skácelovou Smuténkou, kterou jsem četla nedávno, tohle nebyl můj šálek čaje. Zatímco Smuténka ve mně zanechala určité emoce a dojmy, Hodina mezi psem a vlkem bohužel nic, no.
Podzim za městem
Jak ohýbači železa se postavily dny
k dřevěným stolům.
Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy
spíš splývají. Už není žízeň,
ač ke studnám je blízko.
Vyrostlo plno plotů z ticha
a podle plotů mnoho přelízek.
A kdo dnes zná
hliněná jména králů asyrských,
tak mocná, že to bolí
o čtvrté ráno v rovinách?
A co zátopolí?
Kradeným koněm podzim rzá.
Moje nejoblíbenější báseň - Kam odcházejí maminky… A pak hned všechny ostatní bez výjimky. Snové, melodické, beroucí za srdce.
Sbírka melancholických básní s obrazy přírody, počasí, ročních období, života a smrti. Některé trochu náročnější na pobrání. Jiný ale moc hezký.
Myslím, že je to poezie pěkná, avšak pro mě nevhodná. Výjimečně se zdržuji hodnocení.
potom spadl déšť.
spadl jak mladý zedník z lešení
a zůstal ležet.
a pak jsem spadla já a skácela se do stránek mezi slova, na všechna malá nádraží, mezi sveřep a bez.
Jan Skácel má senzačnú sochu v Brne - tak som si chcela od neho niečo prečítať a spoznať ho trošku.Ale kniha na rozdiel od sochy ma neoslovila...
Vůbec jsem se nechytala. Navíc jsou básně laděné dost melancholicky.. nic pro mě
Sbírka melancholických básní psaných volným veršem, jejichž hlavním tématem je život, láska, příroda a smrt, které se v jednotlivých básních proplétají.
...a přešel zase déšť a podal mrtvým vodu skrze květiny
Krásné, nápadité verše, které ukazují drobné detaily velkého světa, kterých by byla škoda si nepovšimnout.
Tráva jako my
"Na konci léta
okolo tratí hoří tráva
neslyšným, bílým plamenem.
Vagóny míjejí a míjejí i dny
s náklady těžkými jak vykácená tma.
Hlomozí dlouhé vlaky.
A náspy hoří.
Neslyšně hoří ostrá suchá tráva,
má divné jméno mezi očima.
Sveřep.
Sveřep tak trochu vzpřímený."
Tuhle knížku nedokážu ohodnotit. Některé verše se mi líbily a některým jsem vůbec nerozumněla.
Přijde mi, že Skácelova poezie je většinou hrozně snová a něžně melancholická, čtenář se při ní úplně odpoutává od přízemní reality a najednou prásk - ve verši se objeví slova jako radar, igelit, guma, struny hnoje,...
A je po atmosféře.
Jinak se mi ale sbírka líbila.
“Dlouho a dlouho díval jsem se dolů.
Tak už to bývá. Hloubky lákají
a zná to voda,
někdy zná to nebe,
zábradlí dovede to nazpaměť
a prázdný lom vzpomíná obráceně.”
Asi to není nejlepší Skácelova básnická sbírka, ale líbilo se mi to. Zejména verše vonící jižní Moravou.
Jedna báseň řekne víc než jakýkoliv můj komentář:
"Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.
Najednou máme bílou duši z bezu
najednou je v nás příliš člověka."
"Ráno mne pořezalo jako ostřice..
.... To ráno bylo jako pro mne vyryté
větvičkou jívy v mědi."
Poezie která mi zazvoní někde hluboko uvnitř, nádhera.
Povím vám jeden kratičký příběh, který začal v městských ulicích ...
"Tady je město, náměstí a domy,
a také slečny, s uzly vlasů na hlavách,
ve kterých bydlí vítr, myš a touha ...
A někde vysoko je slunce
Zaťaté v mraku ..." /Podzim ve městě/
... bylo tam krásně, ale víte co? Nebylo to tak úplně ono, a tak jsem se najednou ocitla na nádraží, cestovala vlakem a pak vystoupila ... hádejte kde?
"Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.
Najednou máme bílou duši z bezu
najednou je v nás příliš člověka." /Malá nádraží/
Na tom malém nádraží, už na str. 17, jsem si definitivně porozuměla s básněmi pana Skácela, nechala se okouzlit a nechala si vyprávět ... melancholické vzpomínky na krajinu jižní Moravy, poslouchala prostá vyjádření o polozapomenutých věcech, zvucích, pocitech, prostě o životě ... až nastala ta tajemná (trochu romantická) chvíle mezi nocí a dnem, kdy se zastavil čas ...
"Zahřmělo, v dálce vítr zvedl prach
vysoko k nebi.
Potom spadl déšť.
Padal, jako mladý zedník z lešení
a zůstal ležet.
Země pila
vodu i smrt.
...
A na rovinách křižovaly blesky ... " /Letní bouřka v Drnolci/
Ale dost bylo slov (těch mých) ... odteď už budu je mlčet ... a poslouchat :-) ...
"Protože všichni mluví pořád dokola,
vymlčel sis v duchu malý kamínek.
Už tě to nebaví
na stěnu házet hrách.
A najednou pocítil jsi nenávratně splývat čas ..." /Hvězdný prak/
Autorovy další knížky
| 1965 |  Smuténka |
| 2012 | Hodina mezi psem a vlkem |
| 1983 | Uspávanky |
| 2008 | Básně I |
| 2008 | Básně pro děti |
90%
Kdo nás napomene..Jan Skácel
Jednou nám popel poví,
na jaké dveře tlukou
s tak tvrdočíjnou mukou
na světě lidská srdce.
A snad nám láska řekne,
proč srdce nepřestane
a proč stále, stále
na velké dveře tluče.
Ale kdo řekne
(mé nedůvěře),
kam vedou ty dveře
a co je za nimi skryto.
A kdo nás napomene,
aby to nebolelo,
a přece přísné bylo,
NADARMO SE PTÁTE.
A kdo nás napomene.
_________________________________________________________________________
Co na to říct? Básně, které chytnou za srdce. Je to prostě PAN BÁSNÍK.