Hodina mrtvých očí
Harry Thürk
https://www.databazeknih.cz/img/books/76_/76275/hodina-mrtvych-oci-y4c-76275.png
4
322
322
Tento válečný román je jako sama válka, drsný, syrový, je to příběh skupiny německých výsadkářů operujících na frontou v týlu Rudé armády, kde provádí diverzní akce. Autor dokonale využívá svých osobních zkušeností – působil v 2. SV jako výsadkář a román má určité autobiografické rysy – a dokázal své prožitky proměnit ve strhující příběh plný dramatických zvratů, přičemž prokázal vynikající vypravěčský talent. Kniha se čte jedním dechem a její vyprávění vás neskutečně vtáhne do děje. Současně se ale zabývá rostoucí deziluzí, kterou procházela značná část mladých Němců vychovaných nacistickou totalitní ideologií, která jim vštěpovala pocit výjimečnosti a nadřazenosti nad ostatními národy a která kontrastovala s jejich každodenními válečnými zážitky na konci 2.SV v prostředí narůstajících vojenských neúspěchů. Kniha měla mezinárodní úspěch a byla přeložena do více jak 30 jazyků a byla také úspěšně zfilmována. Zejména pro generaci dříve narozených představovala velmi neobvyklý pohled „z druhé strany plotu“.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1971 , Naše vojskoOriginální název:
Die Stunde des toten Augen, 1957
více info...
Přidat komentář
Poměrně čtivá kniha z německé strany východní fronty. Příběh se točí kolem jednotky německých výsadkářů na sklonku války. Chvílemi jsem měl pocit, že nečtu o dění z druhé světové. Příběh je totiž dost nekonkrétní, zasazený do fiktivního místa ve východním Německu, který takřka nezmiňuje dění ve světě. Trochu mi to připomínalo film Umírání za dlouhého dne.
Knihu jsem četl poprvé na průmyslovce někdy v roce 1992, kdy to byl můj pohled na válku na východní frontě z "druhé" strany, tedy z německé. Děj jsem hltal a prožíval s jednotlivými postavami. Podruhé jsem četl někdy před rokem a měl jsem naprosto stejné pocity. K této knize se určitě ještě někdy vrátím.
Veľmi sugestívne čítanie. Vôbec nie postavami, ich konaním, krutosťou, alebo beznádejou. To všetko tam je. Podstatná je autenticita. Úprimnosť výpovede, ktorá je strhujúca. Vo vojne niet víťazov. Vojna nerobí hrdinov, len vdovy.
Výborná, silně sociální, smutná, ovšem nemelancholická. S postavami se sžíváme, milujeme, nenávidíme, proklínáme systém a pláčeme pro jeho (a nemyslím jen ty mrtvé) oběti. Literatura, kterou mám rád. Doporučuji
Kniha, po jejímž přečtení cítíte mrazení v zádech. Hlavní postavy postavy mě nepřijdou jako hrdinové - superválečníci, ale spíš jako oběti. Kniha ukazuje, co je člověk schopný dělat ve jménu války a zároveň podněcuje k přemýšlení, že život není, nebyl a nebude černobílý. A ještě bych chtěl vyzvednout autorův styl, který vtáne, strhne a pohltí....
Určitě poutavá kniha. Ale jako kdybych z toho nějak cítila, že autor žije v NDR, že musí Rusy a vše sovětské podávat tak, aby byla spokojená i cenzura (třeba myšlenka, že pro německé vojáky bude zajetí dobré kvůli převýchově).
Fascinující příběh. Nikdy, až do doby, než jsem přečetl tuto knihu, mě nenapadlo, dívat se na válku očima "z druhé strany". Najednou člověk zjistí, že i na straně nepřítele bojují lidé. Že to nejsou pouze mašiny na zabíjení, ale lidé co mají strach, svoje touhy, doma rodiny... Tuto knihu jsem četl před mnoha lety, ale zanechala v mém nitru hlubokou brázdu. I když už nevím přesně, kde se kniha fyzicky nachází, obsah mám stále v hlavě...
Kniha, která chytne a nepustí... budete o ní přemýšlet ještě dlouho.
U všech postav p. Thürk znamenitě vykreslil charakter. Vše umocněno tím, že autor sám prošel druhou světovou válkou, kde byl přidělen k německému fašistickému letectvu.
Velmi emotivně na mne zapůsobila kapitola, kde se dozvídáme životní příběh Anny "Sama s tepem svého srdce" a kapitola "Zabili jsme Harmoniku" ... s velkým H ve slově Harmonika.
Nebudu více prozrazovat... stojí za přečtení.
Úžasná kniha. Nebýt těch přiblblých řečí Varazina (jako by tomu autor sám věřil), tak bez poskvrny. Opravdu opomíjená kniha, ale hlavní je, že cestu k ní jsem našel.
Na akci se tu opravdu nečeká,první strana nás do ní již vtahuje a hned je to dokonale popsané a emotivně vystavěné.
Tahle kniha ve mě zanechala něco silného a já jsem rád,že se mi dostala do drápů (je to jedna z knih,kterou v sobě budu dlouho nosit).
Příběh na sebe skvěle navazuje,postupně vykresluje všechny důležité postavy a člověk chce hrozně vědět jak to dopadne.Na konečné ideje a kázání Rusa si nestěžuji bral sem to jako součást knihy a vymývání mozků z obou stran na což mám svůj názor.
Už po pár stránkách sem ji svíral s neskonalou opatrností a úctou abych ji snad nějak neuškodil-tak mi zbývá jen poděkovat autorovi za takové dílo a snažit se objevovat podobně krásné knihy.
Zdá se mi, že tento román je k velké škodě čtenářů poněkud zapomenutý, opomíjený. Jistě jsem četla i mnoho lepších válečných románů, tento ale v každém případě stojí za pozornost. Už kvůli tomu závěru.
Bylo mi ctí tento román přečíst. Trefil se mi přesně do chuti, a zasáhl má nejslabější místa v srdci. Skvělý příběh z pohledu "druhé strany." Celá kniha mi přišla jako Remarque, ale ze 2. světové války. Vypravěčský styl, i vykreslení událostí je velice podobné. Že jde o částečně autobiografický román svědčí i to, že jsou zde popsány i největší detaily (barva a střih blůz, výbava vojáků,..). Vyobrazení bojů je neuvěřitelně poutavé a barvité. Konec knihy lze shrnout samotným názvem jedné z kapitol: "Už se Ti nevrátím, ty má rudovlasá modlitbo před spaním."
Skvělý román. Dostal jsem se k němu poprvé v deseti letech z tátovi knihovny. Thurkovi romány mám všechny rád. Mají tu atmosféru strhnout a číst stále dál a vpíjet se do příběhu. Ano, je to pro chlapské povahy ale přesně to z nich ulpívá ve vědomí a vrací se ve chvílích kdy se vynoří podobnost. Právě proto, že je psán z ,, druhé strany války,, je cenný.
Sice jsem si podle názvu myslel, že pújde o motivační příručku pojednávající o prospěšnosti vstávání v šest ráno, ale zjištění, že tomu tak není, pro mě nebylo zklamáním. Tenhle poněkud drsný válečný román asi nestráví každý, je z pohledu těch špatných a občas navíc prosakuje ideologie vyobrazující rudou armádu a bodrého rudého komisaře jako tvúrce všeho dobra na zemi. Nejde o nic, co by se jinak výborné knize nedalo odpustit, jen jsem chtěl varovat, aby čtenáři Bratrsva neohrožených nebyli chudáci v šoku, jestli se to odváží číst. Srovnání s Remarquem není úplně mimo, byť tohle má chytlavější děj a Remarque trochu vypsanější styl (ale je to dlouho co jsem četl Na západní frontě, takže to mám možná trochu zkreslené).
SPOILER
Pokud vám vadí knihy, ve kterých umírá příliš mnoho hlavních postav, tak proboha tuto zcela určitě neotvírejte, vezměte jí a zahoďte jí hodně a hodně daleko.
Mám rada knihy, ktoré mi svojou podstatou umožnia vytvoriť si silné puto k postavám – keď mi tie nie sú ľahostajné, aj samotné dielo rezonuje v mojich myšlienkach oveľa dlhšie ako za iných okolností. Tu som spoznala zopár chladnokrvných nemeckých vojakov, vycvičených na operácie na nepriateľskom území, skupinku dôkladných zabijakov, ktorým to klape... ale chtiac-nechtiac som si ich veľmi obľúbila a ťažko sa mi s nimi lúčilo... práve preto, že bola možnosť dokonale ich poznať (a to nielen vo vyhrotených situáciách). Všetci sú ochotní bojovať a nasadzovať život. Každý z inej príčiny. Bindig s mladíckym presvedčením o správnosti ich poslania. V kontraste s ním zosobňuje realistický pohľad Zadorowski, ktorý už od začiatku presne vie, ako sa veci majú, o čom vojna je a čo je v nej skutočne podstatné... napriek tomu ide a vydáva zo seba maximum. Ako dej plynie, sledujeme postupujúce odumieranie Bindigových ilúzií – Bindig trpí psychicky, neskôr aj fyzicky, pod vplyvom vývoja udalostí (nechcem zachádzať do spoilerov) stráca predstavu, ktorá mu bola vštepená. Naplno pochopí, že ani on ani jeho krásne idey nie sú stredobodom vesmíru, že premýšľanie o nich je mu nanič... navyše že ako jednotlivcovi sa mu oddá bojovať iba za niečo rukolapné, napríklad za holý život alebo najbližší, bárs mizerný úkryt.
Autor je výnimočne nenúteným a prirodzeným rozprávačom. Čitateľovi dáva veľa podnetov na premýšľanie. Darí sa mu verne vystihnúť povahové črty vojakov, tiež všetko dianie na frontovej línii, akcie na území obsadenom nepriateľmi, rovnako samotné prostredie, v ktorom bol dej zasadený. Pri čítaní som často nevedela kto som čo som kde som – no a teraz mám rozdrásané pery a na prstoch sa mi záhadne objavilo zopár záderov. :-)
Tento román rozhodne stojí za prečítanie. Vynikajúci zážitok – síce len čitateľský (och, našťastie!), ale... občas sa mi pred očami vynárali smrtonosné kolosy T-34... bolo počuť prenikavé ticho i Stalinove organy... cítiť tuhý mráz a zákerný strach... a tie oči – oči mŕtvych (či mŕtve oči? mŕtve oči môžu mať aj živí, záleží na tom, čo nimi vchádza do duše) – keď udrie ich hodina, neujdete.
---
„Já mám strach z chvíle, kdy zase budeme doma…“ tiše řekl Bindig. „Všichni se zase vrátí a člověk vidí jejich oči. Je to vždycky stejné. Nezbavíš se jich. Já si myslím, že už se jich celý život nezbavíme…“
„Celý život…“ unaveně řekl Zado, „kdoví, jak dlouho ještě ten život bude trvat. My už žádný život nemáme. Jsme jen mrtvoly na dovolené. Jenom prosím tě nezačínej teď dumat o životě, já už mám málo kořalky.“
Zado se nořil do tohoto strašidelného ovzduší, až do něho Paniczek strčil a zeptal se: „Co nechlastáš? Chlastej! Každej den chlast s muzikou mít nebudeš!“
„…když mne milý položil…“ zpíval jeden z vojáků. Podle hlasu poznal Zado Klause Timma. To je celý Timm, pomyslel si. Něco takového si nedá ujít. To je něco pro něho. Kořalka a kadidlo, Kristus na kříži v plápolu věčného světla, a přitom „...když mne milý položil…“
Všichni jsme sentimentální, myslel si. Když nás to chytí, jsme jako staré panny. My už nejsme chlapi. Sentimentální bačkory, dokonalí zabijáci a odborníci na kladení trhavých náloží. A kdejaký doják nás rozbrečí. Všechny dohromady by nás měli dát do nějakého muzea, kde by se potomstvu ukazovalo, jak vypadali Němci dvacátého století.
Na okamžik se (Zado) ptal sám sebe: Proč vůbec podnikáš celou tu cestu? Proč to nedokážeš přenést přes srdce, proč toho nenecháš? Vidíš, jak to skončí, a přesto utíkáš zpátky. Tam, kde tě konec velmi pravděpodobně rozdrtí. K čemu to?
Mlčel a naslouchal řachtání kulometů, jež se zase ozvalo. Slyšel, jak Zado říká: „Takoví jsme. Generace, které zlámali páteř. Poznali jsme to, teprve když jsme se chtěli napřímit. Sami už se nenapřímíme. Jsme zlomeni. …“
---
Stále som na pochybách medzi 3 a 4* tú štvrtú by som dal už len za Bindiga. Kvôli jeho charakterovým črtám mi bol blízky a fandil som mu až dokonca.
Pohľad z druhej strany na elitnú jednotku nemeckých výsadkárov pred koncom 2. sv. vojny. Nezmyselné samovražedné akcie ktoré nepriateľovi v konečnom dôsledku vôbec neuškodia. Skvelá ústredná dvojica ktorá nás knihou doprevádza, a sami začínajú postupom času, pochybovať o tom čo robia. Hnus a nezmyselnosť tejto vojny im otvára oči, aj keď už je asi neskoro. Ako veľké plus vidím spisovateľov rozprávačský štýl.
Ako mínus, že veľa miest bolo vypĺňaných písaním o ženách. V histórii postáv sa venoval skoro stále iba vzťahom k dievčatám alebo šlapkám či ženám ktoré stretávali vo vojne v dedinách osamotené bez mužov. A keďže sa dej odohráva už takmer pred koncom vojny (keď všetci chcú proste len prežiť), nieje až tak ako som čakal zobrazený ani ten prerod mladých chlapcov ktorým vtlkali do hláv od mala svoju ideológiu, že sú hrdinovia pre ktorých je cťou bojovať a zomierať za Nemecko a Fuhrera, na mužov ktorým sa konečne otvorili oči.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Rudá armáda Třetí říše (Nacistické Německo), 1933-1945 výsadkáři
Autorovy další knížky
| 2008 |  Hodina mrtvých očí |
| 1980 |  Kejklíř |
| 1981 | Singapur |
| 1977 | Amok |
| 1963 | Lotos na hořících jezerech |
Jednou,vickrat uz ne