Hodina psodava
Veronika Matysová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501331/bmid_hodina-psodava-AFu-501331.png
3
105
105
Mladá Rynanka Runa je unesena do znepřáteleného Arhenu. Netuší však, že to není jen pomsta jejím rodičům-povstalcům, ale zároveň součást velkého plánu, jehož cílem je zničit svět v jeho současné podobě. Přátelství, láska, ale i bolestná zrada ji čekají na cestě za záchranou sebe sama i ostatních. *** Osmistěnnou místnost bez oken ozařovalo pouze slabě blikající světlo. Přejížděla očima po stropě a postřehla, že i na něm je cosi namalovaného. Vypadalo to jako rodový strom, jaký viděla kdysi dávno u generála Hratona. Tento však byl podrobnější. U každé větve byl letopočet a poznamenaná jména. Jak si oči začínaly přivykat na nedostatek světla, rozeznala na poslední větvi své jméno. Runa Tor-ran. Co to má znamenat? Přejela očima po spojnici a celá ztuhla, když rozluštila i to druhé. To přece není možné…? Jak by mohli…? A ještě něco v šeru rozeznala a v té chvíli měla hrozivou předtuchu. To, co považovala za podivný svícen uprostřed místnosti, ve skutečnosti nebyl žádný svícen. Na kovové konstrukci stál hladký stříbrný válec, ze kterého vedlo osm ramen, na nichž cosi spočívalo – něco, co Runa mylně pokládala za svítilnu. Teď ovšem pochopila, o co se jedná. Máme tu holku a máme i ten Kámen. Přikročte k akci.... celý text
Přidat komentář
Obálka vypadá jako nějaký klon Zaklínače, tak jsem po tom sáhl. A byla to chyba. Záplava jmen, nevysvětlených slov (Páč tak se asi pozná fantasy, ne aby se nedejbohové člověk opájel fantazií vybudovaného světa!), nelogičností (Vážně se dlužníci nevzdají všeho, včetně domu, aby se vyhnuli letálním následkům svých dluhů? Ne! Jejich dítě by se totiž nemělo kde ubytovat, až se za desítky let vykoupí ze zajetí!) a ubíjejícího slohu. Navíc mám od dočtení pupínky, kdykoli vidím napsané to písmeno mezi Q a S. Tady je totiž úplně všude!
(SPOILER)
Tato kniha mě opravdu zarazila do křesla. Konsternací. Vážně mě mrzí, co musím do zpětné vazby napsat, ale vzhledem k tomu, že autorku docela znám a chodím na její kurzy psaní, vážně jsem nemohla uvěřit tomu, co vidím.
Námět a nápad sám o sobě je fajn. Horší je to se samotným zpracováním.
Předně se tam objevuje dost neuvěřitelných scén - postavy se zničehonic vrhají k oknům, aby se mohly stát svědky potřebných událostí; HLAVNÍ technik, jenž je pověřen opravami a údržbou armádního zařízení, začne vedle Runy vypadat jako někdo, kdo je rád, že rozezná šroub od hřebíku; a případ samaritánské krysy, která pro nic za nic začne krmit člověka v tísni, tomu už teprve nevěřím.
Taky jsem se trochu pozastavila nad názvy vymyšlené fauny – ač je evidentní, že např gridly je grizzly a sopouch je pavouk, ok, jsme na jiné planetě a jmenuje se to jinak. O to víc mě pak zaráží, proč kočka zůstala kočkou. (A vlastně i káně a pes.)
A pokud jde o psodavy, tak nám tu nesehrají žádnou roli. Oni se tam totiž jaksi - krom jednoho historického okénka - vůbec nevyskytnou.
Zpětné vyprávění je ok, ale ne, když se už dostaneme do přítomnosti! Skočit zas na moment do budoucna, vyzradit kdo umře a zas to celé sledovat zpětně už opravdu není napínavé – zvláště ve třetím dějství! A k tomu vyprávění – pokud něco postava vypráví, pak může vyprávět jen to co zažila, ne co zažily nějaké děti někde jinde (rodinné poměry Honaha a Oriho) anebo vsuvky tajných hovorů s arhání.
Co mě však bolelo ze všeho nejvíc, je samotná stylistika textu. Korektor se tu opravdu, opravdu nevyznamenal. Nechal tam chyby v textu (zvláště v poslední části, kde se v tom začala už ztrácet i sama autorka a pletla jména (Maši/Majsi) nebo zapomněla, že uložila nějakou postavu ke spánku, a ta se tedy i nadále účastnila hovoru), mezery mezi slovy navíc i věty jako „Runa se hodně nadechla se.“ Text na mnoha místech působí dojmem zapomenutého – nepředělaného prvního draftu. Všechny postavy se mezi sebou v 90% případů baví tak, že věty pronášejí. Pronášejí dokonce i výkřiky (?!!). A největší třešničkou byla uvozovací věta na začátku i konci přímé řeči (A dodala: „Psal knihy a maloval, já už jen bojuju,“ pronesla zamyšleně).
Jsem vážně moc zklamaná. Čekala jsem ukázkový text, z něhož se budu moci učit, jak na to.
I když fantasy příběhy běžně nečtu, tak jsem ráda, že jsem u mé oblíbené autorky udělala výjimku. Knížka se totiž maximálně povedla.
S hlavní hrdinkou Runou jsem se nejednou sžila. Život se s nikým nemazlí, ani s Runou se nemazlil. I přesto v sobě našla sílu bojovat dál. Nejen za sebe, ale i za lepší život pro ostatní. V příběhu vidím obrovskou podobu se skutečným světem. Dobro a zlo. Čeho všeho jsou lidé schopní?
Kniha se mi četla dobře. V ději jsem se neztrácela. Zamilovala jsem si mapu z druhé strany desek knihy.
Na Hodině psodava mě totálně pohltil svět, který autorka dokonale promyslela. Celou knihou mě provázela zvířata, jídla, nápoje či předměty s originálními názvy. Knihu prakticky nešlo odložit. Užívala jsem si každičkou kapitolu a napjatě čekala, co přijde dál. Konec byl pro mě nepředvídatelný a já měla chuť autorku pomyslně nesnášet za to, že už není na světě pokračování. :) Velice děkuji za parádní příběh. Ve své knihovně se můžu pyšnit knihou s podpisem z křestu.
(SPOILER)
Nejprve musím podotknout, že se mi velmi líbí svět, který autorka pro příběh vytvořila. V několika zemích se zpočátku komplikovanými názvy obývá mnoho různých ras obyvatel, více či méně podobných lidem. Někteří jsou holohlaví a mají modrou pleť, někteří dlouhé a husté vlasy různých barev. Každý národ má svou vlastní řeč, dokáží se ale většinou navzájem domluvit obecnou fromorštinou. Některé z národů jsou přátelské, některé uzavřené, a některé dokonce vyvolávají války. Velmi se mi líbilo poselství, které se autorka snažila v tomto ohledu předat. Arhen se na první pohled jeví jako ten největší nepřítel všech okolních států. Později se ale dozvídáme, že ne vždy tomu tak bylo a arheni kdysi bývali nenáviděným a perzekvovaným národem roztroušeným v menšinách po celém kontinentu.
Co se týče Runy, měla jsem k ní dosti ambivalentní vztah. Byly momenty, kdy jsem s ní sympatizovala, líbily se mi její názory, postoje, či mi jí bylo líto. Na druhou stranu byla spousta momentů, kdy mi její jednání připadalo zkratovité, připadala mi vyloženě otravná a přála jsem si, aby se rozhodla jinak. Z ostatních postav, kterých sice bylo požehnaně, ale žádná z nich nebyla výrazně důležitější, jsem si velmi oblíbila Ahora. Nebudu ale více prozrazovat.
Musím ale také říct, že pro mě prostředí děje, nové národy, jazyky, zvyklosti, zvířata a v podstatě celé fungování světa byly ze začátku dost matoucí, a tak jsem se ke spoustě kapitol musela vracet, znovu si číst, kdo co udělal a co se jak jmenuje. Navíc u spousty názvů např. zvířat se ani nedozvíme, jak vlastně vypadají, nebo se to dozvíme až mnohem později v ději. Chápu, že nejde napřímo napsat, že xy je zvíře, co má xy nohou a takovou či makovou barvu. Myslím ale, že se to dá do děje nějak chytře zakomponovat, případně by mě osobně velmi potěšily ilustrace.
Stejně tak matoucí pro mě byly příběhy z minulosti, které se objevovaly v průběhu celé knihy. Bylo mi jasné, že mají nějaký konkrétní význam a autorka se nám jimi něco snaží sdělit, nevěděla jsem ale, nakolik detailně si je mám zapamatovat a jak moc důležitá jsou kvanta postav, která se v těchto historických vsuvkách objevují. Proto pro mě následná kontinuita těchto příběhů nebyla na první pohled jasná a trvalo mi, než jsem se v nich zorientovala.
Co se týče samotného rozuzlení příběhu, díky nápovědám roztroušeným mezi řádky jsem tak nějak tušila, co se stane. A ačkoliv byl závěr už na můj vkus dost překombinovaný a komplikovaný, musím říct, že absurdita poslední věty příběhu mě až rozesmála, to se autorce opravdu povedlo.
Na závěr bych tedy dodala, že ačkoliv má své mouchy, byla pro mě Hodina psodava příjemným zážitkem a vůbec bych se nebránila tomu přečíst si nějaký další příběh z tohoto univerza.
Autorka knihu propagovala ve své skupině Odstartujte svoji knihu, ostatní členové si ji chválili, proto jsem se také nechal zlákat a zakoupil ji. Přistupoval jsem k ní nezaujatě a snažil se ji hodnotit tak, jako bych autorku neznal.
Jedná se o špatnou knihu? Vůbec ne, mnoho pasáží je hezky popsáno, svět je zajímavý, stejně tak se čtenář dokáže s hlavní hrdinkou ztotožnit.
Ale jedná se o knihu, která si zaslouží (v momentě psaní) 86 %? Bohužel ani zdaleka.
Mám k ní několik podstatných výtek, z nichž některé mi přijdou nepochopitelné, když autorka ve svých kurzech ostatní učí přesný opak.
Mnoho postav je generických, nezapamatovatelných a vastně i zbytečných. Objeví se na scéně, chvilku čtenáře otravují svým životním příběhem a pak zemřou či zmizí, přičemž děj neposunou ani o kousek. Někde v polovině knihy mě vedlejší postavy přestaly zcela zajímat...
Místy kniha trpí syndromem bílého pokoje. Autorka se příliž nezatěžuje popisem okolí a prostředí. Dvě postavy stojí v pokoji, o kterém nic nevíme, načež se sbalí a přejdou do jiného "prázdného pokoje". Stačilo by vždy aspoň pár vět, abychom si dokázali představit, kde se nacházíme.
Stejně tak je problémové tempo. Místy příběh odsýpá velice rychle, o chvilku později se nesnesitelně táhne. Zrovna od zavedené autorky bych čekal, že si dokáže tempo ohlídat.
Ale co mě na celé knize štvalo nejvíc je autorčina neomylná schopnost zabít veškeré napětí. Měl jsem o postavy strach? Bál jsem se nejbližších minut, které je čekají? Ne! Pokaždé, když začne přituhovat, autorka přispěchá s větou, která nám osvětlí, co se bude dít. Dopředu víme, kdo je dobrý, kdo je zlý, kdo bude žít a kdo zemře. Místy jsem měl pocit, že si to Veronika musí užívat, protože jinak si to vysvětlit neumím.
Jak jsem psal, špatná kniha to není, ale vynikající také ne. Příběh je generický, postavy nudné, tempo nestálé. Ještě že to vše zachraňuje zajímavé prostředí.
Být to první kniha, byl byl schovívavější, ale takto je to sottva na 60 %. Možná kdyby Veronika více času věnovala psaní a méně času verbování do svých kurzů, bylo by to ku prospěchu věci.
Další fantasy svět od české autorky. Vypráví o dívce Runě, která přišla o rodiče a bratra, když je přepadli vojáci z vedlejšího státu a ji a ještě několik dětí z Vesnice vzali do zajetí. Každý byl u jiné rodiny, chovali se k nim jako k otrokům a mlátili je.
Runa se s takovým osudem nehodlá smířit. Plánuje útěk a záchranu ostatních dětí do své země. Spřátelí se s klukem, který je sice z nepřátelské země, ale nesouhlasí s válkou, kterou vede jeho otec a ostatní. Spřádá útěk krůček po krůčku a přitom zjišťuje, že nemůže všechny Arheny (únosce) házet do jednoho pytle. Někteří ji velmi pomohli.
Zároveň s tím se spřádá i pověst o kameni osmi lidech a každý má jinou krev. Poslední část je spjata s Runou, proto po ní všichni pátrají. Zajímavý a neotřelý nápad, že i podle krve poznají, kdo je kdo. Nebo i podle kůže, vlasů, atd. Že jsou lidé rozdílný.
Kniha je napínavá, čte se sama. Malinko jsem se vždy ztrácela, když autorka vypravovala před osmi, šesti atd generacemi. Bylo to na mě moc dalších jmen a moc jsem to nechápala. Na konci už to dává smysl.
Konec je ale opravdu parádní a já si tvrdím říct, že je tu další krásný fantasy svět. Miluju vymyšlené světy, je to pro mě jako když se v televizi kouknu na pohádku. Doporučuji všem milovníkům fantasy.
Kniha me velmi mile prekvapila. Mila pani v knihkupectvi Fantasya mi ji vnutila. Uzasny svet, vubec se nedalo odhadnout jak se to bude vyvijet. Az mi je lito ze to nema pokracovani. Nechce se mi loucit s pribehem.
Už se mi dlouhou dobu nestalo, že bych si pochvalovala, jak je kniha dobře naformátovaná. Tím myslím, jak jsou dobře rozdělené kapitoly či upraven text.
Knihu jsem prakticky zhltla, a to právě i díky dobře rozděleným kapitolám, ty byly krátké a opravdu úderné. Proto, když jste dočetli jednu, museli jste pokračovat další. A ejhle, ani si to neuvědomíte a jste u poslední stránky.
Příběh byl skvěle napsaný, bylo zde více dějových linek, které ale autorka dobře popsala, takže nebyl problém se v nich dostatečně zorientovat. Bylo vidět, že autorka si na tomto příběhu dala opravdu velmi záležet. To, jak popisovala všechny detaily, to pro mě bylo místy dechberoucí.
Já nejsem zrovna největší fanda fantasy žánru, a proto když už sáhnu po takové knize jsem velký fouňa. Ale tohle bylo skutečně skvělé i pro mě. Jestli fantasy vyhledáváte, tak tohle pro Vás bude úžasná záležitost.
Souhlasím s komentářem Nale.
Nic velkolepého ani zapamatovatelného. Řadila bych k průměru, možná lehce pod něj. Při čtení jsem měla občas pocit, že některé pasáže jsou jak z knihy Faja od Stehlíkové.
Tak tato kniha mi úplně nesedla.Osobně se mi líbila planeta i její národy, ale za mě je velká škoda že se oněm národům autorka nevěnovala víc individuálně. Prostě to nebylo tak čtivé jak bych podle hodnocení čekal. Děj chvíli hezky odsýpal, chvíli se zase pro změnu vlekl. Věřím, že spoustu čtenářů příběh a nový svět nadchne, ale já mezi ně zatím patřit nebudu.
Úžasná knížka, Veroničina zatím pro mě nejlepší. Další z variací na příběhy dobra a zla, práva a bezpráví, a přitom lehounká, čte se sama. :)
Hlavní hrdinka není pořád sympatická, a neskončí to happy-endem tak, jak čekáte.
Už jich mám několik jako dárky k Vánocům. :)
Hodina psodava je naprosto úžasná knížka, kterou jsem přečetl jedním dechem, což se mi u knížek často neděje. Po celou dobu čtení jsem měl pocit, že s hlavní hrdinkou Runou zažívám vše, čím si prochází. Místy jsem nedýchal, jak se to celé vyvine. Jedno se musí autorce nechat- čtenáře napíná od první do poslední stránky. Děkuji za úžasný fantasy příběh a doufám, že to není její poslední.
I když jsem bývala knihomolka čtoucí několik knih měsíčně, knihu takového žánru jsem dosud nečetla. Veronika mi i napsala "Nevím, jestli čteš fantazy, nevím jestli se Ti bude líbit". A líbila! Kniha mě doslova vtáhla, večer jsem se těšila do postele na čtení. Ze začátku bylo obtížnější zorientovat se v postavách, národech, ději. V textu jsem se i vracela. Po zorientování se sem se téměř nedokázala odtrhnout. Pozdě v noci, když jsem si říkala, že bych měla zhasnout, jsem si sama sobě říkala – ještě jednu stránku. Psodova jsem přečetla za necelý týden a bylo mi líto, že příběhy Runy skončily. Bude pokračování?
(SPOILER)
Verču znám ze skupiny OSK, kterou miluju a nesmírně si vážím jejích rad, které mi tolikrát pomohly. Snad proto mě hrozně mrzí, že mám na knihu názor jaký mám.
Nejdřív to pozitivní. Líbily se mi odlišné jazyky, kultura i celý systém, který je dobře vymyšlený. Obálka je úžasná, stejně tak mapa. Dále se mi líbila romantická linka mezi Runou a Narou, která byla nenucená, pozvolna se rozvíjela. Tady ale veškerá pozitiva končí...
Asi největší zklamání byl styl psaní- víme, co se stane, protože je to předem napsané. Žádné překvapení, nic co by mě nutilo dál hltat stránky. Víte kdo umře, kam se bude příběh posouvat. A když nám to neřekne předem Runa, pak sama autorka větami typu: "Ona i Tornen měli na své jednání brzy doplatit."
Hned vám je jasné, že ten rádoby zachráněný je zradí, protože si to krásně odvodíte. Takových případů tam bylo hodně.
Postavy přicházejí a odcházejí, není čas si vůbec někoho z vedlejších oblíbít, vytvořit si k němu pouto, aby se mnou jeho smrt pohnula. S některými postavami se ani pořádně neseznámíme, protože v zápětí lusknutím prstu umírají a snad každá má potřebu sdělit nám svůj tragický příběh, který je v podstatě to samé dokola akorát s jinými jmény.
Když už je řeč o jménech, hrozně jsem se v nich ztrácela, protože jsou si tak podobná! Kolikrát jsem se musela zastavit a dumala jsem: "Ty jsi kdo? Ten už tam byl? Jo, aha, už vím. A kdo je sakra tohle? Ten je nový?"
Pak se tam objeví tucet dalších postav a já už zahodila snahu si všechny zapamatovat, protože všichni byli jak přes kopírák.
Stejně tak jsem trpěla při výkladu historie, vzniku všeho atd. Prostředí jsem si zase nedokázala pořádně představit, chyběly mi tam podrobnější popisy okolí, neznámých zvířat, budov... prostě všeho.
Další, co mě zarazilo, byla samotná Runa, například její převlek za chlapce. V knize nebylo zmíněno, kolik jí přesně je, ale předpokládám že v "současném" vyprávění už je téměř dospělá. Jsem si jistá, že by člověk rozeznal ženské tělo od mužského. Nikde nebylo zmíněno, že by si Runa stahovala prsa. Další věc jsou její úžasné schopnosti mechaničky. Jen z toho, že Runa pomáhala s domácími úkoly, je z ní hned nejlepší mechanik na lodě, který rozumí každé složité technologii a v nové práci nemá absolutně žádný problém. Jindy mě zas zaráželo chování postav. Runa je prakticky otrok, nemá žádná práva, ale občas dávala svým věznitelům rozkazy a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Kladné postavy dále Runu litují, soucítí s ní a obdivují. Kolikrát to i vypadalo, že nikdo až na Runu nedokáže vyplodit dobrý nápad. V podstatě všechno řídila jen ona a ostatní tam byli jen pro okrasu jako její doplňky, které musí zachraňovat.
Dále mi hlava nebrala, že Runa odpálí sklad nebo co to bylo, zraní člověka, prakticky kvůli ní mohli umřít lidé a kapitanka ji přesto nechá volně se pohybovat bez dozoru. A co pak Runa udělá? Otráví vězně! Kdo by to čekal, když touží po pomstě na Arheny, že? Pak teprve kapitanku napadne ji nechat zavřít. Ti velitelé byli veskrze všichni pomalejší.
Stejně tak i reakce Runy na smrt svých rodičů byla naprosto nereálná. Holka je svědkem masakru rodiny, ale nezdálo se, že by to sní nějak pohnulo a už duchapřítomně přemýšlí nad plánem útěku a jak všechny zachrání.
Jediné překvapení se konalo u bratra Runy a plukovníka Henina. I když, že je ve skutečnosti na kladné straně (i přes jeho nechutné výjevy), bylo zase z náznaků jasné. Na druhou stranu jako postava je otřesná ( úchyl, který je vlastně správňák? Tak tomu teprve nevěřím). Smrt nevlastního bratra se mnou ale zase nic neudělala... Stejně jsme celou dobu předpokládali, že je mrtvý, takže se vlastně nic nezměnilo.
Některé věci se děly hrozně rychle, jiné se natahovaly a dialogy byly občas dětinské, jednoduché. Ale nejspíš jsem jen dost rozmazlená od spisovatelů jako Steven Erikson, Lynn Flewelling nebo Sapkowski. Připadalo mi, že nemají žádnou hloubku.
Nedokázala jsem se ani orientovat v čase. Když Runa vyprávěla Hirin, že kdysi byla jako ona a málem někoho zabila, znělo to jako něco, co se stalo před měsíci, při čemž se to odehrálo jen o pár stránek dozadu. A pak hop! Runa je najednou v pokročilém těhotenství. Takže jsme opět přeskočili o pár měsíců dopředu...
Kdybych měla Hodinu psodava definovat, bylo by to, že se v ní odehrálo hodně a zároveň nic. Je to taková jednodušší kniha, která neurazí, nenadchne.
Na knížce mě hned zaujal název (Co je to ten psodav?!?), pak obálka – no a po první stránce už jsem se začetla tak, že bylo jasné, že budu číst dál každou volnou chvíli. V knížce se prolíná spousta dějů, které se odehrávají v různých časech, i když hlavní roli má současný příběh Runy. Ke konci mi bylo čím dál jasnější, kam které linky směřují, a byla jsem zvědavá na velké rozuzlení a finále. Některé věci jsem postupně začala tušit, ale poslední kapitola mě stejně překvapila – takové to, když si myslíte, že už je vám jasné, jak to dopadne, a ono je to nakonec úplně jinak. :-D Závěr byl geniální a už se těším na případné pokračování. :-) Bavilo mě i to, jak si autorka pohrála s vymýšlením charakteristik národů, které v knize vystupují, včetně speciálních názvů pro jídla nebo třeba zvířata. A ano, dozvíte se i to, co nebo kdo je psodav. :-) Doporučuju (nejen) všem milovníkům příběhů z jiných/vymyšlených světů. :-)
Verču znám z kurzů, které pořádá pro začínající spisovatele, a jichž se účastním již více než rok. Jsem ráda, že jsem se konečně dostala k její knize. I když je trochu zvláštní ji recenzovat.
O Hodině psodava jsem slýchala často, četla ukázky a moc se těšila, až ji budu mít fyzicky v ruce.
Verča nás na stránkách knihy vzala na smyšlenou planetu Fromor, na níž zuří válka mezi národy. A já od první stránky žasla, co všechno dokázala vymyslet. Předložila nám promyšlený svět s vlastní historií, která dávala smysl.
Verču pry k napsání knihy inspirovala její skupina začínajících autorů na FB, z nichž většina píše fantasy. Tak to šla prostě zkusit. A za mě velká paráda! Postavy realistické, promyšlené prostředí a děj. I když se může zpočátku zdát, že čtete příběh o nenávisti dvou národů, o čemž jste už četli spoustu jiných knih, není to rozhodně tuctový příběh založený jen na tomto. Verča si s tím skvěle vyhrála, včetně odlišností jednotlivých národů. A s druhou linkou příběhu.
Řetězec Osmi nenápadně probublává příběhem, až se na jeho konci zhostí hlavní role. Je to něco, kvůli čemu jsem po dočtení měla chuť obrátit na první stránku a začít od začátku. Nebo minimálně tuhle část. Mám špatnýho pamatováka na jména, a i když jsem tušila, že je to důležité a snažila jsem se si to zapamatovat, stejně se mi to nepovedlo a některé věci na konci mě zaskočily. Což je možná dobře, protože jiné jsem zase prokoukla už dřív.
Ze začátku jsem se ztrácela v časových rovinách, ale jakmile jsem se zorientovala, četlo se to prakticky samo.
Líbila se mi romantická linka, o níž by asi spousta lidí řekla, že tam téměř nebyla. Na mě to působilo přirozeně, nebyla tam vtlačená na sílu. A to je velké plus.
Runa mi svou povahou vyloženě nesedla, i když jsem její smýšlení a jednání chápala. Ke konci mě celkem štvala. Možná mi něco uniklo. Vím, že vyrůstat ve světě nenávisti, a zažít to, co ona, člověka poznamená. Ale u několika jejích činů jsem se chytala za hlavu. Ostatní postavy ve mně taky dokázaly vyvolat spoustu emocí, ať už příjemných nebo ne.
Celkem mi tam chyběly popisy smyšlených zvířat a rostlin. Mrzí mě, že nevím, jak vypadají.
Celkově jsem si knihu velmi užila a můžu ji s čistým srdcem doporučit
Kniha se mi velmi líbila, je krásně čtivě napsána a čtenář se do ní, tak ponoří, že ji nechce ani odložit.️
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pouštní včela |
| 2022 | Hodina psodava |
| 2013 |  Míša v síti |
| 2012 | Patricie |
| 2000 | Nikki, vrať se |
Z knížky jsem nadšená. Přečetla jsem jedním dechem. Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak moc mě Runa a její příběh nadchnul.