Hodiny
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/503588/bmid_hodiny-lXx-503588.jpg
4
1029
1029
Spisovateľ M. Cunningham, jeden z najbrilantnejších autorov svojej generácie, vzdáva románom Hodiny poctu anglickej spisovateľke Virginii Woolfovej. Tak ako autorka vo svojom slávnom diele Pani Dallowayová opísala jediný deň v živote titulnej hrdinky, aj Cunningham sa zameral na jeden deň v živote troch postáv. Prvou z nich je samotná Virginia Woolfová, ktorá v dvadsiatych rokoch 20. storočia zápasí s duševnou chorobu a pokúša sa písať ďalší román. Druhou je Laura Brownová, mladá žena v domácnosti v povojnovej Kalifornii, ktorá vychováva malého syna a bojuje s obmedzeniami manželstva z rozumu. A napokon je to Clarissa Vaughanová, vydavateľka a matka dospelej dcéry v New Yorku deväťdesiatych rokov. V ten deň chystá večierok pre svojho ťažko chorého priateľa Richarda, ktorý získal literárnu cenu. Michael Cunningham v románe plynulo prechádza dekádami 20. storočia, aby zachytil jedinečné vnútorné svety troch nezabudnuteľných žien. Výsledkom je vášnivé, hlboké a dojímavé dielo, román o umieraní, bezmocnosti, ale aj o tom, že aj hlboko nešťastný človek dokáže nájsť kratučké okamihy radosti.... celý text
Přidat komentář
Kniha mi připadala velice dobře napsaná a opravdu silně evokovala styl Virginie Woolfové. Bylo úžasné si na konci knihy uvědomit, že každá z dějových linek popisovala pouhý jediný den života jejich hrdinek. I přes to byla kniha emočně i myšlenkově velice naplňující.
Teď ale k negativním stránkám.
Občas bylo velice do očí bijící, že knihu napsal muž. Styl, kterým mužští autoři včetně Cunninghama často popisují ženy a vztahy mezi ženami, je často až nepříjemně fetišizující.
Také mi připadaly některé dějové linky jako nevyužitý dramatický potenciál. Scény a zvraty byly často ležérně vyzrazeny v kapitole jiné dějové linky, než ve které se odehrávaly a tudíž ztrácely jak moment překvapení, tak napínavost.
Celkově ale kniha stojí za přečtení.
Knížka mě nebavila. Ač byla velmi zajímavě a poutavě vyprávěná nemohla jsem se začíst. Tři linky o ženách, které si prožívají každá svůj příběh, mě nenadchly. Bohužel jsem ji nedočetla, ale třeba to zkusím po filmu ještě jednou.
Minulosť, prítomnosť, budúcnosť. Jeden deň. Tri zdanlivo odlišné životy sa navzájom prepletú.
Kniha o pocitech. O pocitech a náladách při úklidu ve vlastním domě, při vaření obědu, při procházkách městem. Pocity provinilosti při čtení knih, pochybností nad vlastní sexualitou, nad nedostatečnou péčí o manžela, pocity marnosti a radosti, zvažování smyslu vlastní existence skrze hodiny a hodiny života ..
Za mě bylo překvapivé a poučné, co všechno lze zvažovat a posuzovat vlastní přispění a jeho dostatečnost. Bavilo mě to.
Zdalo sa mi celý čas, že čítam naozaj krásnu knihu. To, že dostala Pulitzerovu cenu je celkom prekvapivé, keďže tá sa väčšinou dáva dielam, ktoré majú väčší, nápadnejší spoločenský presah v rámci americkej spoločnosti. Kniha dokáže naozaj čitateľa - pohltiť je zlé slovo - vtiahnuť do seba je príznačnejšie. Naozaj by som ju asi odporučil každému, napriek niektorým veciam, vďaka ktorým nedokážem dať 5.
(Môžete prestať čítať :) ) Napríklad som sa nemohol ubrániť pocitu, že autorská reč v 3. osobe nás mala ochrániť pre stratou všetkých sympatií voči hlavným postavám, hoci by sa v nich mohli nájsť nielen ženy. Jedna kapitola tam bola celkom navyše, aj keď na jej konci prišlo "osvietenie", aha, tak preto to písal.
Otázne je aj časové striedanie jednotlivých línií - zdalo sa mi to celý čas naozaj výborné, až kým neprišlo k ich vzájomnému prepojeniu -- teda až na príbeh V. Woolfovej. Zaobišiel by som sa bez konca, v duchu textov britských modernistov, a práve to ma na knihe akoby najviac sklamalo. Celý čas bola písaná tak, akoby nemala mať koniec, a nakoniec ho predsa mala. Ale vždy je lepšie čítať knihu pre všetko ostatné, okrem konca, ako naopak. To je oveľa väčšie sklamanie.
Za plus tohoto románu považuju to, že jsem se dozvěděl o nemoci Virginie Woolfové a o tom, že a za jakých okolností spáchala sebevraždu (což jsem z bůhvíjakého důvodu netušil, i když jsem četl i její deníky). Ale to je to jediné. Vlastně mě ty paralelní příběhy vůbec nebavili. Ani ta pocta Paní Dallowayové. Možná je ještě zajímavý ten posun, jak nám dnes přijde normální číst a mluvit o homosexualitě, což v době VW nešlo, ale zas, že by to stálo za román? Na mě až moc obyčejné a o ničem. Pokud nejste fanoušek VW nebo přímo Paní Dallowayové, tak si to asi neužijete.
Úžasný literárny jazyk. Inak je to veľmi smutná kniha, ktorá hovorí o smrti, chorobe, ľútosti, nostalgii a mladosti, ktorá už pominula. Ďalej o osamelosti, pokrytectve, nespokojnosti a depresívnych stavoch, ktoré všeobecne vyúsťujú do patológie, ktorá nevyhnutne vedie k túžbe po samovražde. Mne tam osobne chybalo svetielko, ktoré by ma vyviedlo z tejto spleti temných a depresívnych pocitov.
Na Hodiny som si robila zálusk už dlhšie, ale nakoniec to bolo pre mňa ťažké a úmorné čítanie, na ktoré som asi nebola správne naladená alebo som ešte po literárnej stránke nevyzrela tak, aby som toto dielo vedela patrične oceniť...
Celé hodiny jsem poslouchala, přesto jsem Hodiny nedoposlouchala celé. Krásně zpracovaná audiokniha, moc hezky načtená, kapitoly jsou oddělené příjemnou hudbou. Což je prd platné, protože mě popisy duševních pochodů rozháraných žen (ani popisy lidí, předmětů či prostředí) a jejich starosti vůbec nebavily. Ale vůbec. Samé poetické přemítání a děj nikde. Melancholický tón se jistě hodí do současné podzimní krajiny, také k psychickému rozpoložení, jaké mě převálcuje vždy v listopadu, přesto nejsem vhodná osoba pro tohle oceňované dílo. Jsem prostě mělká, potřebuji chytlavou zápletku, živé dialogy a pokud možno sympatické postavy (přinejmenším jednu). Úvahy na téma nespokojenosti s vlastním životem a co by kdyby... nuda, na to si vystačím s vlastní hlavou. Pokud se v ní tedy nespustí Macarena, následovaná nutkáním skočit s rozběhem šipku do zdi.
Zapíchla jsem to zhruba ve třetině knihy, hodnotit tedy s čistým svědomím nemůžu. Třeba jednou do "Hodin" dorostu, zatím mě jejich tikání nezajímá.
Kniha spise pro citlive duše,ktere dokazi ocenit tu poetiku, něžnost a vytribeny jazyk jehoz smysl pro detail, zde, je opravdu okouzlujici. Pro me to bylo zajimave pocteni, ktere obohatilo, avsak nenadchlo. Dozvedel jsem se neco o spisovatelce Virgini Wolfové, ktera je tolik sklonovana v ruznych radoby intelektualnich prvcich zabavy. Pribeh homosexualnich paru muselo byt na pocatku 20. stoleti opravdu terno, ale dnes spise ohrana deska. Nektere myslenky rozhodne staly za zamysleni, ale vlastne nic prevratneho jsem zde nenasel.
„Nejdražší, jsem si jista, že zase ztrácím rozum a že už nemůžeme znovu procházet vším tím peklem. A vím, že tentokrát bych se z toho nedostala. Začínám opět slyšet ty hlasy a nedokážu se soustředit. A tak musím udělat to, co pokládám za nejlepší řešení. Tys mi dal největší možné štěstí. Nikdo by v žádném ohledu nemohl být lepší než ty. Nemyslím, že by spolu dva lidé mohli být šťastnější než my dva, než mě postihla tahle strašná nemoc. Už s ní nedokážu dál bojovat, vím, že ti kazím život, že beze mne bys mohl nerušeně pracovat. A to budeš, jistě budeš. Už ani neumím pořádně formulovat. A nemůžu ani číst. Chci ti ale říct, že za všechno štěstí svého života vděčím jenom tobě. Měl jsi se mnou svatou trpělivost a byls na mě neuvěřitelně hodný. Chci říct, že – každý to přece ví. Kdyby existoval někdo, kdo by mě mohl zachránit, byl bys to ty. Opustilo mě všechno – kromě jistoty, že ty jsi dobrý člověk. Já už ti přece nemůžu dál kazit život. Nevěřím, že by se na světě našli jiní dva lidé, kteří by spolu byli šťastnější než my dva. V.“
Nic mi není, přitom melu z posledního, zpívalo se za mého mladí v jedné tehdy oblíbené písničce. Laura Brown, se kterou jsem mocně soucítil už před lety při sledování filmu a která mě zasáhla nejhlouběji i teď při poslechu románu, tenhle pocit zdánlivě dobře ilustruje. Máme snad i tendenci ji považovat za rozmazlenou paničku. Vždyť jí osud tolik dobrého nadělil! Jak si vůbec může dovolit být nešťastná?! Jenže ona nešťastná je, stejně jako je nevyhnutelně nešťastný každý, kdo ve své existenci nemíří ke svým vlastním cílům, kdo nesní vlastní sny, kdo nežije svůj život... Lauřina tragedie je v tom, že je v tom pnutí zaseklá. Ona není dost sobecká na to, aby jednoduše utekla a zařídila se po svém, ale zároveň není dost necitlivá sama k sobě, aby potlačila svoji touhu po sebeuskutečnění. Dvě místa v knize vyjadřují tu rozpolcenost, touhu žít i touhu se definitivně odpojit: „Sáhne si na břicho. Nikdy bych nemohla. Vysloví to v tom čistém tichém pokoji nahlas. Nikdy bych to nemohla udělat. Miluje život, beznadějně ho miluje, alespoň občas. A kdyby to udělala, zároveň by tím vraždila i svého syna, vraždila by syna i manžela, a i to další dítě, které v ní roste. Nikdo z nich by se z něčeho takového nedokázal vzpamatovat.“ A jen o pár vět dál: „Najednou to skutečně ví. Že je možné přestat žít. Přináší to do duše klid, mít před očima plnou paletu voleb, možnost si vybrat, beze strachu či lstivých úskoků. Znovu si pohladí břicho. Bylo by to stejně prosté, napadne ji, jako ubytovat se v hotelu. Jednoduché jako máloco.“
Mohlo by se zdát, že Lauřino dilema je moderní, že je to naše blahobytná doba, co vytváří lidi, které pálí dobré bydlo. Já si myslím, že je to jen vnějškové zdání, což nám skvělý Cunninghamův vhled do Lauřina vnitřního světa umožňuje vidět.
Při doprovázení Laury jejím dnem jsem si vzpomněl na to, že původní význam slova hřích (v biblických jazycích: peccatum, hamartia a chatá) je „minutí se cílem“. A že se tedy Laura dopouští hříchu, když nenásleduje své vnitřní směřování a zůstává jen rekvizitou v životě jiných. Jenže takhle jednoduché to není. Augustinova definice zase mluví o hříchu jako o „zakřivení do sebe“ („incurvatus in se“), takže rozhodovat se bez ohledu na dopady na druhé, no, to taky nejde jen tak odkývat... Jak z toho ven? Nevím, prostě nevím. Když jsem se díval na svět očima Laury, radil jsem jí v duchu ať prostě jde a neohlíží se, pokud holt nemůže jinak. Ale když jsme následně konfrontováni s tím, kolik osudů nevratně změní svým odchodem? Nevím, já prostě nevím.
Ale Hodiny nejsou jen Laura! Hodiny jsou skvělý román, s bravurně komponovaným dějem a skvěle fungujícím systémem jazykových symbolů a vnitřních i vnějších odkazů. Udržuje kompaktně atmosféru, takže prolínání mezi časovými vrstvami je přirozené. Disponuje obrazností až geniální, člověk se u čtení nenudí, ani při popisu zdánlivě všedního. Zaujme množstvím konkrétních myšlenkových pronikavostí. A nutí přemýšlet, i dlouho po dočtení: já vnímal jako důležité téma vzájemnou blízkost štěstí a smrti, radosti a smutku, naděje a úzkosti.
Kolik věcí, skvostných i hrozných, se vejde do jediného dne jediného člověka!
Měla jsem skutečně chvílemi za to, že čtu V.W., takové mimořádné zachycení krátkého časového úseku v naprostých detailech, aniž by to působilo zdlouhavě nebo by měl čtenář potřebu někam tím textem cválat. Alespoň já tedy. Snadno vklouznout do kterékoliv z žen a společně s ní prožít její všední den. Nahromaděné upachtěné nic, které, když se na něj člověk podívá z jiné strany, je vlastně dost dobré všechno..
Film mi veľmi pomohol utriediť dej a bol aj inšpiráciou, a motiváciou prečítať si túto knihu. Bola som zvedavá kde to začalo, čo je "za tým", čo už prebieha... No v žiadnom prípade film nemôže obsiahnuť vnútorný život postáv v tejto knihe.. obzvlášť milujem tento štýl písania, lebo je taký podobný bežnej každodennej existencii. Človek nikdy len niečo nerobí, vždy má "okolo toho" aj kopec myšlienok a emócií, hovorí sám so sebou, vyhodnocuje vzhľadom na vonkajšie okolnosti .. Sú knihy, z ktorých by sa dalo namaľovať mnoho obrazov, a toto je určite jedna z nich..
Kdybych neviděla film, kniha by mě tolik nebavila.
Ale poetický styl psaní se mi líbí. Dokonce i precizní vytahování detailů - ve větru třepotajících se listů, hrátek s lidským tělem, jak to dokáže jen vodní proud, nebo pocitů tří žen, za nimiž z různých důvodů visí sebevražda. V myšlenkách méně, či více inteznivních v kontrastu s radostí z maličkostí všedního dne.
Při znalosti obojího (ano, film jsem si pro oživení pustila), mám možnost srovnávat drobné odlišnosti, které si na jedné straně vysnil autor. Na druhé upravil - částečně také autor - pro film.
Jako mnozí jsem viděl film, díky němu není kniha nijak matoucí a těžce čtivá.
"Pak se trochu nahne ven, tiše sklouzne z parapetu a padá." Kniha napěchovaná emocemi a smutkem.. Rozhodně nečíst ve špatném rozpoložení duše...
(SPOILER)
Krásná kniha. Naprosto geniální pohled do duše tří žen. Fascinující pro mě je především to, že ji napsal muž. Nemyslela jsem si, že se najde muž, který by takto rozuměl ženám. Není to snadné čtení, protože život prostě není snadný a toto se prostě děje, ať se nám to líbí nebo ne.
Je těžké pochopit druhé, když trpí těžkými depresemi, dokud to člověk sám neprožije nebo aspoň není svědkem u někoho opravdu blízkého. Dřív pro mě bylo naprosto nemyslitelné porozumět matce, která opustí své děti. Ale už jsem vystoupila ze své "růžové bubliny" a tady jsem chápala, že to pro ni bylo jediné možné řešení (když pominu původně plánovanou sebevraždu). Také mi bylo velice líto druhé hrdinky ze současnosti, která vlastně celý život pochybuje, jestli se v mládí rozhodla správně, jestli se neměla rozhodnout jinak. To musí být velice frusturující a vypovídá to o tom, že není se svým životem spokojená, že čekala něco víc. Smutné.
Přechody mezi jednotlivými příběhy v čase mohou být pro někoho matoucí, ale protože jsem nejdřív viděla film, tak pro mě ne. Film se mi líbil, ale po přečtení knihy už méně. Některé pro mě zásadní momenty byly ve filmu změněny dle mého názoru zbytečně a ke škodě vyznění celého příběhu.
Paralela s románem Virginie Woolfové je patrná, je vidět, že ji autor velice dobře zná a má rád. Rozhodně ve mně vzbudil zvědavost si ho přečíst.
Doporučuji pro náročnější čtenáře, kteří rádi přemýšlejí v souvislostech. :-)
Vyjádřit nejniternější pocity není vůbec lehké, klobouk dolů. A opět děkuji ČV.
Nejdřív jsem viděla film, potom knihu. Líbí se mi oba počiny, výhodou je, že jsem věděla, jak si hrdinky na stránkách knihy představit. Mám ráda příběhy žen z minulého století.
Tři příběhy tří žen ve třech různých časových rovinách, které se nakonec protnou. Společným tématem je deprese, která může padnout i na člověka, jemuž zdánlivě nic nechybí. Nelehké, ale zajímavé čtení.
Tři příběhy v jedné knize. Jeden den v životě tří žen.
Virginie Woolfová, obyčejná americká dívka 50.let a mladá lesbička.
Kniha plná niterných pocitů a myšlenek s filozofickým přesahem. Trochu mě rozčiloval užitý font a fakt, že přes víc než tři strany čteme souvislý popis a proud myšlenek postav, mnohdy velmi neukotvený, bez jediné přímé řeči nebo mezery v odstavci. Chce to maximální soustředěnost a zaujatost čtenáře. Z toho důvodu jsem i tak útlou knihu o 188 stranách četla téměř 14 dní. Rozhodně to není odpočinková četba pro nenáročného čtenáře.
Román se řadí svým stylem, pojetím i obsahem k literárním skvostům, za který autor obdržel Pulitzerovu cenu.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena lesby, lesbismus fiktivní životopisy, biografie spisovatelky LGBT, queer, LGBT+ obsese
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Tři zdánlivě nesouvisející příběhy o bezmoci, nemoci duše a umírání...
Někdy na jaře jsem si Hodiny poslechla na vlnách Českého rozhlasu při nějakém výšlapu. Bylo to úžasné, ale jakoby mi něco uniklo, jakoby se kruh zcela neuzavřel. Asi před měsícem jsem se dočkala a shlédla i filmovou verzi, která mi ten můj pověstný kruh uzavřela...