Hodiny
Michael Cunningham
Spisovateľ M. Cunningham, jeden z najbrilantnejších autorov svojej generácie, vzdáva románom Hodiny poctu anglickej spisovateľke Virginii Woolfovej. Tak ako autorka vo svojom slávnom diele Pani Dallowayová opísala jediný deň v živote titulnej hrdinky, aj Cunningham sa zameral na jeden deň v živote troch postáv. Prvou z nich je samotná Virginia Woolfová, ktorá v dvadsiatych rokoch 20. storočia zápasí s duševnou chorobu a pokúša sa písať ďalší román. Druhou je Laura Brownová, mladá žena v domácnosti v povojnovej Kalifornii, ktorá vychováva malého syna a bojuje s obmedzeniami manželstva z rozumu. A napokon je to Clarissa Vaughanová, vydavateľka a matka dospelej dcéry v New Yorku deväťdesiatych rokov. V ten deň chystá večierok pre svojho ťažko chorého priateľa Richarda, ktorý získal literárnu cenu. Michael Cunningham v románe plynulo prechádza dekádami 20. storočia, aby zachytil jedinečné vnútorné svety troch nezabudnuteľných žien. Výsledkom je vášnivé, hlboké a dojímavé dielo, román o umieraní, bezmocnosti, ale aj o tom, že aj hlboko nešťastný človek dokáže nájsť kratučké okamihy radosti.... celý text
Přidat komentář
Nebudu hodnotit, protože jsem prostě nebyla schopna ji přečíst. Pro mě příliš filosofické, spoustu rozebírání pocitů a myšlenek.
Hned po prvních stránkách této knihy (vybrala jsem ji na základě ČV a dosud neměla bohužel ani ponětí o Virginii W.) na mě autor přenesl pocit, že tahle kniha nebude prvoplánová a bude na dýl. A byla.
Hodiny jsou emotivní, depresivní, srdcervoucí… Vše co hrdinky prožívají budete prožívat společně s nimi, všechnu bolest, neštěstí i nechuť k životu. Bravurně vykreslené postavy, prostředí i pocity, autor si pohrává s psychikou čtenáře.
U Hodin se vám nestane, že byste si po čase řekli ”o čem že to bylo?”.
Kniha se mi dostala doslova pod kůži a navzdory smutku a bolesti v ní vyjádřené se mi moc líbí její závěrečné, vlastně pozitivní poselství:
“Útěchu nám může poskytnout jediné-tu a tam nějaká hodina, během níž náš život navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli všichni víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme.”
Úžasná knížka, ke které jsem se dostal jen náhodou kvůli doporučení kamarádky, která mi říkala, že díky "Hodinám" lépe pochopila "Paní Dallowayovou". Kdyby se kniha netočila kolem již zmiňované knihy a mé nejoblíbenější spisovatelky, Virginie Woolfové, asi se "Hodinám" vyhnu, protože mě anotace příliš nenadchnula. Kniha je velmi nádherná a byť velmi krátká (tak, že jsem nechtěl, aby končila), stejně uvnitř sebe nese tolik, že přesně nedokážu určit, co si z knihy odnáším nejvíce. Jen vím jistě, že až se do ní podívám o pár let později, najdu v ní spoustu nového a nejspíš na mě zapůsobí úplně jinak. Určité pasáže jsou tak hezky napsané, že jsem si je musel opsat.
Na čtení sice složitější knížka a byť tenká, četla jsem ji déle, ale hodně zajímavá. Jeden den, prožitý třemi ženami, které vlastně mají spoustu společného. Knížka sice pro náročnějšího čtenáře, ale takové už Odeonky jsou.
To je bezesporu literární umělecké dílo. Taková tenká knížka - a já se v ní brodila skoro 14 dní. Náročné čtení pro intelektuály, s radostí se zase vrhnu na něco čtivějšího.
Jak nejlépe specifikovat tuhle knihu? Louskala jsem ji týden a není to jen druhem fontu, který byl použit. Jedná se především o styl psaní, kde jsou nejrušivější závorky. Ty dokáží čtenáře dokonale vytrhnout z děje už v tak dost krátkých větách. Těkavé střídání myšlenek u mě způsobovalo, že po odložení knihy jsem ji úplně vypustila z hlavy. Od půlky knihy jsem závorky zcela vynechávala a dalo se to lépe snesitelněji dočíst. Překladateli to dalo určitě hodně zabrat. Všechny tři postavy jsou skutečně propojené, ať už symbolicky nebo skutečně. To však čtenář pochopí až v poslední kapitole. Zajímavé téma o depresivních myšlenkách nad životem a s jakou lehkostí jej lze ukončit nebo mu dát nějaký smysl.
Přemýšlím, jak bych nejlépe popsala své pocity z této knihy... Je zde znát literární modernismus - do příběhu jsou zařazeny všechny vjemy, postavy vnímají zvuky přírody, každý pohyb druhého člověka, apod. Což je velice specifický styl psaní, který vás dokáže přímo nadchnout a vtáhnout do děje, pokud mu přijdete na chuť. Nejdříve mi to dělalo lehké problémy, to však netrvalo dlouho. Najednou jsem nechtěla přestat číst, ty příběhy jednotlivých postav byly tak zajímavé a tragické, stránky byly napěchované emocemi... A to vše se odehrávalo v jeden jediný den! Líbilo se mi, jak jednotlivé příběhy postav jsou nejprve vcelku odlišné, ale posléze čtenář zjistí, že mají mnoho společného, zkrátka že to do sebe všechno perfektně zapadá.
Musím uznat, že se mi do rukou dostal skvost! Vážně, pokud vám nevadí modernismus a lgbt tématika, jděte do ní, třeba se zalíbí i vám.
Většinou mám radši knihy než filmy, jenže někdy je to spíše utrpení číst, než se na to podívat. Strašně moc rozebírání myslí, emocí a to ve filmu je o plno slov zkrácené a tudíž tolik neprobírané. Přikláním se tedy v tomto případě k filmu.
Kniha se mi sice líbila, ale bylo pro mě velmi nezvyklé, že film mě zaujal ještě více. Byl k ní totiž skutečně dobrou ilustrací.
Přestože jsem Paní Dallowayovou nezvládla dočíst a film jsem neviděla, tahle kniha pro mě byla fakt zajímavá a docela chápu, že dostala tolik ocenění. V průběhu čtení mě nijak zvlášť nechytla, není to ten typ knihy, kde je děj tak napínavý, že ji nemůžete odložit. Nicméně po dočtení nad ní už půl dne přemýšlím a propojují se mi různé souvislosti a myšlenky, doopravdy ve mně pracuje a takových knih si cením.
Toto je první kniha, kterou nehodnotím, ani ne tak proto, že bych si nebyla jistá, ale protože nechci působit jako nekulturní křupan. Když se natáčel film, zachytila jsem o tom informaci v tehdejších kinematografických časopisech. Vybavuji si zejména neustálé vyzdvihování jiného nosu Nicol Kidman, snímek jsem neviděla, ale poprvé jsem tehdy zachytila jméno Virginie Woolfové. Knihu jsem přečetla jako zadání do čtenářského klubu, sama bych po ní asi nesáhla, ačkoli při čtení informací o tom, že autor za ni dostal Pulitzera, jsem si říkala, že to bude jistě bomba. Bohužel, ačkoli se nebojím ani vlka, ani Virginie Woolfové, nedokázala jsem titul ocenit tak, jak by si asi zasloužil. Uznávám, že a) opravdu nevím ale vůbec nic o VW, b) od Cunninghama jsem nečetla nic jiného, c) neviděla jsem film, d) nemám dostatek informací, abych mohla posuzovat dílo v kontextu, v jakém vzniklo, který by mi napověděl, proč je kniha tak oslavována.
Když manžel viděl, co jsem si to v knihovně půjčila, ihned projevil zájem, protože také slyšel o cenami ověnčeném filmu. Po otevření knihy nás oba zaujalo, že ač je knížka poměrně útlá, typografie písmen je hodně nahuštěná, takže i na tom malém prostoru je toho hodně ke čtení.
Kniha pro mě byla psaná hodně těžkým jazykem. Autor používá hodně opisů a přirovnání, z nich některé jsou opravdu krásné, ale ta košatost jeho mluvy byla tak složitá, že jsem nečetla tak plynule a hladce, jak jsem zvyklá, ale musela jsem se soustředit na každé slůvko. A to i tehdy, kdy hrdinka pouze vychází z domu a prochází ulicí, aby nakoupila květiny. Kdybych byla cynik, řekla bych, že to bylo úmyslně artové, až se z toho ztratila lehkost, která by knihu čtenáři učinila stravitelnější, ale jak říkám v úvodu, jsem nekulturní barbar a jsem zvyklá na jiný typ knih, abych v případě Hodin ocenila literární umění.
Bohužel mě však neoslovil ani příběh, a to je něco, co vždy kladu u knih na první místo, bez ohledu na jazykové prostředky vyprávění. Ačkoli dnes mám pocit, že se na čtenáře i diváka valí ze všech stran, homosexuální motiv mi nevadil, naopak ještě před těmi cca 20 lety to mohlo být něco lehce šokujícího, zejména pro evropského čtenáře z bývalého sovětského bloku, pro něhož jsou reálie druhé poloviny 20. století v USA někde jinde. Nejvíc čtivá pro mě byla asi linka "paní Dallowayové", s paní Brownovou jsem se, navzdory tomu, že jsem už dost dlouho na rodičovské dovolené, nedokázala ztotožnit. A paní Woolfová mě nechávala zcela chladnou, zřejmě hlavně proto, že ji jako autorku neznám a nečetla jsem její román, abych mohla ocenit "nahlédnutí" do pozadí jeho vzniku. Jistěže jsem si všimla některých prolínajících se motivů a prvků, ale přechody mezi vyprávěními mi nepřišly vůbec hladké, příběhy mi nevplývaly jeden do druhého, připadalo mi, že mezi kapitolami je vždy poměrně ostrý střih. Pointa v propojení příběhu paní Brownové a Dallowayové mě na zadek neusadila, přišla mi taková ne zcela dotažená. Ač má kniha celkově smířlivé vyznění, budu-li vycházet z toho, že tématem je (i) umírání, četla jsem knihy o smrti, které mě oslovily víc.
Některé z popisů vnitřních hnutí postav byly výstižné, přistihla jsem se, že kolikrát mám podobné vzpomínky či dojmy z naprosto nevinných vjemů, ale nikdy jsem neměla potřebu je analyzovat v několika odstavcích. Omlouvám se tímto Cunninghamovi, ale nebyla jsem zjevně naladěná na jeho vlnu a nedokážu jeho dílo docenit. Ráda bych tvrdila, že se k Hodinám jednou, až budu vyzrálejší, vrátím a třeba objevím skrytý klenot, ale to bych s velkou pravděpodobností lhala. Příběh ve mě bohužel nezanechal žádnou hlubší emoci a trvalejší stopu.
Film moc hezký kniha už tolik ne. V knize mě neustále štvalo jak se postavy patlají stále v sobě, nejsou schopné ničeho než se jen utápět ve svém vlastním smutku a sebelítosti.
Chudáci vyšší střední třídy, paradoxní je, že ve filmu mi to nepřišlo tak výrazné.
Kniha je i přesto, ale napsaná moc hezky, proto zkusím dát autorovi ještě další šanci.
Četla jsem Tělo a krev, to se mi líbilo moc. Hodiny mě nějak nenadchly, nebavilo mě to. Ač hluboké myšlenky, nedotklo se mě to. Film byl lepší.
Nejdřív jsem si říkala, že dám Hodinám 4*, protože to bylo zvláštní, ale tuze rafinované čtení, které mě místy uvrhlo do jakéhosi nekomfortu, ale nakonec nemůžu jinak než to zvýšit na 5*.
Četla jsem to podruhé, poprvé jsem to asi v 15 nedočetla dál než do třetiny (fakt, tohle má cenu číst až později) ale tentokrát, na druhý pokus, to dostálo mým očekáváním. Chce to mít trpělivost, přemýšlet nad tím a užívat si, jak informace a samotné dějové linky do sebe začínají pomalu zapadat. A mám dojem, že kdybych si předtím přečetla Paní Dallowayovou, našla bych v tom ještě víc. (filmové zpracování je také velmi dobré...a s úžasným soundtrackem)
Díky filmu se mi kniha četla daleko lépe. Za sebe mohu doporučit i když pro někoho kniha může být dost "hutná". V tom případě skvěle poslouží film, který je opravdu pěkně natočený.
Hodiny jsou hloubkovým ponorem do psychiky tří žen, které spojuje především duševní neklid či nevyrovnanost, pocity nespokojenosti se sebou samým, deprese a sklony k sebevraždě. Vše se v podstatě točí kolem ústřední hrdinky románu, spisovatelky Virginie Woolfové; autor tímto patrně chtěl vzdát hold jejímu životu a dílu.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, i když na mě působila poněkud depresivně.
Na takový od reality odtržený intelektuální blábol jsem příliš stará. Dvě hvězdy, jedna za opravdu poetický jazyk a lyrické popisy. Druhá za nevelký rozsah. Afektované, přehnané, patetické, nepřirozené. V důsledku mi postavy připadly papírové, jejich osudy lhostejné a starosti nesmyslné. Sto procent popisovaných lidí včetně prodavačů a metařů jsou homosexuálové. Možná to je módní, ale naprosto to odporuje demografickým statistikám. Těžké umění, které nekoresponduje s reálným životem. Trocha odlehčení a optimismu by zachránila mnohé (vyjma psychiatrických diagnóz). No a možná chudoby a potřeby řešit základní existenční potíže. To pak veškeré hlubokomyslné úvahy ztratí na důležitosti. Omyl, ale naštěstí krátký.
(SPOILER)
HODINY jsem viděla před 10 lety ve filmové podobě. Byla jsem v té době ještě dítětem; životem nezkušená; děj jsem proto nepochopila.
Nyní poté, co jsem zjistila, že film byl natočen podle románu od pana Cunninghama, jsem po této knize sáhla a konečně si ji přečetla.
Ze začátku mi dlouze trvalo, než jsem se do příběhu pořádně začetla. V knize více převládá popis charakteru, myšlenek postav a činností jednoho jediného dne. Musela jsem se ke knize nutit. Ale nakonec jsem vytrvala a knihu dočetla.
Nejvíce mě zaujal pohled Virginie Woolfové, jakožto známé britské spisovatelky, která napsala slavný román Paní Dallowayová, a posléze spáchala sebevraždu kvůli její duševní nemoci. Nejméně sympatická mi byla postava Laury Brownové. Chápu, že ne každá žena je pro obyčejný a spořádaný život stvořená. Ale tak nějak jsem se nedokázala do jejích myšlenek, emocí a situace vžít. Nejspíš máme každá rozdílný pohled na svět...
I přes skutečnost, že jsem se do čtení musela neustále nutit, knihu rozhodně můžu doporučit. Děj je velmi zajímavý, a chytne za srdce. Přes to ale film u mě vede na celé čáře!
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena lesby, lesbismus fiktivní životopisy, biografie spisovatelky LGBT, queer, LGBT+ obsese
Autorovy další knížky
2004 | Hodiny |
2005 | Domov na konci světa |
2014 | Tělo a krev |
2011 | Za soumraku |
2015 | Sněhová královna |
Myslím, že je načase přestat všude používat výraz "lesbička" ve snaze nikoho neurazit, obávám se, že výsledkem je pravý opak... Sexističtější výraz pro ženu homosexuální orientace neexistuje už jen proto, že se objevuje jako kolonka na jistých stránkách a s láskyplným vztahem dvou žen skutečně nemá co dělat...