Honorární konzul / Doktor Fischer ze Ženevy

28.01.2023

Četba této knihy mi bohužel nebyla příliš potěšením. Greene nepíše úplně čtivě, nutí čtenáře hodně k pozornosti (řekl bych, že si pozornost svým stylem vynucuje), zaplétá do dějové linie spoustu "balastu" (v uvozovkách), on to není balast, je to rozšíření myšlenek, obohacování o náboženské, politické a jiné názory a postoje. Z tohoto důvodu je asi autor ceněn a uznáván, což i já uznal v Tichém Američanovi. V těchto dvou příbězích mě ale příliš neoslovil.
Honorární konzul - čiší z toho ironie a nadsázka, ale nevyznívá to tak, působí to příliš vážně a slušelo by tomu to víc přesunout do parodie, aspoň pro mě. 65%.
Doktor Fischer ze Ženevy - zpočátku moc pěkně psané, čtivé a zajímavé, ale později zase Greene sklouzává ke svému stylu, který mi až tak nesedí. Přesto zajímavý příběh - 70-75%.
Celkově je to slabších 70% a 3* a od Greena si asi nadlouho odpočnu. 28. 1. 2023.

07.10.2022

Mé první setkání s Greenem: z určitých pasáží a míst poznáte, že jde o nadprůměrného autora, ale toto dílo (četl jsem jen Doktora Fischera!) takové jako celek není.

Opakovaně mě při čtení napadalo slovo: zastaralé. Pravidelně čtu mnohem starší knihy, ale často mají stále co říct. Tohle prostě nepůsobí trvalou kvalitou. Údajné hlubší úvahy jsem tu za nijak pamětihodné ani objevné neshledal. Příběh se snaží být zajímavý, ale určitě z něj neomdlíte.

Ještě něco od něj zkusím, ale tohle konkrétně je uzavřená hudba 20. století s jen malým přesahem k dnešku.

Upozorňuji zde, že reaguji pouze a výhradně na Doktora Fischera ze Ženevy. Nikoliv Honorárního konzula, kterého jsem, bohužel, neměl možnost číst.

Docela dlouho jsme se na tuto novelku těšil. A tedy, rozhodně bylo na co se těšit. Měl jsem knihu poměrně dost vyspoilovanou a stejně jsem se nemohl dočkat až si ji přečtu. A při čtení jsem zjistil, že vlastně ani tak moc vyspoilovaná nebyla. Ale co už. Co je na novele (či co to je, patrně novela) zajímavého? Inu, hned několik věcí.
Obsahuje až neskutečné množství biblických odkazů a úvah. Hned úvodem mi dovolte citovat jednu poměrně zajímavou, pronesenou doktorem Fischerem:

„,Nu, věřící a sentimentální by řekli, že baží po naší lásce. Já si raději představuji, soudě podle světa, který stvořil, že baží po našem ponížení, a jak by mohl tuto hrabivost někdy vyčerpat? Je bezedná. Svět je čím dál bědnější, zatímco on utahuje donekonečna šroub, ačkoliv nám dává dary – všeobecná sebevražda by znamenala porážku jeho záměru – a tak nám dává dary, aby nám vynahradil ponížení, která musíme snášet. Rakovinu konečníku, chronickou rýmu, inkontinenci. Vy jste například chudý člověk, dá vám tedy malý dárek, mou dceru, aby vás udržel trochu déle ve stavu spokojenosti.‘“

Uznejte, má to svoje kouzlo. Neustále se v knize odkazuje na boží všemohoucnost a na zklamání z nedostatku milosti, vlastně i všemohoucnosti. Ukazuje se nám tu problematika teodicey, ukázka nemožnosti bezrozpornosti boha. Novela však obsahuje i některé pěkné aluze na biblické texty. Téměř doslovně tam máme například pokoušení na poušti, poněkud zaobaleněji se nám tam celou dobu táhne Ježíšovo kázání na hoře, konkrétně slavné „to spíše velbloud projde uchem jehly než se boháč dostane do Božího království“. Musím říct, už jen proto je pro mne kniha mimořádně přitažlivá.

Druhá zajímavost. Proč já tu knihu vlastně četl? Na doporučení pana profesora Hilského, které publiku přednese v průběhu přednášky o Timonu Athénském. Timon je mou patrně nejoblíbenější hrou z pera největšího dramatika všech dob. Profesor Hilský říká, že se mu zdá, že se Greene mohl inspirovat v této hře. Já říkám, ne mohl, ale musel. V průběhu první hostiny na které je Johns účasten je to naprosto očividné. Jsou tam mimořádně podobné monology, některé scény se opakují. Reminiscence na raky v horké vodě připomíná vařené kameny, lemtání prasat z koryt připomíná Timonovo lání na ty odporné athénské psy. Význam hry je samozřejmě jiný, ale odkazy na tuto nespravedlivě zapomenutou Shakespearovu hru tam jistě jsou. Co je velký rozdíl? Timon je nejprve ježíš, pak je z něj Satan. Fischer je Jehova. A pak není nic.

Samozřejmě by bylo více než zajímavé vést diskuzi na téma, proč kniha dopadla jak dopadla. Proč doktor Fischer udělal to, co udělal. Nabízejí se patrně tři vysvětlení a já si nejsem jist, které je to správné. Ale mám podezření, a to podezření je… řekněme pesimistické.

A poznámka ryze soukromá, nejenže jsem novelu přečetl za jeden večer protože se mi zdálo nesnesitelné, že bych knihu odložil (Což se mi nestává a o její kvalitě to po mém soude lecco vypovídá.), navíc jsem u ní pro její tragičnost takřka plakal (Což se mi také zas tak často nestává.). Jednak za to mohlo těch několik sklenek whisky na ledu, jednak asi spíše soukromé citové rozpoložení, ale což, také to o knize asi může něco říct.

21.04.2022

Přečteno. První část dost rozvláčná.

05.01.2021

Graham Greene je můj oblíbený spisovatel, který mě oslovil svým stylem psaní i vyjadřováním svých myšlenek a názorů, což mě pak nutí k přemýšlení nad určitými tématy. Oba romány nesou v sobě stopy příběhů o lidech, kteří vlastně hledají sama sebe, ať jsou chudí nebo bohatí penězi i duchem. Honorální konzul vypráví příběh doktora Eduarda Plarra žijícího v Argentině, kde obyčejní chudí lidé žijí poněkud odevzdaně své životy v chudobě. Je pod nadvládou vojenské diktatury a pod vlivem USA. Eduardo je citově chladný, pragmatický muž, který ošetřuje bohaté i chudé. Je napůl Angličan a přátelí se s dalšími dvěma Angličany-se samozvaným doktorem Humphriesem a s honorárním konzulem Charleym Fortnumem. Ten se omylem dostane do rukou únosců a rozjíždí se sarkasticko-groteskní změť událostí. Asi nejlépe charakterově vykreslenou postavou je právě konzul. Není to žádný hrdina. Je to starý muž, který miluje svou velmi mladou manželku, kterou si našel v nevěstinci a hledá svou míru v pití whisky.Příběh má více rovin a autor nás nutí se zamyslet na tématy jako je: víra v sebe samého, víra v Boha, láska, naděje, hledání sebe sama i beznaděj. Dokonce cíleně kritizuje politiku, ať marxismus a komunismus, tak i kapitalismus.
V druhém románu, Doktor Fischer ze Ženevy, autor vypráví příběh Alfreda Jonese, který se zamiluje do Anny Luisy, dcery zámožného výrobce zubní pasty, doktora Fischera. Hlavní hrdina není mladý, je o 30 let starší od své ženy, je handikepovaný a není bohatý. Nicméně je bohatý duševně a charakterově. Jeho žena nemá dobré vztahy s otcem. Doktor Fischer se totiž na svých večírcích vyžívá v ponižování své klaky známých, stejně zámožných lidí. Opravdový charakter se však projeví až na posledním večírku ke konci knihy. Obě dvě knihy doporučuji. Jsou čtivé a opravdu čtenáře donutí přemýšlet.

15.09.2020

Dobrodružná zápletka s jedním nesprávným únosem, bojem o přežití, trochou politiky a milostným trojúhelníkem - a i když je celkem brzy jasné, že tento příběh (má-li si zachovat svou věrohodnost) nemůže skončit happy endem, díky nečekaným zvratům je napínavý až do konce.
Ale ještě daleko zajímavější než děj jsou samotné postavy, jejich vzájemné interakce, dialogy i vnitřní monology...

"Žádného prostého člověka jsem v životě neviděl. Dokonce ani ve zpovědnici, a že jsem se tam něco naseděl. Člověk nebyl stvořen jako prostá bytost. Když jsem byl ještě mladý kněz, snažil jsem se přijít na kloub tomu, jaké má kdo motivy, jakým pokušením je vystaven, jakým sebeklamům podléhá. Ale brzy jsem se naučil házet to všechno za hlavu, protože na to nikdy nebyla přímočará odpověď. Nikdo nebyl tak prostý, abych ho já dokázal pochopit. Nakonec jsem vždycky jen řekl: Tři otčenáše, tři zdrávasy. Jdi v pokoji."

Nejsou to obvyklí hrdinové dobrodružných příběhů, ale reální lidé s všemi možnými slabostmi a pochybami, postaveni do mezní, téměř beznadějné situace, a ten nejpůsobivější zápas se odehrává uvnitř, s vlastním svědomím či vírou. Zde naštěstí čeká ten opravdu pozitivní konec...

Druhá část knihy - Doktor Fischer z Ženevy -mne neuchvátila, melodramatická a černobílá, jakoby ji napsal někdo úplně jiný (celou dobu jsem byla na pochybách, nejde-li o parodii), ale dojem ze skvělého Honorárního konzula se jí naštěstí zkazit nepodařilo.

08.07.2020

Bůhví proč jsem měl Greena zafixovaného jako autora vážného, přemýšlivého, citlivého, ale poněkud nudného. Tahle dvě díla mě ovšem vyvedla z omylu. Kromě jiného díky výborně vymyšleným zápletkám a perfektně vykresleným postavám, navíc způsobem, že i pro tu nejhorší najdete alespoň trochu pochopení. Kniha určitě stojí za přečtení. A Doktor Fischer se také hodí do výzvy – se svým podtitulkem „…aneb večírek s třaskavinou.“

01.05.2020

Zpackaný únos jihoamerických partyzánů dal autorovi prostor k podrobnému rozboru jednotlivých hlavních postav - je potřeba číst pomalu - je to klasický Greenův román plný moudrých myšlenek. Ve druhém příběhu kritizuje zhýralost tehdejších mocných před padesáti lety. Možná by v jisté obměně zápletka byla aktuální i v současnosti.

15.04.2020

Kdo ma rád Greeneland, neudělá chybu. V době kdy se v seriálech na Netflixu fandí morálně pokleslým postavám, stojí tyto 2 příběhy jako nahá hvězda na černočerné obloze. Greeneland je sice napínavý, ale vyžaduje klidného a trpělivého čtenáře se smyslem pro detail.

04.01.2020

Jeho Vykreslení postav fantastické

24.08.2018

Honorární konzul je výborný. Vynikající charaktery postav, které spolu vytváří jednoduchý příběh o zkaženém únosu. Obdivuji schopnost Greena vykreslit věrohodně tolik různých prostředí, zde tedy jižní Ameriku.

Doktor Fischer není špatný, ale přijde mi takový hodně fantaskní. Postavy účastnící se jeho zhýralých večírků jsou sice skvěle vykreslené, ale nějak se mi nechce uvěřit, že vysoce postavení lidé by se kvůli pro ně dosažitelným věcem takto pitvořili. Možná mám jen přehnané iluze, tak jak Green sám poukazuje :-)

13.09.2016

V Honorárním konzulovi je všechno, co mám na Greenovi tolik ráda. Situace, z níž není úniku, odkrývající vnitřní zápasy postav a vrcholící zoufalými rozhodnutími plnými naděje (ne, to není omyl). Ironie na každém kroku. Odpovědnost, láska, oběť.
Doktor Fischer mi připadá nezvykle přímočarý... na Greena.

21.03.2013

Několik podnětných myšlenek:
*V opravdovém vztahu má člověk o ženu zájem, protože je jiná než on.
*Chovám podezření vůči každému citu, který se dá vyléčit orgasmem nebo indiánkem.
*Jediné důležité otázky jsou ty, které člověk klade sám sobě.
*Umírání je ohromně účinný lék, když se chceš dozvědět pravdu.
*Život není vznešený, ani důstojný.
*Nic není neodvratné. Život přináší překvapení. Život je nesmyslný, a jelikož je nesmyslný, existuje vždycky naděje...