Honorární konzul / Doktor Fischer ze Ženevy přehled

Upozorňuji zde, že reaguji pouze a výhradně na Doktora Fischera ze Ženevy. Nikoliv Honorárního konzula, kterého jsem, bohužel, neměl možnost číst.

Docela dlouho jsme se na tuto novelku těšil. A tedy, rozhodně bylo na co se těšit. Měl jsem knihu poměrně dost vyspoilovanou a stejně jsem se nemohl dočkat až si ji přečtu. A při čtení jsem zjistil, že vlastně ani tak moc vyspoilovaná nebyla. Ale co už. Co je na novele (či co to je, patrně novela) zajímavého? Inu, hned několik věcí.
Obsahuje až neskutečné množství biblických odkazů a úvah. Hned úvodem mi dovolte citovat jednu poměrně zajímavou, pronesenou doktorem Fischerem:

„,Nu, věřící a sentimentální by řekli, že baží po naší lásce. Já si raději představuji, soudě podle světa, který stvořil, že baží po našem ponížení, a jak by mohl tuto hrabivost někdy vyčerpat? Je bezedná. Svět je čím dál bědnější, zatímco on utahuje donekonečna šroub, ačkoliv nám dává dary – všeobecná sebevražda by znamenala porážku jeho záměru – a tak nám dává dary, aby nám vynahradil ponížení, která musíme snášet. Rakovinu konečníku, chronickou rýmu, inkontinenci. Vy jste například chudý člověk, dá vám tedy malý dárek, mou dceru, aby vás udržel trochu déle ve stavu spokojenosti.‘“

Uznejte, má to svoje kouzlo. Neustále se v knize odkazuje na boží všemohoucnost a na zklamání z nedostatku milosti, vlastně i všemohoucnosti. Ukazuje se nám tu problematika teodicey, ukázka nemožnosti bezrozpornosti boha. Novela však obsahuje i některé pěkné aluze na biblické texty. Téměř doslovně tam máme například pokoušení na poušti, poněkud zaobaleněji se nám tam celou dobu táhne Ježíšovo kázání na hoře, konkrétně slavné „to spíše velbloud projde uchem jehly než se boháč dostane do Božího království“. Musím říct, už jen proto je pro mne kniha mimořádně přitažlivá.

Druhá zajímavost. Proč já tu knihu vlastně četl? Na doporučení pana profesora Hilského, které publiku přednese v průběhu přednášky o Timonu Athénském. Timon je mou patrně nejoblíbenější hrou z pera největšího dramatika všech dob. Profesor Hilský říká, že se mu zdá, že se Greene mohl inspirovat v této hře. Já říkám, ne mohl, ale musel. V průběhu první hostiny na které je Johns účasten je to naprosto očividné. Jsou tam mimořádně podobné monology, některé scény se opakují. Reminiscence na raky v horké vodě připomíná vařené kameny, lemtání prasat z koryt připomíná Timonovo lání na ty odporné athénské psy. Význam hry je samozřejmě jiný, ale odkazy na tuto nespravedlivě zapomenutou Shakespearovu hru tam jistě jsou. Co je velký rozdíl? Timon je nejprve ježíš, pak je z něj Satan. Fischer je Jehova. A pak není nic.

Samozřejmě by bylo více než zajímavé vést diskuzi na téma, proč kniha dopadla jak dopadla. Proč doktor Fischer udělal to, co udělal. Nabízejí se patrně tři vysvětlení a já si nejsem jist, které je to správné. Ale mám podezření, a to podezření je… řekněme pesimistické.

A poznámka ryze soukromá, nejenže jsem novelu přečetl za jeden večer protože se mi zdálo nesnesitelné, že bych knihu odložil (Což se mi nestává a o její kvalitě to po mém soude lecco vypovídá.), navíc jsem u ní pro její tragičnost takřka plakal (Což se mi také zas tak často nestává.). Jednak za to mohlo těch několik sklenek whisky na ledu, jednak asi spíše soukromé citové rozpoložení, ale což, také to o knize asi může něco říct.