Honzíkova cesta
Bohumil Říha
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/551637/bmid_honzikova-cesta.jpg
4
1898
1898
Po několik generací oblíbená knížka vypráví o velké cestě pětiletého Honzíka. Honzík jede poprvé sám vlakem z Prahy do Koníkovic k dědečkovi a babičce. Na vesnici zažívá spoustu dobrodružství a seznámí se s mnoha pro něj nezvyklými věcmi, které jsou pro malého městského kluka zcela nové. Co všechno Honzík zažije se dozví malí posluchači při poslechu této knihy, na kterou si jistě každý rodič rád zavzpomíná. Interpretace se ujal herec Václav Postránecký, a všichni posluchači jistě ocení také mnoho autentických zvuků zvířátek a venkovského prostředí.... celý text
Literatura česká Pro děti a mládež Příběhy
Vydáno:
2011
,
Popron music
Interpreti: Václav Postránecký
více info...
Přidat komentář
Mám od dětství tu knihu ráda, i když ve škole jsem se trochu styděla, že jsem přišla s vydáním z roku 1964, tak staré nikdo neměl. Ale mně se líbilo, vonělo a obrázky byly nádherné. Dnes jsem se při čtení zase vrátila do dětství a usmívala jsem se.
Jedna z mých oblíbených knížek. Líbil se mi - a stále líbí ten obrázek.
Také se mi líbilo, jak Honzík jel za babičkou a za dědečkem na vesnici, jak si tam našel kamarády a vše, co tam s nima prožíval.
Nádherná vzpomínka na dětství!️
Jako malá jsem měla tuto knihu jako audioknihu a při čtení se mi úplně vybavovala! Moc krásné a doporučuji!
5/5
Určitě není člověk, který tuto knihu nečetl, ať jako malý, svým dětem, nebo vnoučatům :-)
Knihu jsem četla jako dítě nejméně 2x a moc se mi líbila. Dnešní děti by kniha asi moc neoslovila, ale pro mě je to příjemná vzpomínka na dětství.
Jedna z prvních knih, které jsem četla sama; ne-li úplně první. Stále si pamatuju, jak jsem brečela, když jsem dočetla a měla se s Honzíkem rozloučit. Mamka mi poradila, abych si ji tedy přečetla znovu, což jsem udělala - a asi tehdy vznikla má potřeba se ke knihám, které se mi líbí, stále vracet, i když je skoro umím zpaměti...
Teď jsem po Honzíkově cestě sáhla se synem a dost napjatě jsem čekala, jak ho zaujme. A spadl mi kámen ze srdce, protože se mu příběh moc líbil.
Sama mám doma vydání z 60. let, a protože vím, jaké diskuse se strhly kolem družstevního vajíčka a dalších reálií, a nechtělo se mi to pětiletému klukovi vysvětlovat, půjčila jsem v knihovně nový výtisk. A nemůžu si pomoct, ale občas to v ději trochu drhlo. Co zavánělo minulým režimem, bylo prostě vynecháno, bez ohledu na návaznost či posunutí významu. "Tohle všechno jsou naše pole," říká dědeček cestou z nádraží. "Máme taky krávy a vepře, ty mám na starosti já, i slepice, ty má na starosti babička." To by byli prarodiče pěkně za vodou! Myslím, že úpravy mohly být provedeny citlivěji.
Jak jsem psala, mám staré vydání z roku 1964 s málo známými ilustracemi od Antonína Pospíšila. A kupodivu se mi líbí víc než ty od Heleny Zmatlíkové: nejsou tak jednoduché, věrněji zachycují, co se zrovna děje, a také je jich v knize víc.
Jedna kniha k mého dětství. Je moc pěkná a ráda jsem si zavzpomínala na dobu kdy mi ji četla mamka před spaním.
Honzíkova cesta je klasikou dětské literatury, je to opravdu velmi milé čtení, na které ráda vzpomínám. I když se přiznám, že to pro mne přesto nebyla ta nejoblíbenější kniha v dětství – byly takové tituly, které jsem si užívala o trochu více. Ale i tak mi tato knížečka připadala krásná a opravdu velmi milá. O to víc, když byla doplněna o pěkné ilustrace mé oblíbené paní Zmatlíkové.
Kdo by neznal Honzíkovu cestu v mých letech, byla to povinná četba. Příběhy Honzíka jsou jiné, než by v dnešní době byly, ale proto je to tak pěkné a nostalgické. Vydání této knihy se věčně opakuje a je to dobře pro nové malé čtenáře.
Z povinné nostalgie jsem si přečetl Honzíkův pobyt u prarodičů - podotýkám, že původní z roku 1972, nikoli ten demokratický paskvil, kdy se editoři po Sametu chovali stejně jako ti, které kritizovali. Pobavila mě pasáž, kdy se Honzík bojí ve škole jen pohnout a nějak jsem si uvědomil, že ten dětský nádech neodválo nic. Dnešním akčním digitálně tabletovým a sociálně technologickým vyznavačům mobilních youtubeřin pochopitelně nic neřekne, ale to je jejich, nikoli můj problém.
Tohle je moje Honzíkova cesta, vydaná mezi 50.-60.léty 20.st.! Nááádherné obrázky od ilustrátora Antonína Pospíšila, které jsem si dokázala hodiny prohlížet. Knížku jsem měla ráda jako celek. Poutavej příběh o pobytu na venkově. A ty kresby, které jsem tak milovala. Třeba doteď si pamatuju na takové maličkosti jako je namalovaná hruška, na kterou jsem dostala chuť pokaždé, když jsem stránku otevřela. A s Terezkou jsem chtěla vyběhnout do zahrady a povídat si o všem možném jako se svými tehdejšími oblíbenými živými kamarádkami, s osobnostně silnou a krásnou Elen a hodnou Ivanou, které nosily stejné účesy. Klidně bych Terezku vzala k nám do dívčí party. Honzík taky bezva. Text knížky samozřejmě taky moc fajn. Všechno prostě podařené.
Jedna z nejdobrodružnějších knih našeho dětství. Líbila se mi tehdy a líbí se mi i dnes. Nemohu jí nic vytknout a to že někomu vadí, že se píše v knížce o družstvu apod., vždyť taková byla doba, tak proč to měnit. Že to dítě nepochopí? Není nic jednoduššího než mu to vysvětlit.
Štítky knihy
zfilmováno venkov prázdniny kamarádi dětský hrdina čeští spisovatelé dětská dobrodružství Národní knihovna ČR cesta, roadtrip prarodiče a vnoučata české příběhy toulky, výlety vlakemAutorovy další knížky
| 1957 |  O letadélku Káněti |
| 1977 | Přede mnou poklekni |
| 1986 | Vítek |
| 1984 | Dětská encyklopedie |
| 1976 | Velká obrázková knížka pro malé děti |
Mám ji moc ráda a pořád se k ní vracím. Četla jsem dceři a teď i synovi.