Hordubal
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389832/bmid_hordubal-rhS-389832.png
4
1051
1051
Noetická trilogie série
< 1. díl >
V tragickém dramatu prostého sedláka z předválečné Podkarpatské Rusi, který se stal obětí vraždy, sleduje autor ze tří různých hledisek rozporuplný proces hledání pravdy o psychice a činech konkrétního člověka.
Přidat komentář
Čapek umí udělat krásné tajemno jen tím, že vás tím úplným klidem napíná, protože vám je jasné, že se něco musí stát... samozřejmě že se stane, mezitím se to ještě desetkrát zamíchá a pak s vámi míchá až do konce a netušíte, k jakému závěru vlastně dojdete. Stejně tak se mi líbí příběhy s jasným koncem a tady naštěstí ten konec (podle mě!) (někdo může mít jiný názor) byl podle mého gusta, takže odkládám knihu smuten, ale spokojen.
Na druhou stranu je to jen taková víceméně delší soudnička, případně delší povídka z nějaké té další kapsy, ale právě tím, že ji rozvedl do větší hloubky, nastínil více možností vnímání, perspektivu více postav a až do úplného závěru ji nechával nejasnou, tím je Čapkovo mistrovství.
Hordubal byl pro mě pozitivní hrdina. Přílišná důvěra manželce byla pro mě jeho jedinou nedokonalostí a také znak lidskosti. Kdo z nás by se nezachoval jako on a nechtěl by věřit a udržovat se v naději? Chápu, že nechtěl špinit čest své manželky nepodloženými řečmi. Věřil, že je stále tak svědomitá, pracovitá a poctivá, jako když ji opouštěl. Ale po několikátém varování už měl mít pochyby a popřípadě rázně zakročit.
Nemyslím si, že byl hloupý. Pouze si za 8 let v Americe vytvořil a živil utopickou představu své manželky (v té době pravděpodobně podnítěně minulostí) a po návratu pokaždé jen omlouval její chování. Ale chvílemi (na konci) už i jemu samému bylo jasné, jak to je. Pravdu si jen nechtěl přiznat.
Příběh plný strhujících okamžiků. Člověku se podaří začíst už na začátku knihy.
Tak Jurajův příběh mě dobře sebral, moc pěkně napsané. Chudák Juraj a vlastně i jeho ženy je mi líto.
Začátek se jevil slibně, ale mě osobně pak nebavily poměrně květnaté popisy všeho, co Hordubal vidí, kudy jde. Jen samá představa, co by řekl a udělal, ale k žádnému činu se nemá (a to především směrem ke své ženě). Do ruky se mi navíc dostala kniha s filmovým přebalem a ta tvář mě bude děsit o něco déle, než by mi bylo milo. Hordubala si představuji příjemnějšího vzezření.
Juraj Hordubal, hlavní hrdina tohoto románu, je vnímán sousedy jako příliš měkký pro svou nevěrnou ženu. Soudci si kvůli tomu myslí, že je prostě tupý. A on, zda se mí, je prostě citlivý chlap, asi miluje svou ženu a je dobrákem, který nechápe, že staré hodnoty selské poctivostí už neplatí. Že svět se změnil. On to odmítá přijmout. Když se vrátí z Ameryki, kde už viděl ten celý pokrok, chce žít, jako se žilo kdysi. Sám znám takového chlapa - v dnešní době. Nevydělá moc na rodinu, protože nestojí o peníze, nebo radši neumí a nechce bojovat za ně. Jedna věc, na které záleží, je dobře odvedená práce. Když takový najde tu správnou ženu - takový dva mohou být spolu šťastní. Ale musela by to být velmi trpělivá baba, navíc s porozuměním tradičním hodnotám. Měla by doma opravdového, věrného chlapa, ale žili by tak trochu v 19. století, skoro jako amišové. Mám pocit, že Čapkův Juraj je až trochu příliš jemný - chová se trochu jako hrdina středověkého dvorského románu. Jenomže v příběhu Tristana a Izoldy umírá žena, aby udělala místo pro milenku rytíře, tady zase toto je schopný pro ní udělat chlap...Hodnotím vysoce provedení zápletky a jazyk románu.
Dokonalé,
kniha z různých častí, každá je jiná a každá dává jiný pohled na proběhlé události a na zúčastněné postavy. Když o tom budete chvíli přemýšlet, možná pochopíte chování postav, ale podle mne nebudete schopni vynést jasný soud, kdo je ten špatný, a jaký měl kdo přesně motiv. Ke všemu máte více možností. Ano téma je v zásadě jednoduché, ale je mistrně uchopené a vykresluje lidské postavičky a příběhy tak, že bych se vůbec nebál nazvat to psychologickým románem par excelence.
Hordubal byl moc hodný a poctivý chlap, který chtěl zabezpečit svou rodinu. Jenže osm let je osm let. Za tu dobu odteče v řece spoustu vody a ta voda neteče nazpět. To víme všichni, ale nechceme to slyšet nebo si to přiznat. Od začátku jsem tušila, že se něco stane. Bylo mi ho líto.
Od začátku příšerně smutný příběh. Od první stránky jsem čekala, že to špatně skončí.
Juraj Hordubal byl velmi hodný člověk, ale nedokázal to dát najevo, nedokázal komunikovat s lidmi. Kolikrát si myslel, co hezkého člověku řekne, jak s ním pohovoří, ale všechno to zůstalo jen v jeho hlavně. A to byl asi taky ten problém, proč nebyl oblíbený, přestože to byl jistě dobrý a pracovitý člověk.
Co si mám myslet o jeho ženě Polaně nevím. Špatně se jí žilo osm let bez muže... ale jestli to muselo takhle skončit ... těžko říct.
Každopádně, kniha se mi velice dobře četla, bylo to skoro jako detektivka.
Z noetické trilogie se mi Hordubal líbí méně než Obyčejný život, ale více než Povětroň. Nadchla mě atmosféra Podkarpatské Rusi a závěr knihy byl taky moc dobrý. Neuvěřitelně mě však vytáčela postava Hordubala, byl tak moc naivní, až mě to přišlo těžko uvěřitelné.
Příběh byl velmi krásně napsaný. Nikdy jsem nečekala, že by mě mohla tato kniha zaujmout, ale i přes to jsem byla velmi překvapena. Musím přiznat, že jsem se v příběhu občas ztrácela, ale to ani nevadilo, protože na sebe vše úžasně navazovala. Ke knize se v budoucnu určitě někdy vrátím, ať už kvůli maturitním zkouškám nebo osobnímu zájmu.
Páni. K jazyku a stylu Karla Čapka v této knize se snad nebudu ani vyjadřovat, to už není vůbec třeba, jak je text bohatý, vytříbený a plný všeho. Obsahově to je také slušná nálož. Já osobně tedy chápu a zároveň nechápu všechny zúčastněné strany (Hordubal vs. Polana a okolní svět), jestli mi rozumíte. Čapek navíc výborně vykreslil myšlení různých typů obyvatel vesnice. Nádherná kniha se smutným příběhem.
Prostě Karel Čapek uměl a Hordubal je klasika. Dnes občas narazím na podobné schema v soudobých knihách a ty jsou přímo mezinárodně oslavované. Kdo by věděl , že něco podobného, ba lepšího, napsal před lety spisovatel malého národa...A ještě víc miluji Obyčejný život...
Kdybych měla charakterizovat novelu jedním slovem, bylo by to "zajímavé". Příběh je podivuhodně napsaný a je zajímavou sondou do obyčejného života vesničanů. Hordubal se po letech vrací domů a očekává dosti naivně, že se od jeho odchodu nic nezměnilo. Jenže život jde vždy dál i na tom nejodlehlejším místě na světě... A s tím se někdy nedokážeme vyrovnat.
Silný příběh, plný emocí. Pěkně napsáno. Pro Čapka to nebylo úplně typické téma, ale poradil si výborně.
Má první kniha od Čapka mě příjemně překvapila. Zajímavý příběh s detektivní zápletkou se opravdu dobře četl. Rozhodně se chystám i na další autorovu tvorbu! :)
Člověka jako Karel Čapek je pro tento svět škoda, chtělo by se říci... ovšem ještě větší škodou pro nás čtenáře by bylo nemít možnost přečíst si díla takového literáta :)
V Hordubalovi se překrývá více vrstev: je obdivuhodné, s jakou lehkostí a bravurou se zde prolíná psychologické drama, vedené vnitřním monologem, spolu s detektivkou; jak mistrně autor mísí lyriku a poetiku se svým jemným humorem; když přimíchává venkovských i křesťanských motivů, avšak stále zůstává na zemi - tak Čapek píše vpravdě v duchu humanismu, věren svému naturelu...
Krásný a smutný příběh ze života, v němž nám Karel Čapek dle mého mimojiné dokazuje, že (spolu s Jaroslavem Haškem) je největším spisovatelem-znalcem povahy lidské PŘINEJMENŠÍM na poli české literatury 20. století ;-)
Pro mě asi zatím nejslabší knížka, kterou jsem od Čapka četla. Každopádně příběh je to zajímavý, ale uvítala bych detailnější zpracování. První polovina se trošku táhla, ale od začátku vyšetřování jsem knihu nemohla odložit.
Štítky knihy
vraždy venkov Amerika psychologické romány první republika, 1918-1938 vystěhovalci, emigranti Podkarpatská Rus rozhlasové zpracování Karel Čapek, 1890-1938 podle skutečných událostí klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Leonardo da Vinci údajně řekl, že existují jen tři druhy lidí: ti, kteří vidí, ti, kteří vidí, když se jim něco ukáže, a ti, kteří nevidí. Asi nebude problém se shodnout, do které skupiny Juraj Hordubal patří – pravdu o sobě má před sebou jak na dlani, přesto vidět odmítá. Státní zástupce říká za nás to, co se zdá být nepřehlédnutelné: je to slaboch, dobrák, člověk prostinký, snad dokonce mdlého rozumu. A tak můžeme s Hordubalem soucítit (když jsme empatičtí), pohrdat jím nebo se mu vysmívat (když jsme, ehm, méně empatičtí) a trochu se mu cítit nadřazeni, protože nám by se nic takového přece nestalo, my bychom se takhle za nos tahat nenechali.
Jenže ... je to opravdu takhle jednoduché? Platí úměra mezi naší chytrostí a neschopností vidět zjevné? Není to spíš tak, že lidé inteligentnější si jen staví své konstrukce vlastního sebeklamu rafinovaněji? Obávám se, že pohled do historie minulého století ukazuje mnoho případů, kdy dokonce nadstandardně vzdělaní intelektuálové zastávali naprosto nelogické argumenty jen proto, aby nemuseli přiznat (sobě nebo druhým), že svojí autoritou podpořili mylný názor. V Hordubalovi je to naznačeno právě v postavě státního zástupce: nejsilněji projevuje své odsouzení Polany tehdy, když je jeho názor zpochybněn. Logické by bylo, kdyby nová informace o důvěře Juraje v Polanu (vyjádřena Jurajovou závětí) vedla k reflexi, k možnosti přehodnocení dosavadního postoje. Ale je to přesně naopak – státní zástupce pochybnosti nezpracovává, on se je pokouší (v sobě?) překřičet.
Hordubal je cenný v tom, že nás varuje před unáhlenými soudy, ukazuje nám, že věci nejsou takové, jak mohou na první pohled vypadat. A že stojí za to se dívat na stejnou událost z více pohledů, pokud opravdu hledáme pravdu. Tohle mám na Čapkovi rád.
Čtenářsky to bylo pro mě komplikovanější, jako u Karla Čapka často, měl jsem opět pocit, že sdělované poselství z románu nějak až příliš trčí. Že je to všechno takové moc polopatické. Taky ve vyšetřovací části jsem se moc nenašel, Gelnajova rozšafnost byla jako z Četnických humoresek a rozbíjela emoční naléhavost příběhu.
Ale dost věcí se mi líbilo – třeba baladicky laděná první část a kontrast mezi živým vnitřním Jurajovým světem a jeho vnějškovou pasivitou. A poslední část se soudním přelíčením byla silná – bez ohledu na míru Polaniny (nesporné!) viny bylo děsivé zase jednou sledovat, jak se skupina lidí s gustem obrací proti jednotlivci, jak se nenávist lidí ve skupině násobí, jak se z lidí stává anonymní dav lačnící po krvi.