Hordubal
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389832/bmid_hordubal-rhS-389832.png
4
1051
1051
Noetická trilogie série
< 1. díl >
V tragickém dramatu prostého sedláka z předválečné Podkarpatské Rusi, který se stal obětí vraždy, sleduje autor ze tří různých hledisek rozporuplný proces hledání pravdy o psychice a činech konkrétního člověka.
Přidat komentář
Už jako adolescentce se mi Hordubal líbil. Teď jsem si ho přečetla podruhé a opět jedním dechem. Nemám ráda nějaké velké pitvání se v nitru postav, ale Hordubalovo neustálé přemítání "co řekne, co udělá..." v porovnání s tím, co se pak stane, je naprosto přesvědčivé (kdo z nás to nezažil :) ) a nutí čtenáře číst a číst...
Výborné. Hordubalův život po návratu z Ameriky za ženou a malou dcerkou. Drsné a syrové. Pravda nemusí být vždy to nejlepší řešení......
Nevěřil bych tomu, že mě neustálý a bohatý proud myšlenek člověka průměrné vesnické inteligence nadchne natolik, že knihu přečtu jedním, dvěma dechy, a zatoužím si pořídit volná pokračování, která autor k mé velké radosti též stihl vydat. Naivita Hordubala je nezměrná, v úvodních činech Polany člověk znalý dnešního světa příliš špatností nevidí, pozdější rozhodnutí jsou ovšem velmi výrazně za hranou a člověka z toho mrazí v zádech. Jedná se vlastně o psychologický jemně hororem nasáklý příběh bez pointy. Poslední část knihy, aka proces, možná ani v knize být nemusela. I bez něj jsou tresty postav více než zřetelné. Tak či tak se jedná o skvělou knihu a doporučuji přečíst.
Klasický příběh, který mne neurazil, ale ani nenadchl. Pokud by toto bylo to lepší z Karla čapka, pak se mu asi pro příště vyhnu.
Moje druhé setkání s knihou od K. Čapka. Bohužel ani tentokrát nemůžu říct, že bych si knihu nějak zvlášť užil. Čapek rozdělil knihu do tří částí a nevím jak to říct jinak, než že se ta první část nedala číst. Prvních 80 stránek bylo naprosté utrpení a nebýt toho, že jsem neměl po ruce nic jiného ke čtení, tak bych tuto knihu odložil a patrně už znovu neotevřel. Musím se ale přiznat, že mě kniha na konci první části začala celkem zajímat a poslední dvě části knihy mě vyloženě bavili. Bohužel škoda už byla napáchána a můj názor na knihu to už mnoho nezměnilo.
Trochu jsem váhala s hvězdami. Hordubal se mi líbil, vracet se k němu asi nebudu. Děj jsem samozřejmě znala, ale ne dobře. Znala jsem Polanu tak, jak ji vidí vesničané - zlou, chamtivou poběhlici. Ani jako matka nestála za nic. Na druhou stranu jsem při četbě pochopila, že tak černobílé to nebylo. Muž je osm let pryč a z toho pět let nepíše? Žije? Má jinou? Vrátí se? A život ubíhá ... Nemám si ho zařídit jinak? Dobře to Čapek načrtl, je to podnět k přemýšlení, nejde jednoznačně litovat a jednoznačně soudit. Tak nakonec přece jen za pět hvězd.
Mám ráda Karla Čapka pro jeho jazykovou bohatost. V tomto případě byla ještě podtržena skvělou interpretací Igora Bareše. Tato novela asi pro dnešního akčního čtenáře není příliš atraktivní. Děj by se dal shrnout na jednu stránku knihy. Jde spíš o psychologickou sondu prostého pracovitého chlapa, který není schopen přijmout očividnou pravdu. Je to obrovský kontrast mezi tím, co všechno vydrží fyzicky, k jakékoliv práci se umí postavit, ale nečinnost a citové strádání ho ničí a není schopen vzniklou situaci vyřešit. Také je to zajímavý pohled na těžký život na vesnici v Podkarpatské Rusi, na myšlení a chování prostých vesnických lidí. Kdo jsi bez viny, abys soudil? Zajímavá kniha.
Čapkovi jsem se dlouhá léta vyhýbala. Teď jsem poprvé od něj něco přečetla, a to novelu Hordubal. Kdyby mi někdo už na gymlu řekl, že jde o milostný trojúhelník se skvěle popsanou detektivní zápletkou včetně vyšetřovacího protokolu a soudního přelíčení, rozhodně bych s Čapkem tak dlouho neotálela! :)
Velmi smutný příběh o prosté, lidské krutosti a slabosti který se však velmi dobře četl.))
K této knize jsem se velmi přemlouvala. Byla poslední, která mi chyběla k maturitní četbě. Po čtvrt roce jsem se dokopala a knihu přečetla na jeden dech.
Mám z ní smíšené pocity. Musela jsem jí dočíst, protože mě strašně zajímalo, jak to vlastně celé skončí, ale když jsem jí dočetla, tak jsem nevěděla, co si mám myslet. Líbila se mi? Byla zbytečná?
Těžko říct. Kniha byla prostě zajímavá.
Chvílemi mi vadily Hordubalovy rozhovory, které si představoval v hlavě.
Za mě 4 hvězdičky, protože Čapka mám ráda, ale lehce mě tato kniha od něj zklamala.
Děj je jednoduchý a zůstane mi v hlavě dlouho.
Další kniha, která se zavrtá do hlavy a člověk vlastně neví, zda je rád, že ji četl, nebo nerad, protože mu nedá spát.
Kniha se mi líbila ... krátká ... a na konci jako detektivka ... se spravedlivým koncem ... i když už od začátku jsem děj trochu tušila ... líbilo se mi to
První část se kvůli stylu psaní i rozvleklosti děje čte o něco hůře než následující dvě kapitoly. Ale je to právě první část, která je v knížce stěžejní. Hordubal je příběh o žalu, hodnotách a potřebě lásky, které se Hordubalovo srdce nikdy nedočkalo.
Po letech kvůli čtenářské výzvě - přečteno bez dechu: dýchám s Hordubalem čistý vzduch na horách, shlížím do roviny, ve které je všechno jinak, a upravuju si pravdu po svém, tu jeho i tu svou.
"...bylo by jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína - - narodilo by se děťátko - Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí."
"Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa."
Gelnaj zahloubaně pomrkává. "A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?"
To se ví, že nikdo ji nenašel. Strašlivě osamělý Hordubal, který je státním zástupcem vylíčen jako slaboduchý, ví a neví, dělá všechno pro to, aby nevěděl, podniká zoufalé kroky, z nichž každý vede do propasti, tajemná Polana, o které nevíme vůbec nic a která, zsinalá a jako bezduchá, o sobě nesdělila jediného slova, divoký Manya, který chce svého nezkrotného koníka, policista, kterému se LÍBÍ zjistit pravdu. Komu by se nelíbilo. A nikdo ji nezná celou. Ani ty vesnické tetky, které soudí, ani, chlapi, kteří se Hordubalovi vysmívají, ani státní zástupce, který hřímá o morálce, nikdo. Ani já, ani ty. Ani Karel Čapek. Ale napsal to mistrovsky. Kromě víru myšlenek vnímám záplavu citů; soucítím s Hordubalem a vlastně i všemi ostatními a cítím, kolik máme společného.
Hordubalovo srdce žije. Díky Karlu Čapkovi.
Povídka je zajímavě rozčleněná – delší úvodní část nese znaky baladičnosti, a tak nepřekvapí úvodní věta druhé části: „Juraje Hordubala zabili!“
V první části převažuje smutek – z rozčarování. Juraj Hordubal se po letech vrací ze zámoří, těší se na rodinu, ale realita je jiná. Nepřipouští si ji, utěšení nenachází mezi lidmi, kterým se odcizil, ale v přírodě. „A Hordubal se odklízí ke kravkám, lyska se po něm točí hlavou, až řetězem rachotí, co je gazdo, co tak hlasitě dýcháš? Ech, lysko, nač vědět, nač vědět – ale je to těžké, těžší než řetěz. Tam nahoře bychom zvonili zvoncem, ty i já – co tam je místa, i Bůh se tam vejde; ale mezi lidmi je těsno, dva – tři lidé, lysko, a tak těsno mezi nimi! Což neslyšet rachotit jejich řetězy?“ (s. 50)
Vyšetřování vraždy v druhé části je svižné i vtipné, připomnělo mi Četnické humoresky. Závěrečný soud je posledním střípkem v Čapkově mozaice.
Líbily se mi charakteristiky postav. Především paralely s dobytkem – Manyův vztah ke koňům, Hordubalův ke – kravám. „Hospodine, jednou zase krávy pást! Ne dvě kravičky, to by bylo pro smích lidem, ale dvanáct krav, a hnát je třeba až na Volov Chrbát, v ruce topor na medvěda – A nikdo neřekne: nemluvit na krávy. Musí se zakřičet na hovádka. (s. 41)
Výrazné je líčení přírody. Karel Čapek kouzlí s jazykem, který je místy až básnický: „Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako církev, člověk by smekal širák a nahlas pozdravil; a tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci; dlouhá a lysá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok: jako když chlap si rozhalí prsa a leží, leží a hledí Pánu Bohu do oken, - ah, ahah, to se mu dýchá! A Juraj Hordubal je najednou malinký jako mraveneček a běží po širé polonině, kampak, kam, mravenečku?“ (s. 45)
………………………………..
Hordubal, Povětroň, Obyčejný život (Slováry, Praha 2011)
Nevím proč, ale tohle je snad jediné dílo od Čapka, se kterým jsem měla problém. Ze začátku jsem se do čtení nutila a ani postavy mi nepřišli ničím zajímavým. Zalíbil se mi až konec, ale i tak jsem z knihy vcelku zklamaná. Myslím, že si ji budu muset někdy přečíst znova a doufám , že změním názor.
Chvilku jsem si zvykal na styl, kterým je kniha napsaná. Od poloviny se již četla příjemně. Závěr v podstatě bez překvapení a velice rychlý, takže kladně hodnotím spíš první část knihy.
Po Hordubalovi jsem sáhla po letech znovu. Čapek je čtivý, pohladí svým stylem. Tolik se mi líbily pasáže, kdy Juraj chodil po rodných horách, užíval si vůně, zvuky, to, jak se zadýchá, když stoupá po pastvinách a polích vzhůru. Nemá rád roviny, jsou nudné a nekonečné. Na horách je vždycky v dosahu nějaký cíl... Hordubal je prostý člověk, silný, pracovitý, hovoří se zvířaty, nikomu nevnucuje svůj názor, situaci dá čas, aby se srovnala. Polana si zase zvykla. Je důvěřivý, zřejmě věří v hodnoty, které očekává od ostatních. Jen někdy ustoupí zbytečně brzy a prospělo by mu si dupnout. Čím jsem starší, tím mi je Čapek bližší.
Štítky knihy
vraždy venkov Amerika psychologické romány první republika, 1918-1938 vystěhovalci, emigranti Podkarpatská Rus rozhlasové zpracování Karel Čapek, 1890-1938 podle skutečných událostí klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Bylo to poměrně zvláštně napsané, ale neméně drsné a až tak správně nepříjemně realistické... neumím si onu situaci v Hordubalově rodině představit, střet Hordubalových představ o návratu a jeho skutečným přijetím bylo smutné.