Hordubal
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/453701/bmid_hordubal-lvV-453701.png
4
1049
1049
Noetická trilogie série
< 1. díl >
V tragickém dramatu prostého sedláka z předválečné Podkarpatské Rusi, který se stal obětí vraždy, sleduje autor ze tří různých hledisek rozporuplný proces hledání pravdy o psychice a činech konkrétního člověka. Juraj Hordubal se vrací po osmi letech těžké práce v Americe domů na poloninu, k milované ženě a dcerce. Za vydělané peníze jeho žena zvelebila statek, ale i s dcerou se mu odcizila. Na statku vládne mladý čeledín, který nejenže svedl Jurajovi ženu, ale rozeštvává ho i se sousedy. Světu, do něhož se vrátil, přestává hrdina rozumět a tiše trpí, přesto však do poslední chvíle hájí čest své ženy. Těžká práce a trápení si vybere svou daň a když Juraj onemocní, na smrt nemocného muže jeho žena s čeledínem zavraždí. Jejich čin vyjde najevo a při vyšetřování i soudním přelíčení se celý příběh odehrává znovu, z hlediska zavražděného, pachatelů zločinu, i z hlediska nezaujatých představitelů zákona, a dává autorovi příležitost k tomu, aby čtenáři naznačil, jak mnohotvárná je spravedlnost, a že k poznání pohnutek člověka a pravdy o něm nestačí jen jediný pohled.... celý text
Přidat komentář
kniha mi přijde taková nedodělaná jakoby "odfláknutá". většina knihy pojednává o hordubalově návratu z ameriky, o jeho očekávání a následném zklamání. vraždu (kterou bych čekala spíš na začátku - ale to mám asi z četby detektivek) a její vyšetřování autor "zmákl" popsat v pár posledních stránkách. škoda, že to tak utnul, mohla to být zajímavá kniha.
jinak žádnou velkou psychologii jsem v tom nenašla, čtenáři je sice umožněn poměrně hluboký náhled do hordubalovy mysli, ale o myšlenkách ostatních se nic nedočte.
„A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?“
„– – Ještě tu jehlu bych chtěl najít.“
Už samotná kompozice díla, tedy důsledné rozdělení do tří částí, vymezuje interpretační a sémantická pole, v nichž se při četbě Hordubala budeme pohybovat. První část by se dala označit za žánrovou pastiš na vesnický román s důrazem na psychologii tragického hrdiny Juraje Hordubala. V této části jsou líčena tradiční úskalí v konvencích daného žánru, nechybí ani jazykově odlišené nářečí Podkarpatské Rusi, ozvláštňující jsou Hordubalem užívané přejímky z angličtiny. Už ty nás upozorňují na to, že Hordubal, který posledních osm let strávil jako majner (sic) v Americe, je od počátku svého návratu do rodné vsi cizincem, Amerikánem. Je člověkem, který není nikde doma, vyhnancem, který jako by nepatřil ani do své doby; v Americe se nedokázal domluvit kvůli jazykové bariéře, po návratu se nedokáže domluvit ani s vlastní manželkou a dcerou, když se sami sobě navzájem odcizili a tuto propast nedokážou nikterak překročit ani s postupujícím časem. Jejich jediným sdíleným jazykem byl jazyk peněz, když Hordubal v dobré víře posílal pravidelně své manželce velkou část v šachtě těžce vydřených dolarů, zatímco ona si vydržovala mladého čeledína jako svého amanta. Zřetelné a nepřekonatelné rozdíly se objevují i v symbolické rovině: zatímco Hordubal trvá na obdělávání hornaté půdy, libuje si v náročných horských výšlapech, kteréžto mají vertikálně odkazovat na jeho víru v Boha (v tomto ohledu je také důležitá scéna, kdy se Hordubal při první společné večeři diví, že se nikdo neměl před jídlem k modlitbě), manželka Polana s čeledínem Štěpánem tato stará pole prodávají a začínají definitivně hospodařit v rovinách, na stejném principu je vystavěna i kontrastní dvojice zvířat, která charakterizují dva mužské protějšky: Štěpán, mladý, energický, progresivní, a jeho koně, na druhé straně Hordubal, až příliš dobrosrdečný, ba naivní, nepříliš bystrý, a jeho krávy.
Čapek však udělal tu geniální věc, že k tomuto v zásadě ničím výjimečnému příběhu, který se navíc částečně opírá o skutečné události, přidal další dvě části. V úvodní noticce je poznamenáno, že „příběh chce být pouhou fikcí a nesnaží se ani o jakoukoli věrnost folkloristickou“, čímž je de facto řečeno, že onen příběh je mnohem spíše záminkou, nástrojem, který má rozehrát jiné příběhy a další významy. V tomto ohledu bychom mohli prohlásit Hordubala za metapříběh, jelikož zbývající dvě části se snaží rekonstruovat události, které my coby čtenáři díky první části omezeným způsobem známe. Žánrově je druhá část strohá detektivka, třetí neméně strohá soudnička.
Urputné vnitřní boje, které sám se sebou Hordubal sváděl, již nejsou předmětem ničího zájmu, v ohnisku dění se ocitají především samotné vyšetřující subjekty, které v zcela odlidštěném procesu vidí především možnost vlastního sebezviditelnění. Detektivové v druhé části se snaží v duchu Occamovy břitvy nalézt nejjednodušší řešení, jeden z nich chce dokonce popřít nezvratné důkazy, aby si ulehčil práci, druhý se pro změnu neustále naparuje a neváhá hledat po několik desítek dní corpus delicti pro vidinu kariérního postupu. Samotný soudní proces se změní v sofistické rétorické cvičení, kterému přihlíží senzacechtivý prostý lid, jenž žádá oprátku nejlépe pro oba obžalované.
Žádná ze stran, ať již úmyslně či neúmyslně, není schopna překročit stín své myšlenkového schématu, diskurzu, chcete-li. Jediný, kdo tak tento nadhled má, je samotný čtenář, který vidí, že domněle jednoduchá pravda jakož i člověk je ve své skutečnosti mnohem složitější, vrstevnatější, má mnoho faset, které nelze kategoricky redukovat do jediné a o které lze vynést definitivní soud jako o té jediné a správné, pravdivé. Samotnou pravdu, tedy přinejmenším to, jak se odehrál onen podivuhodný skon či mord, nám Čapek dokonce zatají úplně. Což jenom opět posiluje pointu, že tu nejde o vyšetřování případu, ale o vyšetřování pravdy, jejích perspektiv a člověka uvnitř a vně ní, pročež tento zapeklitý případ nelze vyřešit ani detektivními, ani právnickými poučkami, ale prostým konstatováním o neřešitelnosti celé spirálovité kauzy jedním jediným, a tedy nutně zjednodušujícím výrokem.
K Hordubalovi jsem se dostala díky povinnému referátu na škole. Je to dokonalá kniha. Tolik křivdy, tolik bolesti, tolik nepochopení...
Překvapivě se to četlo dobře a dopadlo to tak, jak jsem nečekala. Příběh, který dnes tolik nepřekvapí, ale ve své době byl něco neobvyklého.
Na tejto knihe ma fascinovali dve veci. Človek, ktorý nevie čítať ani písať odíde za prácou na druhý koniec sveta a nechá doma ženu, ktorá takisto nevie čítať ani písať a pritom si ani neuvedomí, že osem rokov bez akéhokoľvek kontaktu môže nejak narušiť toto manželstvo. Druhá vec je Hordubalovo odmietanie vidieť pravdu. V prostredí a dobe, keď bol rozvod nemysliteľnou vecou ťažko riešiteľná situácia. Je to moja druhá kniha od Čapka a som prekvapená ako perfektne vystihol myslenie dedinského človeka. Trochu ma mrzí, že nedáva nahliadnuť aj Polaninej mysle.
Opravdu dost obtížné čtení. V podstatě se jedná o soudničku, ovšem s hlubokou sondou do lidské duše, do poměrů panujících na chudém venkově a v neposlední řadě i pohled na staletími prověřenou (ne)vyváženost vztahu mezi majetkem a lidským životem, nepochybně v zájmu zachování rodu. Doporučuji literárním fajnšmekrům.
První díl noetické trilogie zabývající se životem člověka a mnohostí náhledů na jeho jednotlivé části je výtečně napsaným psychologickým románem na motivy skutečných událostí, jehož význam tkví hlavně v tom, že postupně sleduje jediný příběh očima několika postav, z nichž každá si na základě svých osobních zkušeností a vžitého způsobu interpretace daného dění vytváří vlastní verzi, která společně s ostatními nakonec dává úplný obraz toho, co se doopravdy stalo. Lidsky nejbližší je asi vyprávění z pohledu hlavního hrdiny, které se odvíjí velmi rozvážně a místy až poeticky v působivé horalské atmosféře, která pomalu houstne do neodvratného vrcholu. S ním pak kontrastuje spěšnější postup při vyšetřování a nakonec také poněkud strohý a neúprosný průběh soudu, které ještě více prohlubují charaktery zúčastněných a staví jejich chování a činy do jiného světla. 95 %
Po třech přečtených Čapkových dramatech jsem měl chuť i na román. Moje chutě byly dokonale naplněny.
Velmi mě bavily situace, kdy si Juraj říkal pro sebe své prvotní reakce na něco.
Když vyšetřovatelé pátrali po vrahovi a postupně odkrývali děsivou pravdu, kterou čtenář již znal, byl jsem nadšen.
Čapka obdivuji, ale tady mám pocit, že vše důležité řekl na poslední straně, což takto řečeno poněkud haní Hordubala jako celek, jak jistě uznáte...
Pragmatismus je zajímavý směr, ale ne každý se s relativitou pravdy smíří.
Smutný príbeh na motívy skutočnej udalosti, ktorý je ako prvý z noetickej trilógie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život.
Čapek v tejto knihe vynikajúco zobrazuje psychológiu hlavných postáv a ich rozdielne pohľady na rovnakú vec, či situáciu.
Predovšetkým treba vyzdvihnúť precíznosť, akou je kniha napísaná a v druhom rade aj na celkom zaujímavý Hordubalov príbeh, ktorý je predovšetkým o ľuďoch, o ľudských vzťahoch, o ľudských slabostiach, o ľudskej dobrote aj krutosti.
Knihu jsem rozečetla a pak se chtěla podívat na hodnocení tady. I přesto, že by se mělo jednat o dílo z tzv. "povinné četby" a děj může být všeobecně znám, velmi mě zklamaly "spoilery" již tady v komentářích. Škoda. Nicméně kniha se mi líbila a na konci jsem se až podivovala nad zabedněností vesničanů. Děj nutí k zamyšlení, jak se lidé postupně mění a jak je to patrné, pokud tuto proměnu neprojdou spolu a pak očekávají stále toho starého člověka.
Kniha (o rozsahu kolem 110 stránek) řeší základní životní priority. Ústředním tématem je dilema:
- věnovat své práci veškerý čas ku spokojenosti zajištěné rodiny
- nebo se spokojit s menším jměním a více se věnovat rodině
Příběh, zasazený někam na východní Slovensko, zde není třeba rozvíjet. Je prostředkem k hlubšímu zahloubání každého čtenáře na velice aktuální téma.
Každý se občas bezhlavě žene za mamonem a má to logicky odůvodněno. Potřebuje auto, větší byt či výkonnější počítač ke spokojenosti nejen své, ale i celé rodiny. Avšak často mu uniká, že právě rodinu tímto způsobem ztrácí.
V druhé polovině přejde styl knihy z psychologického dramatu ke svižné detektivce jaké můžeme znát z Povídek z jedné a druhé kapsy. Tato část však místo rozhřešení spíše vyvolává další a další otázky.
Po přečtení této knihy dost možná pozměníte přístup k životu. Mě osobně toto dílko nenechává chladným.
četla jsem to tak před měsícem a moc se mi to líbilo, napínavé, psychologické drama pokládající otázky ohledně morálky..
Popravdě řečeno první část mě moc nebavila, to bylo samé ech, hospodáři, ech, ženo, ech, gazdo, ech, ech, ech, takové ty klasické vesnické reálie s dobrými a prostými lidmi, co mi trošku lezou na nervy. Kniha se začíná pořádně rozjíždět až po Hordubalově smrti. Do celé věci se vloží vyšetřovatelé, svědci a soudci. Jedině čtenář ví, jak to doopravdy bylo, postavy mají přístup pouze ke zkomoleným informacím. Ze zkomolených informací utvářejí zkomolené závěry a ty dále a dále komolí, ať už úmyslně nebo neúmyslně. Podle konečného rozsudku je Polana hříšná poběhlice, Manya bezcitný vrah a Hordubal prostoduchý hlupáček. Skutečná pravda zmizela kamsi do neznáma, asi na stejné místo, kam zmizelo Hordubalovo srdce.
Začíná to jako "vesnický román", pokud by takový žánr existoval, a pomalu to přechází v psychologické a kriminální drama. Děj se odehrává ve vesnici Krivá, kterou bych podle jmen lidí lokalizoval někde na Podkarpatskou Rus, ale můžu se mýlit. Juraj Hordubal se po osmi letech vrátí z Ameriky, kde byl majnerem (to slovo mě bavilo). Jenže osm let je dlouhá doba a ono se ledacos změní a k Hordubalově smůle k horšímu, takže se nekoná žádné radostné vítání. A přesto pořád sní o tom, jak bude dobře, až máte pocit, že je to docela trouba chlap. Čapkův styl psaní je založen na tom, že v textu nenechá jediné přebytečné slovo. Vždycky něco napsal a pak nemilosrdně škrtal až na nejnutnější minimum. Je to pak osvěžující číst takové texty, ač jejich obsah bývá dost závažný. Hordubal je výborný román, hutný, drsný i laskavý, nemilosrdně ukazující obraz malosti a zároveň velkého ducha uvězněného v na pohled silném ve skutečnosti však příliš křehkém těle.
Hordubal je hlavní tragická postava tohoto románu, napsaného podle jedné krátké novinové zprávy.
Čapek je výborný autor, ale jeho známější knihy (Válka s mloky, Krakatit, nebo dramata) jsou pro mě zajímavější. Hordubal/povětroň a obyčejný život jsou i tak velmi dobré české knihy. Nedoporučuji je však číst jako první dila od Božského Karla - Čapka :-)
V každém případě má však kniha velmi zajímavou kompozici - první část (pro mě nudnější) je téměř zcela z pohledu samotného Hordubala vracejícího se z Ameriky. Druhá část je již jen z pohledu všech ostatních. Je to střetávání několika realit - několika pohledů na svět a to velmi dobře zachycené.
Poznámka po letech: nedávno jsem viděl inscenaci Hordubala v režii J.A.Pitinského z divadla Husa na provázku a musím říct, že
mě jeho pojetí nadchlo. Správně groteskní nadsázka a zajímavý výklad, který nejde proti textu.
Štítky knihy
vraždy venkov Amerika psychologické romány první republika, 1918-1938 vystěhovalci, emigranti Podkarpatská Rus rozhlasové zpracování Karel Čapek, 1890-1938 podle skutečných událostí klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Psychologická díla mám velmi rád, dokonce je někdy i přímo vyhledávám. Sice mám Karla Čapka velmi rád, ale zde mi k dokonalosti stále něco chybělo.