Hordubal
Karel Čapek
Noetická trilogie série
< 1. díl >
Tragický příběh milostného trojúhelníku inspirovaný skutečnou událostí.
Přidat komentář
Příběh o Hordubalovi je plný emocí. Výborně se čte, jsou v něm zvraty, je dobře propracovaný a vymyšlený... tohle je podle mě opravdu bravurně vystavěná a napsaná kniha. Její čtení je sice trochu depresivní, ale za ten konečný zážitek to stojí.
Kniha mě mile překvapila, zde rozhodně neplatí, že doporučená četba je nudná četba. Na zápletku se nemuselo dlouho čekat a děj se rychle odvíjel, dobře se četla a celkově byla zajímavá. Jenom mě trošku zklamal konec, čekala jsem asi něco víc, než "jen" předvídatelný konec.
Překvapilo mě, jak moc mě příběh zaujal. Obyčejně mě tyto motivy v literatuře nezajímají. Jedná se opravdu o skvělé dílo, plné emocí, napsané zcela věrohodně por postavu Hordubala, který je plný pocitů, ale nedokáže je vyjádřit slovy. Ohromné.
Čapka mám ráda, Povětroň se mi moc líbil, Hordubal byl pro mě velkým zklamáním.
Mám moc ráda knížky, které nutí přemýšlet, neříkají všechno a hlavní iniciativu nechají na čtenáři. Na této povídce mi ale strašně vadilo, že postavy nejsou schopné dát dohromady myšlenku vyjádřitelnou alespoň v kratším souvětí, ti lidi mi připomínali svými vyjadřovacími schopnostmi dítě předškolkovského věku:
"Máš ženu?"
"Co? Nač?"
"Pravda, nač."
Kvůli těmto dialogům mi málem explodovala hlava.
Úvod knihy mě příliš nechytl, ale postupem času ti bylo lepší a zajímavější. Nakonec se z toho vyklubal výborný román.
Když jsem s Hordubalem začala, byla jsem pohlcena emocemi. Především tou jednou - cítila jsem se jako vyvrhel. Pravěpodobně jako sám Juraj. První dvě knihy byly skvělé, ta třetí už byla spíše takovým dovyprávěním toho, co už se dalo předpokládat. Žádné překvapení mě na konci nečekalo. Četbu jsem si ale užila. Za mě má velké plus právě za styl a jazyk vyprávění.
Hodně moc se mi líbil způsob, jakým bylo dílo napsáno. Jazyk a styl. Prosté a účinné. Jen jsem očekávala, že když je knížka rozdělena do tří částí. Každá jednotlivá část bude z pohledu hlavních postav. První Hordubalova, druhá Hordubalová a třetí z pohledu čeledína. Závěr mi přišel takový zkrácený, klidně by mohl být více propracovanější. Vůbec by mi to nevadilo. Spíše bych to přivítala. Karel Čapek je fakt výborný spisovatel.
Krásně napsáno, jen jsem předpokládala více nečekaný konec. Ale to je u milostných trojúhelníků asi normální... Skvělá kniha na prohloubení deprese způsobené lidskou malostí, povrchností a nedoceněním.
Čekala jsem něco lepšího. Pořád jsem hlavnímu hrdinovi-Juraji fandila. Ale on byl paličák a nedal si říct. Knížka dokáže upoutat a nelze se od ní odtrhnout, i když mě některé situace naštvaly.
Celkem nevydařený návrat Juraje Hordubala z Ameriky do rodné vsi Krivá na Podkarpatské Rusi... Takový lidsky tragický příběh, oslava přírody, obyčejného těžkého života na vsi se všemi jeho radostmi i strastmi. Sny hlavního hrdiny, které nedokáže uskutečnit kvůli své zarputilé povaze, povaze okolí a nedostatku komunikace(?) jsou odsouzeny k zániku, stejně jako jejich nositel.
"Nakvašený kramář u okna si stírá modrým šátkem pot. Třeba zase řekne: To je horko! Horko, pane? Tomu říkáte horko? Měl byste být, pane, na lowerdecku; nebo dole v shaftu na antracit... Tam posílají niggery, ale já to vydržel, yessr. Za sedm dolarů. Hallo, Hordubal! Hallo, you niggash! Ach, pane, člověk mnoho vydrží. Kůň ne. Tam dolů už nemohli dát koně, aby tahali káry. Příliš horko, pane. Nebo takový lowerdeck na lodi... Člověk mnoho vydrží, jen kdyby se aspoň mohl domluvit."
"Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako církev, člověk by smekl širák a nahlas pozdravil; a tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci; dlouhá a lysá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok: jako když chlap si rozhalí prsa a leží, leží si a hledí Pánu Bohu do oken, -- ah, ahah, to se mu dýchá! A Juraj Hordubal je najednou malinký jako mraveneček a běží po širé polonině, kampak, kam, mravenečku? Inu tam, hore na temeno, vidíš tam pást se ty maličké, červené mravence? tam já mám zamířeno. Širá je polonina.
Širá je, Pane: řekl bys, stádo volů? Ty červené tečky? Dobré to má Hospodin: dívá se dolů a řekne si, ta černá tečka tuto je nějaký Hordubal, ta světlá tečka tamto je Polana; musím se podívat, potkají se ty dvě tečky? či mám je k sobě postrčit prstem?"
Solidní psychodrama s pěkně vykresleným životem na horské vsi Podkarpatské Rusi tehdejší doby.
Mimo to, co jsem četl v jiných komentářích, musím říci, že jsem možná čekal trochu jiný konec.
Hordubal byl ve státech 8 let, 5 let posílal domů ženě peníze. Poté bez jakékoliv zprávy (byť ani odesílatel, ani příjemce neumí číst...) 3 roky ani zpráva, ani peníze...
Co o tom - a vůbec o téměř všech věcech - Polana, žena Hordubalova, míní, se nedozvíme ani slovem. Je to v podstatě němá postava.
Celé dílo logicky směřuje k jedinému možnému rozuzlení, které také přichází.
Nevím proč, ale pořád jsem měl pocit, že to musí dopadnout jinak.. Že Polana tají něco, co nám autor říci nechce. A že to v závěru praskne a nastane zlom, který vše zvrátí.. Závěr, který ukáže, jak vesnické pomlouvání a vůbec povrchní odsuzování může být kruté, nebezpečné, vedoucí třebas až k justičnímu omylu.
Ale tenhle pocit byl asi jen výplodem mé bujné fantazie. "Skutečnost" bývá většinou nepříjemné jednoduchá, jako zde.
K Čapkovi jsem byl velice skeptický. V mých očích měl nálepku dalšího Čecha kterého musím chtě nechtě přečíst vrámci povinné četby. O to víc jsem byl mile překvapen po dočtení Hordubala. Děj má myšlenku, roztodivné charaktery jednotlivých postav - zejména Miša, přítel Hordubala, je dokonalý a jazyk díla je velice kvalitní. Takže všem podobným skeptikům vřele doporučuji.
Věděla jsem už předem, o čem je příběh. Ale nevěděla jsem, jak geniálně to Čapek napsal. Je tam schována spousta úvah. A hodně si lámete hlavu nad tím, která strana je lepší. Zbožňuji Čapkovo A la these...
Poměrně jednoduchý příběh o lidské krutosti a nevděčnosti. Jak to sakra ten Čapek dělá, že jsou jeho knihy stále aktuální? Velmi čtivé a zajímavé.
Podle mě naprosto o ničem...od začátku bylo jasné kdo to s kým táhne a žádný překvapivý konec také nenastal. V podstatě to neskončilo nijak. Nevím, ale pro mě nezajímavé, nudné..
Hordubal - pokus o model člověka, který se řídí svým srdcem. Je to jen taková intelektuálská hříčka, ale díky geniálnímu autorovi se to dá číst. Takový člověk musí žít v jednoduchém světě, aby nemusel přemýšlet. Dáme ho tedy do slovenské horské vesnice. Ani tam si ale nemůže rozumět s lidmi, protože mezilidské vztahy jsou řízeny všemožnými orgány, ale srdcem jenom málo. Tak ho navíc pošleme na deset let do Ameriky, kde s nikým nemluví, protože nezná jazyk. Potom se vrací a zase nemůže s nikým mluvit, je tady bariéra mnohaletého odloučení. Hordubal najde spřízněnou duši jenom v bačovi, který žije v horách s ovečkama mimo lidskou smečku. Bača je z jiného světa, nechápe o čem lidi mluví a proč, takže na každou otázku odpovídá - Co? -
V tomhle stádiu jsem knihu odložil jak poprvé v mládí, možná to bylo v dětství, a odložil jsem ji ve stáří zas. Ale nedalo mi to a zase jsem se k ní vrátil. Měl jsem štěstí, Hordubal se totiž autorovi vzepřel a začal se chovat přece jenom trochu lidsky. Je přece sedlák, musí být mazanej. Naštěstí, jinak by se příběh nehnul dopředu. Ale dlouho mu to nevydrží, autor ho zkrotí a Hordubal zažívá samádhí, kdy se lidská duše odloučí od vztahových problémů a nachází štěstí. Pan Čapek dosáhl
svého a Hordubal konečně umírá na únavu srdce a současně na lidskou zlobu. Následuje pitva a nikdo, natož mrtvý Hordubal, nemůže autorovi rozmluvit tu závěrečnou dojemnou čapkovskou větičku.
Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nikdy nebylo pohřbeno.
Tragický psychologický příběh z Podkarpatské Rusi o Juraji Hordubalovi, který se po osmi letech vrací z Ameriky k rodině, byl inspirován skutečnou událostí. Online čítanie na rádiu Vltava v podaní I. Bareša.
Štítky knihy
vraždy venkov Amerika psychologické romány první republika, 1918-1938 vystěhovalci, emigranti Podkarpatská Rus rozhlasové zpracování Karel Čapek, 1890-1938 podle skutečných událostí klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Chvílemi jsem se ztrácel a nebyl jsem si jist, kdo právě mluví, ale nářečí a styl psaní pěkně svištěl. Druhá a třetí část už nebyla taková, ale i tak byla kniha moc hezká.