Horké mléko
Deborah Levy
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/373240/bmid_horke-mleko-nfA-373240.jpeg
3
42
42
Mladá antropoložka Sofia se již celé roky snaží vyřešit záhadu matčiny nevysvětlitelné choroby. Z Rose a jejích věčných nářků a stížností je už celá zničená, ale na druhé straně pro ni představují únik před vlastním neuspokojivým životem, za který se stále zdráhá převzít zodpovědnost. Společně s matkou odcestují na vyprahlé pobřeží Španělska, kde hodlají navštívit věhlasného lékaře, do něhož vkládají naději, že by mohl vyléčit Rosino matoucí ochrnutí. Je to její poslední šance. Doktor Gómez však používá velmi zvláštní metody, které mají pramálo společného s klasickou medicínou, a jak léčba pokračuje, Rosin stav se i pro něj stává stále větší záhadou. Krize ve vztahu mezi matkou a dcerou se stupňuje a rozptýlení hledající Sofia se zaplétá do svůdné a pomíjivé milostné aféry. Tento takřka snový hypnotický příběh o síle ženy je jako labyrint plný tužeb, pudů a surrealisticky přesvědčivé logiky. Autorka v něm prozkoumává otázky lidské sexuality, potlačovaného hněvu, svůdnosti sklouznutí k hypochondrii a užívání farmaceutik i prazvláštní povahu mateřství a zároveň oslavuje hodnotu experimentování se životem – hodnotu zvídavosti, prostého úžasu a snahy žít naplno.... celý text
Přidat komentář
Zajímavá , částečně snová kniha o nezdravém vztahu matky a dcery. O citovém vydírání, ale i o cestě k sebeuvědomění a odvaze aspoň v něčem jít vlastní cestou.
Čteno kvůli výzvě a dalo by se říct, že mi dala nejvíce zabrat. Vůbec jsem neměla motivaci proč se ke knize vracet. Nejvíce mě rozčilovala matka, která si vsugerovává nemoci...absolutně o ničem.
Doplavat domu bola vyborna kniha, taka ina. Toto bolo okrem poslednych troch stran doslova utrpenie.
Kniha popisuje hlavně vztah matky a dcery. Hezky popsáno vše, co se děje hlavně v hlavě nás všech - náš vnitřní postoj, jak bychom chtěli žít. Matka a dcera, láska i nenávist, boj s nemocí, citové i psychické vydírání, snaha pomoct, ale tím se i částečně obětovat, protože matka nám přece dala život, ale my chceme žít hlavně ten svůj.
Vrcholne nesympatické postavy, ktoré v podstate žiadny problém nemali. Len jedna bola sklamaná z rozchodu a druhá nevedela, čo so životom, lebo bola asi bisexuálka. No, fakt veľké problémy. Toľko o tom.
Mně se to nelíbilo tou suchostí a hudbou sfér, která tam čišela na všechny strany.
Osoby divné, nesympatické, nic pěknýho, neosobní ... prostě divný.
Tolik povyku pro nic.
Horúce mlieko je príbehom vzťahu matky a dcéry, príbehom o dospievaní a vedomej aj podvedomej manipulácii. Sofia pracuje ako čašníčka a absolvovala kurzy o tom, ako napeniť dokonale horúce mlieko, a vie, že ak sa mlieko varí príliš dlho - skysne.
V príbehu Sofie a jej matky je tej kyslosti tak akurát.
Tuhle knížku jsem chtěla po prvních kapitolách odložit. Ty dialogy! Takhle že spolu cizí lidé mluví? No možná, že ve Španělsku v horku ano... Ale začetla jsem se, nic nevynechávala a začalo mě to bavit. Mám ráda jazykové jinotaje, symboly a poetiku. A hlavně - po všech příbězích o vraždách a násilí z poslední doby je to výborná změna.
Jednotlivé kapitoly jsou sice krátké, ale poměrně náročné na čtení. Je potřeba se na ně soustředit. Přibližně do poloviny se mi kniha četla celkem dobře, pak však přišel zlom a každá další kapitola byla pro mne trápením. Mohla za to i skrytá symbolika mezi řádky a jisté poselství, které se v průběhu čtení na svého čtenáře vynořuje a zahlcuje ho.
Knihy, ktoré získali akúkoľvek knižnú cenu, čítam s rešpektom a s určitou dávkou zvedavosti, ale priznám sa, že nie všetky dočítam. Táto kniha si získala môj rešpekt a prečítala som ju na jedno otvorenie. Mám rada príbehy napísané filmovo, mám rada "ticho" v knihách, keď je dej pokojný. Autorka obdivuhodne vystihla vnútorný svet literárnych postáv, a preto ju veľmi rada odporučím priateľom.
Silná výpověď o niterním životě ženy. Už od začátku je znát velmi zvláštní vztah mezi matkou a dcerou. Postava Sofie by se dala přirovnat k Mersaultovi (Albert Camus - Cizinec) - naprosto lhostejným způsobem jedná a činí rozhodnutí v životě. Je vidět, že se stále hledá, v 25 letech nemá vlastní názor. Ale je tomu tak opravdu?! Toť otázka. Román si klade existenciální otázky, otázky sexuality, postavení jedince ve společnosti, ale čtenář horko těžko shání odpovědi.
Není to rozhodně lehké čtení, ale pěkně si počtete mezi řádky. Jak se píše na zadní straně českého vydání, Sofie je něco jako Virginia Woolfová, ale vykreslena v románu Hodiny od Michaela Cunninghama. Žena, která se bojí vnějšího světa, je uzavřená do sebe, ale během pobytu ve Španělsku ochutná životní radosti i strasti.
Nicméně, kniha působí na čtenáře jako postavy navzájem na sebe - chladně a povrchně. Na mě teda působily i dost depresivně, ve výsledku je vám jich líto. V knize je spoustu metafor, obrazných pojmenováních, takže na první přečtení čtenář nepochytí vše.
Kladně hodnotím především téma a symboliku, protože takových románů se dnes píše málo. Styl psaní, tendence napodobovat mého oblíbence Chucka Palahniuka (opakování vět, ironický podtón), nebo poetické věty ve stylu Virginie Woolfové a autorů avantgardy 20.let minulého století, kde vládnul "proud vědomí," mi přišel zdlouhavý, až nudný.
Ale přesto román přináší spoustu témat k zamyšlení a sdělení, že někdy vás k životu musí nakopnout sama smrt!
Zvláštní, místy až trochu surrealistický příběh, kde je ovšem s minimem prostředků krásně vystižena atmosféra horkého léta na španělském pobřeží. Nad samotným příběhem a vztahem hlavních hrdinů (matky-dcery-milenky-milence) leckdy zůstává rozum stát, ale o to víc se mi líbil. Příběh o osamělosti, naději, hledání pomoci pro tělo i duši...
Neosobní, bezbarvé, bezduché...
Jakoby se čtenář vznášel nad příběhem. Proniknout do něj nešlo. Nebyla jsem v něm, ale kdesi nad ním.
Postavy zvláštní. Těžko pochopitelné. Tak divné, že se vám těžko něčím přiblíží...
Zdlouhavé popisy berou čtenáři sílu číst. Byl to vážně strašně divný příběh.
Nikomu bych ho nedoporučila.
Nerozumím kladným hodnocením na přebalu knihy a už vůbec nechápu nominaci na prestižní ocenění. Naštěstí asi nejsem sama a tato kniha se nelíbila více lidem. Takže nejsem zklamaná jen já.
Myslím, že téma se dalo zpracovat o tolik lépe. Čtenář se dal do příběhu vtáhnout tak, že by ho mohl svou naléhavostí dusit. Ale tohle se paní Levyové nepovedlo.
Ještě, že kniha je dost útlá, takže se dá dočíst, ale pro mě nemá moc smysl jí věnovat pozornost.