Hořké moře
Jakuba Katalpa (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/471714/bmid_horke-more-Ti5-471714.png
3
72
72
Román je vyprávěn ústy tří žen, jejichž osudy se proplétají a jsou ovlivněny židovským prostředím: Marie je neuroložka, Aniela je její psychoanalytička, Jakuba je její pacientka se zvláštní poruchou. Nepoznává lidské tváře. Marie je svázána s domem, v němž vyrostla a v němž ožívají mrtví. Všechny jsou silně spojeny se svými předky, jejich vzpomínkami se probouzí minulost, osudy matek bojovnic, opatrovatelek, milenek. Do příběhu tak vstupují další postavy i jejich vzpomínky. Autorka nás do svého příběhu příliš snadno nepouští, vše jen v náznacích, postupně odhalujeme vztahy mezi jednotlivými postavami, místy, časy. Realita a sen se prostupují, skutečnost se neustále mění a náznaky hrůzy postupně vyplouvají z moře hořkosti. Před čtenářem tak vyvstává jakési drásavé podobenství, zviditelnění archetypu ženy. Velmi snové, bolavé a těžké...... celý text
Romány Pro ženy Literatura česká
Vydáno:
2021
,
Městská knihovna (Praha)
Originální název:
Hořké moře, 2008
více info...
Přidat komentář
“Dotkla se střepů, které v sobě mám..."
Líbí se mi jazyk knihy, kdy autorka používá originální metafory, neotřelá slovní spojení, náznaky, které ani moc neodhalují dějovou linku. Vůbec přitom nevadí, že nechává zmizet hranici mezi realitou a snem.
Čtenář, který od Katalpy očekává příběh ze současnosti, může být zklamán, naproti tomu pro čtenáře, jimž je blízký určitý psychologický ponor a experimentální přístup k textu, se kniha může stát příjemným překvapením.
Chápu, že s knihou má leckdo potíže. Nečte se zrovna jednoduše, není zábavná a morální ponaučení hodné zdviženého prstu v ní také nenajdete. Místo propracovaného děje je zaplněna spoustou snů, vzpomínek a útržků ledabyle rozházených po textu. Hledat mezi nimi vazby a příčinné souvislosti je zdlouhavé a čtenář nemá ani jistotu, že všemu správně porozumí.
Ani já jsem moc neporozuměla, ale od okamžiku, kdy jsem přestala v útržcích hledat souvislosti a všímala si hlavně slovních spojení jsem si čtení docela užila.
Tato kniha se mi líbila. Ikdyž jsem s ní měla trochu problém, už jsem si navykla po přečtení JE HLÍNA K SNĚDKU? na autorčin styl.
Vlastně jsem ke knize už dopředu přistupovala tak, že ji zřejmě nepochopím a tak mě nemohla zklamat.
A taková krásná anotace k ní....
Neodložila jsem ji a přečetla úplně celou.
Moje poslední čtená kniha od autorky a upřímně jsem ráda, že jsem četla v takovém pořadí: Zuzanin dech, Doupě, Němci, Je hlína k snědku? a Hořké moře, protože kdyby to bylo naopak nebo podle vydání, tak bych to po prvních dvou asi vzdala a byla by to škoda. První zmíněné byly vynikající.
Tyhle pocity a ledabylé myšlenky není nic pro mě. Promiňte, ale trochu mi to připomíná jako terapie " vypsáním se" nebo tomu asi moc nerozumím i když čtivé to je :):):)
A ještě nevím, co má autorka pořád s tou hlínou, asi ji hodně leží v žaludku nebo kde, ale i zde od rabína Aniela dostává radu, aby žrala hlínu....
Něco na trošku jiný způsob, než jsem byla doposud zvyklá... Ale koho by bavilo číst pořád jen styl, který je mu komfortní!
Vůbec jsem ji nepochopila, ale četla se velmi lehce a zároveň zvláštně. Když jsem měla očekávání, nedokázala jsem ji číst, když jsem se od nich odprostila, náhle to šlo. Ale vůbec nevím, co tím chtěl básník říci :-)
Dočteno i když to byl celkem boj, to přiznávám. Místy jsem už knihu chtěla odložit, místy jsem si myslela, že je to ta nejlepší kniha co jsem četla. Má ho hloubku a nechává pocit zamyšlení i dlouho po dočtení. Autorku řadím mezi své nejoblíbenější. Prosím neprodává zde někdo její prvotinu, Je hlína k snědku? Děkuji
Přiznám se, že jsem knihu nedočetla, ač jsem se opravdu snažila. Nadchly mě knihy Doupě a Němci, po nich se toto nedalo.
Autorka patří k mým oblíbeným. S nadšením jsem si knihu koupila a moc jsem se na ni těšila. Pokoušela jsem se ji číst dvakrát a bohužel jsem nedošla na konec. Obsah je dokonalý, myšlenky excelentně zformované, plynou svými vlastními směry a příběhy, ale já jim prostě nerozumím... možná někdy jindy.
Kniha, která žije svou vlastní vnitřní energií. Váhala jsem 3-4 hvězdičky, ve skutečnosti řadím někam mezi. Zpočátku jsem se v tom trochu plácala. Nedokázala jsem najít smysl, postrádala jsem logiku, chyběla mi dějovost. Ta se poté dostavila v druhé části knihy u Aniely a postupně mne pohltila magie slov.
Jak už někdo pode mnou napsal, je to spíš poezie psaná bez veršů. Obrazy se prolínají, vrací a zase mění, slova i nálady se kroutí jako hádek. Hlavní postavou je žena, žena a zase žena. Okolnosti a dramatické zápletky jsou nepodstatné, podstatné je esenciální ženství a komplikovanost zákoutí lidské duše.
Na knihu musíte mít tak trochu náladu. Jinak se vám stane to co mně a v začátku vám trochu "ujede vlak". Ideální číst v samotě teplé deky za podzimní plískanice za oknem, nebo naopak v chládku košatého stromu za horkého letního podvečera :)
Knížka se mi připletla pod ruku v knihovně náhodou, a protože se mi líbili Němci, zkusila jsem prolistovat a nelituji. Nic jsem nečekala, nechala jsem stránky volně plynout a to je to nejlepší, co se dá udělat. Vyprávění je roztříštěné na tisíce střípků - realita, vzpomínky, domněnky, sny, představy, vypráví 3 ženy, často se střídá er a ich forma. Hlavně ke konci jsem měla pocit, že jsem na kolotoči, který někdo zapomněl zastavit a rychlost stoupá... Úžasný text, čte se jako poezie.
Kniha, kterou asi nejlépe vystihují slova "dýchající ženstvím". Snad u žádné jiné knihy ve mně po dočtení nezůstal tak silný dojem převládající ženské energie, což považuji jak za pozitivum (zajímavým ženským charakterem nikdy nepohrdnu), tak za negativum (na mě se v knize objevuje možná až příliš poznámek týkajících se ženského pohlaví). A také pocit, že autorka čtenáře vyzývá ke snaze o pochopení náznaků, obrazů, symbolů a útržků snů i reality propletených tak, že rozplétat je je práce jen pro trpělivé a proti frustraci obrněné prsty. O jednoduchou literaturu se opravdu nejedná, ale hrozí zmatenost a taky naštvanost následovaná hodem knihy do kouta pokoje (v nejhorším do koše). To vše ale milovníkům krásné literatury vykompenzuje nádherný jazyk, opravdu každý odstavec představuje malou báseň v próze.
Nádhera, nádhera... jako bonus jsem sehnala v antikvariátu za 4 pětky i s podpisem autorky. Jak je tohle možný??
...Je pravda, že některé části postrádaly jednotu a určitou ucelenost, ale dohromady spolu koexistují dokonale. (Na řádcích nejsou poskládána slova, ale básně.)
Bylo to pohlcující čtení (a pro mne naprosto jedinečné).
Jedno z těch zemitých, voňavých setkání, které bylo opravdové a naprosto prožité.
Tak tohle byl tak trochu úlet :) Naprosto jiné, naprosto zvláštní, ale zcela určitě originální. Útržky vzpomínek, podivné vize, pochmurný příběh plný snů a zvláštních metafor, depresivní, krutý svět, zkrátka žádné "zábavné" čtení. Doporučuji hlavně čtenářům, kteří snesou trochu toho chaosu a deprese a kteří se nenechají jen tak něčím rozházet :)
Metaforicky vytříbený záznam o ženských útrapách = zklamání. Denemarková v dvojrománu Kobold píše podobným stylem, ale příběh dokáže zasadit do času i prostředí.
Odkaz na Joyceho naznačuje, k jakému stylu literatury autorka směřuje.
Styl psaní byl místy tak příliš ženský a obrazný, až sem se v něm přestávala orientovat, přesto mě právě tyto dva aspekty donutily knihu dočíst, protože z ní dělali dílo v mnohém zajímavé a neotřelé.Uvítala bych větší čitelnost pro tak působivé příběhy a v případě Aniely trochu menší repetitivnost motivů
Autorovy další knížky
| 2020 |  Zuzanin dech |
| 2017 |  Doupě |
| 2014 | Němci |
| 2006 |  Je hlína k snědku? |
| 2008 | Hořké moře |
Hrozně mě ruší jména, hlavně "Jakuba". Ona je jedna věc, když si autorka dá takové umělecké jméno, anebo tak nazve jednu z hlavních postav. Neustále mě rušily myšlenky, jak tě kadeřnici třeba říká doma, jak kamarádky? Kuběno, Konkubíno??! A Aniela...Anča ? Je tolik hezkých jmen, do kterých se dokáže čtenář normálně stylizovat, tak proč vymyslet takovéto patvary?