Hořké povídky
Maxim Gorkij (p)
Jako poutník lidským utrpením a jeho častý svěde vypráví Maxim Gorkij drsné příběhy života k nežití, bídného živoření lidských trosek vyobcovaných až na sám kraj společnosti. Pouliční děvky, nevyléčitelní alkoholici, protřelí zloději jsou hrdinové, v nichž autor nachází zářivou jiskřičku nezničitelného a nepolapitelného lidství, zářivější než celý pokrytectvím a falší utvářený svět těch počestných a mravně bezúhonných... Třináct tragických osudů - třináct hořkých povídek citlivého vypravěče dokládá, že Maxim Gorkij byl opravdovým mistrem krátké prózy.... celý text
Přidat komentář
Nádhera. Musím to tak napísať, aj keď poviedky v tejto zbierke sú vlastne smutné, plné tej najsurovejšej ľudskej biedy a utrpenia. Sú to iba zlomky úbohých životov na okraji spoločnosti, ale otázky, ktoré v človeku vyvolajú, obsiahnu celú večnosť....
"…Rozednívá se. Sedím na lavičce městského bulváru a rád bych se někoho zeptal: Ale nač to „matka rodu Kemských" a jí podobní? Nač to nesmyslné lidské utrpení?"
Drásajú srdce, ako spev ženy v poviedke Pieseň o slepcoch... "Oj, ka-am kráčíme, nevidí-íme-e… Hlas ženy dobře vystihoval trýznivý nářek člověka zajatého tmou. Slova její písně jako by se zaokrouhlovala, bolestně se chvěla úsilím vyjádřit sílu a bolest citu, který byl do nich vložen … V krčmě bylo ticho. Ženin sytý hlas naplnil celou místnost, jako smola se lepil na všechny lidi sedící v krčmě a širokým, chvějivým proudem tekl otevřenými dveřmi na ulici."
Ale zažehnú aj iskierku nádeje, ako v poviedke Zrodenie človeka. "Šli jsme pomalu, chvílemi se matka zastavila, zhluboka vzdychla, pozvedla hlavu a rozhlédla se do stran, na moře, na les, na hory, potom se zadívala do tváře synovi — její oči, promyté slzami utrpení, byly opět nevýslovně jasné, opět rozkvetly a plály modravým ohněm nevyčerpatelné lásky."
Každý jeden príbeh ma chytil za srdce a hanbím sa za svoje predsudky voči tomuto autorovi. Bol to skutočne Pán Spisovateľ.
„… ve vzduchu visí modré mouchy, náhle se kamsi vrhají, padají k vyhřáté zemi a prudce vyletují vzhůru – je nesnesitelně nudné mouchy sledovat, ale jinak není co dělat.“
Možná je nudné sledovat mouchy, ale lidi, kteří jsou na dně lidské společnosti, kteří také jako ony se náhle kamsi vrhají, padají k zemi a vyletují vzhůru, nudné sledovat není. Naopak. Dokazují to Gorkého povídky vybrané do tohoto výběru. V souladu s názvem jsou hořké, to ano, ovšem nesou v sobě poselství o zrncích člověčenství, která jsou skryta i ve vyvrhelích a ztroskotancích.
Gorkij mne mile překvapil. Bohužel nese stigma teoretika socialistického realizmu a Stalinova režimního spisovatele, ač to tak úplně není pravda: z bolševického Ruska po revoluci na nějaký čas emigroval a také okolnosti jeho smrti nejsou tak úplně jasné. V každém případě je Gorkij v tomto výboru spíše než rigidním bolševikem plnokrevným spisovatelem, který byl inspirací třeba mladému Ivanu Olbrachtovi.
Gorkého Hořké povídky jsou zobrazením hořké a drsné skutečnosti života spodních sociálních vrstev ruské společnosti. Způsob, jakým je popis zprostředkován je čímsi zvláštní, ačkoli dá se říct, že typicky "ruský". A některé člověka opravdu vezmou za srdce.
Autorovy další knížky
| 1957 |  Matka |
| 2010 | Na dně |
| 1976 | Pieseň lásky |
| 1974 |  Foma Gordějev |
| 1986 | Makar Čudra / O neopätovanej láske / Mesto Žltého diabla - a iné |
(SPOILER) Povídky silné, mistrovsky napsané.
Jednou na podzim - dokonalá atmosféra podzimního nečasu, do něhož je zasazeno setkání sedmnáctiletého mladíka se stejně starou dívkou. Nevinnost chlapce působivě kontrastuje se zkušeností děvčete. "Byly to první ženské polibky, které mi život nabídl, a byly to polibky ze všech nejlepší, protože všechny pozdější mě přišly velice draho a skoro nic mi přitom nedaly." "No tak nebreč, ty hloupý! Já se o tebe zítra nějak postarám, když se nemáš kam vrtnout..." Muž a žena.
Jak chytili Semagu - drobná příhoda, kde hlavní roli hraje základní lidskost, která přemůže i otrlého zločince. Hledaný zločinec nalezne na ulici pohozené dítě. "Ach jo! Zbytečně jsem se teda kvůli tobě dostal do maléru. Myslel jsem to doopravdy... a ty si umřeš... To jsou věci!"
Z dlouhé chvíle - člověk spáchá krutost a vůbec o tom neví. Nebo jinak: Jak je možno zemřít studem.
Dvacet šest a jedna - fascinující síla sexuality, touha po čistotě, potřeba ponížit, když mě někdo mravně přesahuje. Nesmírně hluboká povídka z prostředí výrobny preclíků.
Nesouhlasím - další do řady povídek o neuvědomělé či potlačované krutosti. Sadista tluče ženu, až po několika měsících spáchá sebevraždu. "Je vidět bosý nohy, něžný - i vzpomínat je sladko. Ženu bít - to je, pane můj, velikánský potěšení. A ani ne tak bít jako zbitou litovat - ach pane, to bere za srdce! Leží taková ponížená, utejraná, a já si vzpomínám, jak mě dřív ponižovali a tejrali, a srdce pláče. Na mou věru, dyť já nad ní plakal, co myslíte? Jako malej jsem plakal! Ano. Nohy jí hladím, i líbat je někdy začnu, utěšuju ji lecjak, ba i za odpuštění jsem kolikrát prosil. Odpusť mi, povídám, dyť mě taky tejrali a bili, no a co! Rozumem to chápala, ale srdcem se zřejmě nesmířila." A pak je zde ta zvláštní potřeba ponížit a pokořit - viz epizoda s chlapcem, kterého bili, ale on hrdě stál na nohou. S bitím přestali, když se ponížil a prosil o smilování. Kolik patologie na několika stranách!
Zrození člověka - o úplně základních věcech (narození člověka, jemuž musí autor nedobrovolně asistovat), ale typicky "gorkijovským" způsobem podané.
Popelavá nebo bledě modrá - na malé ploše velká tragédie. Jenomže život se skládá z barvy sukně.
Psoty Lopoty - nad touto povídkou nás napadá otázka: Kde to jen ten Gorkij vzal? Ty typy lidí? Kde se v něm samotném vzal ten nesmírný soucit? Skvělé postavy a atmosféra.
O škodlivosti filosofie - trochu děsivý obraz psychického onemocněná, halucinací a úzkostí.
Poustevník - vrcholná povídka celé knihy. V poustevníkovi Savelijovi se ukrývá milovník žen, násilní, ale především starec, byť neoficiální. Gorkij zde ukazuje, co je u starce to klíčové: absolutní lásku k člověku jako člověku, v němž je přítomen Bůh. Savelij (říká mu Savel) vypráví o svém přerodu, u něhož byl jakýsi francouzský kněz: "Bůh nechce lidem škodit, myslí to s nimi dobře, jenže pro tu svoji dobrotu se rozpustil v našem slzavém údolí jako cukr ve vodě, a voda je kalná, špinavá, a tak se nám ztratil a my nevnímáme Boží přítomnost v našem životě. A přece je Bůh roztroušen po celém světě a v každé duši žije jako nejčistší jiskra a musíme ho hledat v každém člověku, sesbírat ho dohromady, a když vyvstane ze všech živých duší a v celé své velikosti, přijde k němu satanáš a řekne: Veliký jsi, Pane, a nekonečně silný, nevěděl jsem, odpusť prosím! Teď už s tebou nechci dál bojovat, budu ti sloužit." "A tehdy nadejde konec všemu zbytečnému i zlému, všemu pozemskému sváru a všichni lidé se vrátí do svého Boha jako řeky do moře oceánu..." Savel (ozvuk jména Saul - Pavel) pak vykonává svou zvláštní těšitelskou službu lidem. Jedné ženě říká: "Každý člověk se bojí bídy. Žebrák není nikomu milý, já vím. Ale přesto se máme bát urazit Boha v sobě i v jiných. Kdybychom pamatovali na Boha, nebylo by ani bídy. Tak je to, přítelko. Jdi s pánembohem..." A ještě jeden rozměr povídky stojí za zaznamenání: Obrovské násilí páchané muži na ženách. "To se stává leckterým mužským, příteli. Najednou dostanou chuť ženu zbít, dočista pro nic za nic, a v jaké chvíli! Právě ji líbal, těšil se z její krásy, a hned nato ji zatouží uhodit." Kolik odhalení na ploše jedné povídky!
Matka rodu Kemských - v úvodu jakési shrnutí autorova hledání smyslu existence. Pak na malé ploše portrét "matky rodu Kemských". Mráz běhá po zádech.
Embléma - Gorkého pozdní dílko, věru nikoli psané ve stylu socialistického realismu. Jak jedna socha spravedlnosti může být někomu trnem v oku. Proč asi?
Shrnutí: Je to opravdu skvělá kniha plná silných textů, které mají být čteny pro svou hloubku a uměleckou ddokonalost.