Přidat komentář
Krátké příběhy o obyčejných životech obyčejných lidí. I když, je vlastně někdo vůbec obyčejný? Pana Raise si vždy rád přečtu.
Opět překvapení z naší knihovny o kterém neměl nikdo potuchy . Trochu zažloutlé listy a v nich úžasně popsaný život z minulých , hodně minulých let. Styl života je jiný, ale člověk je pořád tak moc stejný. Ať chceme nebo ne, ač tomu moc nevěříme, naši předci byli za svého mládí stejně nezodpovědní jako my, toužili po životě, po rozletu a v dospělosti , při ohlédnutí za svou cestou jim určitě bylo stejně jako nám teď - někdy ouvej, někdy do smíchu, záleží na úhlu pohledu ze kterého se na ten svůj život koukáme. Co jim rozhodně nelze závidět a co vůbec nechápu, jak mohli přežít - když děti odešli z domu, mnohdy se s nimi již v životě nesetkali - - to je pro mě naprosto nepochopitelné a Zaplať Pánu Bohu, já žiji dnes a děti vidím, i když jsou na druhém konci Čech, díky internetu.....
Povídky pana Raise jsou plné lásky k zemi, k rodině, ale občas z toho na mě valil takový obrovský smutek a zmar.... z toho našeho lidského žití......
Štítky knihy
venkovské povídkyČást díla
Autorovy další knížky
| 1972 |  Cestička k domovu: výbor povídek a básní |
| 2010 |  Kalibův zločin |
| 1965 | Zapadlí vlastenci |
| 1974 | Z křišťálové studánky |
| 1961 | Výminkáři |
Tři drobnější prózy, z nichž nejlepší je prostřední, rozsahem nejdelší. Výprava do časů, kdy život byl v mnohém těžší, ale zároveň jednodušší. Viděno očima dnešního člověka je s podivem, jak lidé tehdy přežívali. Ale i v těch bědných podmínkách byli myslím silnější a svobodnější než jsme my dnes.