Hory a nekonečno
Viktorka Hlaváčková
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484303/bmid_hory-a-nekonecno-wOC-484303.png
5
163
163
Mezi milovníky hor a cestování kultovní kniha Hory a nekonečno se dočkala druhého vydání. Kromě úprav v grafice a sazbě je doplněno větším množstvím fotografií, kterých je v knize celkem 80 stran. Viktorka se během své sedmiměsíční cesty vydala pěšky přes Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Azérbájdžánu. Kniha je plná veselých i napínavých příběhů a rozhovorů s místními obyvateli, doplněných pozorováním toho, jak se při osamělém čase v horách proměňuje poutníkovo vnímání věcí a životních hodnot. Dozvíte se, jak se autorka vyrovnávala s pozorností, kterou osamocená žena na cestách vzbuzuje, se strachem, hladem, nepřízní počasí a byrokracií. „Je to kniha o člověku, který tyto fascinující země pod Kavkazem prošel, bavil se tu s lidmi, vzdoroval dešti, horám i vlastní slabosti. Potýkal se s nejistotou a nepohodlím, a šel dál. Taková cesta má prostě svůj smysl.“ píše spisovatel Aleš Palán. V doslovu ho doplňuje filosofka Anna Hogenová: „Mezi ty, kteří jsou živou vodou naší každodennosti, patří i Viktorka Hlaváčková se svým vyprávěním, jehož rezonováním je jediné: člověk je jen rozhovorem a jde jen o to, aby tento rozhovor byl opravdový a nikoli jen trapným zážitkem, který se dá koupit.”... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Hory a nekonečno, má osobní Bible! V té knize se mísilo všechno do kupy, jak vlastní zážitky s cestováním o samotě, tak láska ke gruzínským horám.
Pasáž s celníky před průsmykem Antsunta mě zvedla ze židle a běžela jsem za partnerem: "to musíš slyšet, Viktorka potkala ty samé co my!"..ano, každý, kdo tamtudy prochází se s těmi celníky potká. Nás tenkrát po celodenním dešti nechali u sebe usušit veškeré mokré oblečení, prolívali nás nekonečnou zásobou čaje s medem a nenechali nás jít spát bez večeře.
V těch horách jsem sama nebyla, ale předtím jsem o samotě chodila. Ani jsem nečekala, že se ve Viktorčiných pocitech tolik najdu. Hororové sny, o kterých jsem myslela, že se zdají jen mě, sounáležitost s přírodou a slušné požádání a poděkování.
Viktorko děkuji, děkuji že Tvoje kniha je tu a všem z nás, kteří jsme se často bolaví a zlomení předčasně vraceli ze svých vysněných cest, ukazuje odvahu a sílu dřímající v jedné odhodlané mladé ženě!
Děkuji!
Prave docteno a je mi to dost lito. Cetlo se jedna basen a pripadalo mi jako bych na te ceste mohla byt taky, tak hezky ctive je to pocteni. Viktorka lici zazitky na ceste tak, ze mate pocit, ze se skrabete po horach s ni nebo se smejete u mraziciho pultu, kdyz se snazi zjistit z jakeho masa jsou klobasy v obchode. Krasnych momentu i hlubsich zamysleni je mnoho a vse tak hezky plyne. Doufam ze se dockame dalsi knihy od tehle vyjimecne zeny!
„Je lepší někam jít než někde být“ (160)
Nejlepší cestopis za poslední roky. Samozřejmě se to těžko srovnává. Když zůstanu u této generace (ne věkově, ale obdobím), líbily se mi třeba knihy J. Čecha a T. Šímy, což je ale úplně jiný cestopis (pak jsou tu samozřejmě lidi jako P. Svoboda, které beru spíš jako fotografy). Většinou mě nebaví knihy, ve kterých je opravdu jen popis cesty a s tím spojené historky (nemluvě o deníkových cestopisech, kde autoři popisují kdejaký detail cesty den po dni, což ve finále nutně musí být nudné, ať jsou zážitky jakkoliv nevšední … samozřejmě jsou výjimky, viz výše).
Zde je cesta spíš páteří knihy, vlastně ne úplně v první řadě nejdůležitější částí (jakkoliv to může znít – a zní – jako nesmysl). Nejdůležitější jsou věci, které se na ní nabalují, tedy všelijaké myšlenky a životní filozofie autorky a hlavně, jako třeba u R. Krautschneidera, byť samozřejmě ne tak extrémně, setkání s lidmi. Obrovským přínosem je něco, co by se mohlo zdát jako samozřejmost, ale ne vždy to tak je, a sice že V. H. umí psát. Kdo by to čekal.
Líbí se mi, jak autorka dokáže vnímat přírodu – nejen, ale asi hlavně pokud jde o setkání s divokou zvěří (191-195). O V. H. vím dávno, nijak detailně jsem ji ale nesledoval. Možná právě proto mě kniha tak mile překvapila. Těším se na další.
„Jsem planeta a planeta je mnou“ (167)
(V žádném případě nesrovnávám s žádným z výše uvedených autorů. Byl by to nesmysl.)
(Nakonec jen chci dodat, že až někdo napíše pořádný komentář, ten svůj roztěkaný patrně smažu.)
Štítky knihy
cestopisné příběhy putování cestopisy Gruzie Ázerbájdžán pěší turistika vysokohorská turistika
"To, že je člověk v pohybu šťastný, je úplně samozřejmé. Problém současné civilizace je v tom, jak udělat šťastného člověka, který zůstává na místě." (A Palán)
Po několika holčičích PCT cestokvaškách konečně dobře napsaný cestopis ze zajímavé cesty.
Líbí se mi styl vyprávění, nástin popisu konkrétní trasy, okolních reálií, lidí i vlastních pocitů, oživení ve formě vzpomínek na dřívější pouť či setkání, střídání stylů v kapitolách.
A i když tato část země není mému srdci až tak blízká (vojáci, zákazy, neustálé doptávání...) a touláním zůstanu na studeném severu, samotné hory Kavkazu, příroda a opuštěná místa musí být neuvěřitelně nádherná.
Prostě dobrý cestopis po obsahové i literární stránce - a to je v tomto žánru vzácné.
"Vnímám teplo, vůni trávy, ticho... a dostávám se do stavu absolutního klidu. Proberu se smířená s nevyhnutelností vlastní smrti a smířená se svým dostavadním životem, neboť vím, že navzdory všem chybám jsem jej prožila nejlépe, jak jsem dovedla."
https://www.ultraviktorka.net/kavkaz