Hory a staletí
Ivan Olbracht (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92477/hory-a-staleti.jpg
4
24
24
Deset poetických záběrů, psaných v l. 1932-34, o životě lidu v bývalé Podkarpatské Rusi, kde se udržovaly staré patriarchální společenské formy.
Přidat komentář
Drsný život, jiný svět.. ovšem Olbracht to podává tak, že to vyznívá skoro poeticky. Obávám se, že se dnes tamní končiny zas tak moc nezměnily
Naprosto fenomenální vypravěčský talent, nádherná čeština. Před mnoha lety jsem četl Šuhaje a věděl jsem, že Olbracht píše krásně, ale znovu mi to vyrazilo dech. Též jeho erudice je obdivuhodná. Po dočtení okamžitě objednávám další díl jeho spisů.
Budu se opakovat, ale pro mě mnohem čtivější, poučnější a zajímavější než třeba ten notoricky známý, kanonizovaný a češtinářkami adorovaný Nikola Šuhaj. Je to skvěle popsané, jako kdyby se vám před očima přímo honily krásné, leč syrové výjevy z prvorepublikové Podkarpatské Rusi. Sice mě tu trošku mrzela docela neoprávněná kritika českých úředníků - respektive řečení polopravd, ale zase chápu Olbrachtovo levicové vidění světa a docela se s ním ztotožňuji - ne však úplně na úkor objektivy...
Ráda bych se ale vyhnula sentimentálním komentářům, že v Zakarpatí se zastavil čas a život je tam téměř jako za první republiky. Není, globalizace udělala své všude na světě - ať už se jedná o přírodu, migraci, technologie... Ráda bych tedy, aby k Horám a staletím bylo přistupováno jako k turistickému průvodci a k místním lidem jako k exemplářům ze zoo.
"Náboženství karpatských pastevů a dřevorubců je směsice pohanství a křesťanství, táž, proti které bojoval na sklonku prvního tisíciletí v Čechách svatý Vojtěch. Žijí-li karpatští horalé celým svým vnějším životem v jedenáctém století, proč by mělo být jejich náboženství jiné? Nevkročili ještě ani oběma nohama do historického stadia zemědělského. Jsou namnoze posud ve stadiu pasteveckém. K čemu jim je tedy křesťanský bůh? Bůh feudální společnosti, bůh dokonale organizované nebeské i světské hierarchie, bůh cechů a městských středisek? Toho k nim přinesli různí pánové, bohatší, a tedy i kulturně vyspělejší než oni. Nepotřebují ho. Jim stačí prastarý bůh pastevců, stád a země.“
Tato kniha bylo to první, po čem jsem sáhla po svém návratu ze Zakarpatské Ukrajiny. A udělala jsem dobře, protože mě řádky této knihy opět přenesly tam, kde jsem před nedávnem byla a kam se chci opět vrátit. I když je kniha psaná v letech 1932-1934, je to skoro jako dnes.. protože čas v Koločavě a na poloninách plyne jinak než u nás...
Literární exkurze do jednoho zapomenutého kouta Evropy (toho času i Československa), ležícího přitom přímo v jejím středu. Olbracht čtenáře svým čtivým poetickým stylem seznamuje s nesmírnou bídou, prostotou, zaostalostí, a zároveň úžasnou krásou Podkarpatské Rusi. Kniha reportáží je plná osobních příběhů místních lidí, často tragikomických, a nebojí se zacházet ani do sociálně-politických témat, kdy autor, leckdy velmi přesně, vystihuje budoucí vývoj.
Pro zájemce o Podkarpatskou Rus by toto dílo mělo být klasikou, a jedním z prvních po kterém sáhnou. Rovněž jde o reportáže, které jsou velice příhodným doplňkem pro zbytek autorovy karpatoruské trilogie (Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí), a ledacos, co je v románech jen naznačené, rozvádějí a zasazují do souvislostí.
Škoda, že není tato kniha reportáží z prvorepublikové Podkarpatské Rusy vůbec známá. Olbracht totiž čtivě (četlo se mi lépe než jeho prózy Nikola Šuhaj a Golet v údolí) popisuje dost šílené poměry, neskutečnou bídu a složitou národnostní situaci v československé východní "kolonii".
Štítky knihy
Židé sionismus loupežníci Ukrajina první republika, 1918-1938 Maďaři školství Podkarpatská Rus politické strany nacionalismus
Autorovy další knížky
| 1991 |  Biblické příběhy |
| 2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
| 1937 |  Golet v údolí |
| 1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
| 1963 | Žalář nejtemnější |
Na to, že jde v podstatě o etnografickou studii, je kniha nevídaně čtivá. Olbrachtovy texty z Podkarpatské Rusi vždy vzbuzují dojem, že to tam autor skvěle zná, že rozumí místním, že chápe, jaké problémy tento kraj sužují, a ví i to, jaké mají příčiny. A jakkoliv je to čtení dost neveselé špatně je tu snad všechno a každý nový "pán", Čechy nevyjímaje, s sebou kromě polovičatých řešení přináší i nové problémy je zároveň nesmírně poutavé a zajímavé, protože tohle je opravdu úplně jiný svět, než jaký známe my.
"Ovšemže jsou na tom maličkém kousku země školy! A jak se v nich učí? Podkarpatským dialektem, ukrajinsky, rusky, slovensky, česky, maďarsky, hebrejsky, jidiš, německy, rumunsky a v Užhorodě je také škola cikánská. Ale ta snad nepadá na váhu, protože je to vlastně slovenská škola odcikánšťovací a cikánštiny se v ní užívá jen k dorozumění s nejmenšími. Ale nesmíte si ty školy představovat jako v nějaké civilizované zemi. Na Medzilaborecku jsem viděl osmileté, desetileté a třináctileté děti usedlých rodičů, které nikdy nechodily do školy, protože musí statkáři pást vepře. () A ty, které zapsány jsou, tam v zimě nechodí, protože nemají šaty a boty, nebo alespoň ne všechny, takže si je v chýších jedno druhému půjčují, aby mohlo jít jednou to, po druhé ono, neboť sedět ve škole je přece jen příjemnější než v zakouřené jizbě za komínem chlebové peci. () A úředním výkazům o návštěvě škol také nevěřte. Učitelé mají totiž nařízeno, chybí-li 20 procent žáků, aby to okamžitě hlásili inspektorátu, ale protože v třídě 80 procent dětí mají málokdy a protože by z toho bylo vyšetřování a snad i tresty, nehlásí nic a inspektoři jsou také spokojeni, že jim ubylo zbytečné psaní. A v době polních prací, očekává-li vesnický učitel inspekci, obíhá, aby ve třídě alespoň někoho měl, chýše, prosí a slyší: A co za to dáte? Dejte alespoň bileňku! Což je dvacetihaléř."