Hory a staletí přehled
Ivan Olbracht (p)
Deset poetických záběrů, psaných v l. 1932-34, o životě lidu v bývalé Podkarpatské Rusi, kde se udržovaly staré patriarchální společenské formy.
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Hory a staletí. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (8)
Drsný život, jiný svět.. ovšem Olbracht to podává tak, že to vyznívá skoro poeticky. Obávám se, že se dnes tamní končiny zas tak moc nezměnily
Naprosto fenomenální vypravěčský talent, nádherná čeština. Před mnoha lety jsem četl Šuhaje a věděl jsem, že Olbracht píše krásně, ale znovu mi to vyrazilo dech. Též jeho erudice je obdivuhodná. Po dočtení okamžitě objednávám další díl jeho spisů.
Související novinky (1)
Modrý a rudý, Prométheus a dalších 40 nových eknih zdarma ke stažení
30.07.2023
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Hory a staletí v seznamech
v Přečtených | 28x |
ve Čtenářské výzvě | 3x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 39x |
v Chystám se číst | 22x |
v Chci si koupit | 1x |
Štítky knihy
Židé sionismus loupežníci Ukrajina první republika, 1918-1938 Maďaři školství Podkarpatská Rus politické strany nacionalismusAutorovy další knížky
1991 | Biblické příběhy |
2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
1937 | Golet v údolí |
1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
1963 | Žalář nejtemnější |
Na to, že jde v podstatě o etnografickou studii, je kniha nevídaně čtivá. Olbrachtovy texty z Podkarpatské Rusi vždy vzbuzují dojem, že to tam autor skvěle zná, že rozumí místním, že chápe, jaké problémy tento kraj sužují, a ví i to, jaké mají příčiny. A jakkoliv je to čtení dost neveselé špatně je tu snad všechno a každý nový "pán", Čechy nevyjímaje, s sebou kromě polovičatých řešení přináší i nové problémy je zároveň nesmírně poutavé a zajímavé, protože tohle je opravdu úplně jiný svět, než jaký známe my.
"Ovšemže jsou na tom maličkém kousku země školy! A jak se v nich učí? Podkarpatským dialektem, ukrajinsky, rusky, slovensky, česky, maďarsky, hebrejsky, jidiš, německy, rumunsky a v Užhorodě je také škola cikánská. Ale ta snad nepadá na váhu, protože je to vlastně slovenská škola odcikánšťovací a cikánštiny se v ní užívá jen k dorozumění s nejmenšími. Ale nesmíte si ty školy představovat jako v nějaké civilizované zemi. Na Medzilaborecku jsem viděl osmileté, desetileté a třináctileté děti usedlých rodičů, které nikdy nechodily do školy, protože musí statkáři pást vepře. () A ty, které zapsány jsou, tam v zimě nechodí, protože nemají šaty a boty, nebo alespoň ne všechny, takže si je v chýších jedno druhému půjčují, aby mohlo jít jednou to, po druhé ono, neboť sedět ve škole je přece jen příjemnější než v zakouřené jizbě za komínem chlebové peci. () A úředním výkazům o návštěvě škol také nevěřte. Učitelé mají totiž nařízeno, chybí-li 20 procent žáků, aby to okamžitě hlásili inspektorátu, ale protože v třídě 80 procent dětí mají málokdy a protože by z toho bylo vyšetřování a snad i tresty, nehlásí nic a inspektoři jsou také spokojeni, že jim ubylo zbytečné psaní. A v době polních prací, očekává-li vesnický učitel inspekci, obíhá, aby ve třídě alespoň někoho měl, chýše, prosí a slyší: A co za to dáte? Dejte alespoň bileňku! Což je dvacetihaléř."