Hotel Savoy

Jak hluboká a nepřekonatelná může být lidská osamělost? Je touha a snaha změnit svůj život odsouzena předem k nezdaru a je dána lidským údělem a okolnostmi? Na tyto vrcholné otázky lidské existence hledá a (logicky) nenachází odpovědi útlý Rothův filozofický román, z mého pohledu jeden z vrcholů jeho beletristické tvorby.

Chudý propuštěný válečný zajatec Gabriel Dan je na dlouhé cestě. Cestě z ruského zajetí bezprostředně po konci první světové války. Je krátce po první světové válce a putováním vysílený Gabriel přichází do nejmenovaného haličského města za svými příbuznými a ubytovává se v nejlepším (v podstatě i jediném možném) městském hotelu. Zde se setkává s mnoha rozličnými lidmi, od chudých cirkusových artistů, přes drobné židovské obchodníky, místního hotelového portýra, starého vojenského lékaře, až po městský patriarchát – majitele místních továren a velkoobchodníky. Gabriel chce pokračovat na cestě do západní Evropy, snad i do Ameriky, nedokáže ovšem od bohatého strýce získat na další cestu žádné peníze. V sílícím přílivu dalších navrátivších se zajatců se setkává se svým kamarádem Zvonimirem, se kterým sdílí i hotelový pokoj pro chudé hosty i těžký úděl chudých námezdních dělníků. Ačkoliv oba sní o odchodu, jsou jakousi nezbadatelnou silou připoutáváni k městu i hotelu. Poválečná situace proletariátu se ve městě i zemi dále velmi zhoršuje, až nakonec přichází pokus o lidovou revoluci, do jehož čela se Zvonomir postaví. V závěrečné dramatické scéně se všechny dosavadní dané poměry mění a hotel do základů vyhoří, následkem krvavého střetu vzbouřených dělníků a povolané armády…

Hotel Savoy je zde vykreslen jako alegorický symbol lidské existence a potažmo celé soudobé, poválečné společnosti. Společnosti, kde v jednotlivých patrech žijí lidé podle svého předurčení, osudu i společenského postavení, od nejchudších k nejbohatším. Řečeno s autorem: „Hotel Savoy byl něco jako svět, navenek obrovský lesk s oslňující nádherou sedmi poschodí, ale uvnitř, blízko Bohu, bydlela bída. Co stálo nahoře, leželo dole, pochováno ve vzdušných hrobech a hroby se vrstvily v útulných pokojích boha zazobanců, kteří seděli dole v klidu a blahobytu.“ Vedle nemožnosti se vypořádat se s lidským osudem a jeho nezvratnou daností, která je provázena melancholickým stylem vyprávěni, je zde významným motivem osud židovských obyvatel Haliče po první světové válce (bez ohledu na jejich společenské postavení) – jejich odsouzenost k vyhnanství a odchodu do západní Evropy či do Ameriky. To bylo vedle reflexe poválečných událostí a autobiografického srovnávání s pocitem vykořenění bývalého frontového vojáka a válečného zajatce v nové, poválečné době, jedním z hlavních témat autorovy beletrie i odborné tvorby. Obdivuhodné a svojí melancholií podmanivé dílo.