Houbařka
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366041/bmid_houbarka-2VA-366041.jpeg
4
3104
3104
Co všechno se dá najít v lese? Mladá Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si obuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a prodává je za pár stovek jedné hospodě. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Zúčastní se pohřbu, setká se s bratry, kterým se už dávno odcizila, a vrátí se zpátky do lesa. Jenže co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním. Dědické řízení do jejího života navrátí rodinu, která ji zavrhla. A domek se postupně rozpadá. Obchody nejdou. Začíná být jasné, že Sára bude muset svůj houbařský způsob života opustit. A jedinou cestou ven je přestat odvracet oči od toho předchozího. Viktorie Hanišová zpříma a zároveň citlivě měří, co vydrží dětská duše a kde jsou hranice rodiny. Román Houbařka je příběh předem neúspěšného pokusu utéct traumatu. Občas ale nejde neutíkat. Dotisk r. 2020... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Zajímavě napsaný příběh dívky, poznamenané vlastní rodinou a obviněné, že je to její vina. Uchýlila se do lesů a živí se sběrem hub, avšak svět kolem nelze úplně vymizet.
A tak paradoxně chodí v tátových pohorkách po jeho houbové stezce a přemýšlí o životě.
Akorát ten konec...
Přečteno jedním dechem, jen teď doma brečím nad tím, že vlastně nevím, jak to s ní dopadne. Překoná to trauma? Postaví se na vlastní nohy bez neustálých pochyb a nízkého sebevědomí? Budou spolu? Bude opravdu šťastná?.. Těch otázek je moc a emocí, které ve mně kniha zanechala také.
Rozhodně doporučuji!
Vztahovky, ty ja zboznuju. A tato je dobre napsana, skvele vystaveny probeh, gradace i vybrouseny styl.
Knížka mne moc bavila, poprvé v životě jsem něco schválně četla pomalu, aby mi moje nová kamarádka Sisi vydržela co nejdéle. ;-)
Mrazivé, niterné, jitřící. Děje se to. O traumatu, jak vzniká a jak se dál chová. O plynutí beznaděje, ale i obrovské duševní síle jít jakkoliv dál.
To byla tak milá knížka se silným příběhem. Moc dobře se četla, vůbec se mi nechtěla odkládat a když už jsem ji byla nucena odložit, tak jsem nad ní alespoň přemýšlela. Do hloubky vykreslená psychologie, čtenáři umožní se s hlavní hrdinkou plně ztotožnit. Ta absolutní dysfunkčnost a nepochopení v dříve relativně blízké a pohodové rodině mě až fascinovala. Jak se něco takového stane?
Na druhou stranu klid, ticho a osamělost chalupy na Šumavě působily jako balzám na duši. Vše bylo tak skvěle popsané, že jsem se úplně viděla v hlubokém lese, kráčející se Sárou její osvědčenou houbařskou trasou. A ještě navíc mám hroznou chuť ochutnat všechny ty Mrožovi vychválené houbové delikatesy z hub, které bych v lese ani neměla šanci identifikovat.
Co se bych knížce vytkla, je ten otevřený konec. Preferuji ukončenost příběhu. Z otevřených konců mám vždy pocit, jakoby mě autorka trošičku podvedla a o něco ochudila. A taky co ten dopis/seznam od matky adresovaný Sisi? Já celou dobu čekala na nějaký hluboký, skrytý význam, který nás na konci praští do očí a emočně odrovná a ono nic.
No každopádně si musím rychle posehnat nějaké další autorčiny knížky, Houbařka mě totiž opravdu dostala.
(SPOILER)
Je to drsná kniha. Rozuměla jsem a chápala hlavní hrdinku. Sama jsem se potkala s něčím podobným v mojí rodině ... Člověk se horko těžko zbavuje rán a sraček do kterých ho rodina dokáže uvrhnout a které se k němu vracejí jako bumerang. Je to skvěle napsané, nejdříve vidíte pohled malé holčičky na rodiče, inteligentní správňácký tatínek, krásná hodná maminka. Postupně se promění na otylou ignorantskou matku a odporné nechutné monstrum předstírající otce. A tu absurditu, kdy někdo ublíží vám, ale okolí vnímá a vinní vás. Až do chvíle, kdy si vy sami začnete připadat jako blázen a nicka. I psychologie postav byla dost dobře vykreslená. Moc se mi líbila část, kdy Sisi chce začít žít nový život, vše si zařídí, ale nakonec nedokáže opustit chalupu. Strach a nejistota. Tak se opět vrátí ke starému životu, ale na konci si uvědomí, že už takhle žít nedokáže a hlavně nechce a to shrne jednou obyčejnou větou ,,Brácha, já už na houby nikdy nepůjdu."
Proto se mi i závěr líbil, žádný pompézní šťastný konec, ale zásadní rozhodnutí.
Po Houbařce jsem sáhla po dočtení titulu Do tmy a ze začátku si nebyla jistá, zda mám kapacitu na další "sociálně vyčleněnou hrdinku". Nakonec jsem se ale začetla a musím říct, že jsem důvodům, proč Sisi žije tak, jak žije, rozuměla lépe než v případě druhého zmíněného titulu. Je to smutný, hluboký příběh, na kterém je nejsmutnější, že se podobné ne vždy děje pouze na stránkách knih. Teď jdu sáhnout po něčem veselejším.
Moje třetí kniha od této autorky, která mě svými knihami "Neděle odpoledne" a "Anežka" opravdu výběrem témat pro své knihy a také osobitým stylem vyprávění velmi zaujala. Ale v "Houbařce" jsem našla ještě něco navíc. Byla to především atmosféra, když Sára opakovaně putovala svou "houbovou" trasou, to jsem úplně při čtení cítila tu vůni lesa a uspokojení při prozkoumání těch správných míst. O to víc jsem obdivovala, jak dokázala Sára dospět k tomuto způsobu života, ke kterému byla donucena zvrhlým chováním otce a nepochopitelným chováním matky. Hodně smutný příběh s otevřeným koncem.
Přečeteno jedním dechem, velmi citlivě zachycený silný příběh, děsivé chvíle v dětství, které ovlivní celý život. Postava matky je velmi rozporuplná ale uvěřitelná, pokud by byl příběh o ní, jistě i tam by se rozkryla temná zákoutí duše, která směřují její jednání. Ale to ji vůbec nijak neomlouvá.
Vylíčení Šumavy, přírody a hobaření velmi čtivé, nijak neodvádí od tématu. Bylo to moje první setkání s touto autorkou, s chutí si přečtu její další knihy.
Četlo se to jedním dechem, nebyli tam žádné hluché pasáže. Občas jsem si při čtení vzpomněla na knihu "Kde zpívají raci". Sissi mi svou osamělostí postavu trochu připomínala. Trochu jsem věřila v lepší konec, ale co už.
Výborně zpracované téma rodiny ze střední třídy. Hnije to v ní jako v lese tlejí nevysbírané houby. Postavy jsou všechny uvěřitelné, dobře propracované. Knihu jsem přečetla jedním dechem a na každé straně cítila tu bezmoc, se kterou se hlavní hrdinka od jisté doby potýká. Jedinou jistotou je pro ni příroda a houby.. A díky otevřenému konci o ní budu ještě nějakou dobu přemýšlet.
Moje první setkání s autorkou a musím říct, že jsem byla mile překvapena a žašla jsem, kolik se toho dá napsat o sbírání hub.
Byl to silný, uvěřitelný a smutný příběh, který se bohužel děje. Trauma a myšlenkové pochody hlavní hrdinky Sisi, byly bravurně popsány. Její útěk do krásné Šumavské přírody byl pochopitelný a logický. Ale chování její rodiny, hlavně matky, úplně nepochopitelné.
Konec byl jaký byl, prostě to tak paní spisovatelka cítila a chtěla.
Zvláštní kniha, dobře se četla, zajímavý pohled, ale raději mám uzavřený příběh, nebo 2.dil?
Knížka na jedno odpoledne. Prostě nešla odložit. Příběh není nijak strhující, spíš takový táhlý, pomalu odkrývajicí všechny kostlivce a události. Šumavská příroda všechny temné stránky krásně vyvažovala. Příjemné počtení, s koncem takovým, jaký si příběh zasloužil.
Uff chudák Sára alias Sisi ... kdyby aspoň bráchové byly hodný ... paní Hanišová zkrátka píše bravurně ... opět nešlo knihu odložit ...
Já bohužel nesdílím nadšené komentáře. Kniha čtivá, pro mě nepřekvapivá s divným koncem. Psychické utrpení hlavní postavy se dalo očekávat a je zcela pochopitelné. Je mi líto, ale za mě průměr.
Štítky knihy
přátelství Šumava sexuální násilí zneužívání rodinné vztahy pro dívky samota sebedůvěra, sebevědomí psychická traumata vyrovnání se s minulostí
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
(SPOILER) Divná mladá slečna chodí každý den na houby a vy nemůžete přestat číst. Je to skělý, má to atmosféru a je to prostě vynikající. Hodně kvalitní psaní. Trochu mi to pokazil závěr, nemám ráda, když není na konci jasno a tady sakra nebylo.