Hovory k sobě
Marcus Aurelius
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57708/hovory-k-sobe-57708.jpg
4
533
533
Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.... celý text
Přidat komentář
Nepřipadám si dostatečně vzdělaná ani inteligentní na fundovaný komentář k této knize. Takže jenom pár postřehů: měla jsem ji půjčenou a ráda bych si ji koupila, protože bych si v ní ráda čas od času zalistovala, natolik mi přijde důležitá. Je zajímavé, hezké, zarážející, jak současné myšlenky jsou v knize vysloveny. Lidstvo se za tu předlouhou dobu nezměnilo ani o píď. A možná kdybychom si to uvědomili, nebyli bychom tak nafoukaní.
Marcus Aurelius.....už před lety jsem se zamilovala do tohohle císaře ( jestli busty nelžou, byl to i velmi krásný muž).
Nebudu zde mluvit o jeho životě, skutcích a filozofii, kterou se celý život řídil.
Všem mohu jen doporučit, aby si jeho životopis přečetli dřív, než se ponoří do Hovorů.
Můžeme si jen představovat do jaké míry by se tomuto císaři podařilo změnit chod a společnost Římské říše , kdyby k tomu měl podmínky.
Ale neměl.
Musel stále válčit ,čelit obrovské epidemii, která zabíjela obyvatelstvo i vojáky bránící hranice, zodpovídat za správu celé říše, nedostatku financí....
Jedinou skvrnou na jeho čistém štítu je přehlížení pronásledování křesťanů.
On sám nikdy trestání křesťanů nenařídil, dokonce musel potlačovat povstáni proti křesťanům v mnoha provinciích říše.
Jednoduše: Když došly peníze na placení gladiátorů a lid se chtěl bavit, v arénách končili hrozným a hrůzným způsobem svůj život zločinci a křesťané, považováni tehdejší společností také za zločince.
Za jásání davů, ach jo.
Hovory k sobě vnímám jako deník, který si psal během válečných výprav, aby unikl na chvíli z mnohdy jistě hrozné reality, aby dodal sám sobě odvahu a sílu potřebnou ke zvládnutí břímě vládnutí.
Nebudu zde citovat jednotlivé útržky, přečtěte si celé Hovory k sobě. I my se musíme dnes a právě dnes vypořádávat s krutostí lidí, epidemiemi a dopady války.
Třeba vás myšlenky Marca Aurelia přivedou na správnou cestu, jak se s nepřízní osudu vyrovnat.
Podle mého názoru by svět byl dnes daleko lepším místem k životu, kdyby se stoicismus stal po celá následující staletí filozofií vštěpovanou dalším generacím.
Ze všech učení, či náboženství se mi stoicismus zamlouvá asi nejvíc a je prostě udivující nakolik byli před stovkami let před námi lidé moudří, vyspělí a ctnostní. V době válek, zrad, veřejného lynčování a vládních tahanic na sebe lidé dbali, nebyli roztěkaní jako v dnešní době, kdy se lidé bojí vzít telefon s cizím číslem. Mě více než tento sborník oslovují jednotlivé citáty, které je potřeba si sepisovat a ony člověku vždy pomohou, když se mu stáhne žaludek. Záměrně jsem si knihu přečetl teď když mi začíná HPP v RegioJetu, kde to prostě někdy o nervy bude, jak s lidmi, tak se zpožděním, nebo jen vlak sebou může hodit doslova kdykoliv. Považuji to tedy za velmi ostrý test mé odolnosti a doufám, že obstojím.
Jedna z mnoha silných pasáží:
"Stoikové zavrhují všechna prudká duševní hnutí jako hněv, bázeň, smutek, neboť to vše jsou nemoci duše, ale právě tak - na rozdíl od křesťanské etiky - odmítají lítost a soucit. Znají toliko přirozenou náklonnost, vřelou lásku k bližnímu a stud. Poněvadž ctnost je stoikům totožná se štěstím, je stoický mudrc šťasten ze všech okolností: je svoboden i v otroctví, je bohat i v nouzi, je král, i když ho nikdo neposlouchá, kdežto to, jimž ctnost není jediným dobrem a konečným cílem života, jsou otroci, žebráci, ubožáci, neboť pohledávají šťěstí ve věcech vnějších"
aneb žít i zemřít se musí s grácií.)
Přečetl jsem tuhle knihu dosti zbrkle což asi nebylo správné. Častokrát jsem nějaký citát nepochopil ale možná jsem se pouze dost nesnažil jej pochopit. Některé části byly, ale opravdu skvostné a hlavně pravdivé. Například kniha osm se mi velmi líbila.
Po letech až budu vyzrálejší se k ní nejspíše vrátím.
76%
Klasika světové filosofie, která je přístupná každému, myslím, že každý si z ní dokáže něco vzít a pro každou životní etapu dokáže přispět svou myšlenkou.
Obracej se ke své vlastní duši, k duši vesmíru a k duši bližního: k své vlastní, abys jí vštípil spravedlivé smýšlení, k vesmírné, aby sis připomněl, čeho jsi částí, a k duši bližního, abys vyzkoumal, zda-li jedná nevědomě či vědomě, a zároveň aby sis uvědomil, že je příbuzná s tvou.
´Ze všech svízelů jsem dnes vyvázl; anebo raději: všechny svízele jsem vyhostil. Neboť nebyly kolem mne, nýbrž ve mně - v mých představách.
Dosti nadčasové dílo, tuhle knížku budete moci číst v celý svý životní etapě.
Na Hovory k sobě je potřeba mít delší časové okno a jednotlivé citáty / myšlenky na sebe nechat působit.
Aktuálně nejvíc souzním s tímto:
„Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti.“
Marcus Aurelius je rozhodně přístupnější nežli Seneca, který má potřebu rochnit se v omáčce, která kolikrát není úplně záživná. Hovory k sobě jsou tak spíše souborem citátů, úryvků a myšlenek, které si Aurelius ve svých volných chvílích sám pro sebe zapisoval. Ideje jsou tak podány daleko jednodušeji a úderněji, ale jak jsem psal u Senecy... lidé se bohužel nezměnili a moc si z podobných filosofů nevzali... to jen těch pár vyvolených, kteří to zase šířili dál.
„Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti.“
Kdyby císař Marcus Aurelius nebyl spolehlivě doloženou historickou osobou, skoro bych se zdráhal věřit tomu, že skutečně existoval. Tak nepravděpodobnou postavou je. Před jeho vstupem na jeviště dějin se ideál vládce-filosofa oprávněně mohl zdát být pouhou platónskou idejí. Když jde navíc o filosofii tak pokornou, nenásilnou a vyrovnanou, tolik zaměřenou na službu a udržování smysluplného řádu, tak moc se vymezující vůči výstřelkům císařského ega, sebeoslavám a pocitům výjimečnosti. Není to samo sebou! Vždyť není snadné být skromný pro toho, kdo skromný být nemusí! A Aurelius byl nejmocnější muž známého světa, byl v pozici, ke které patřil v zásadě božský status a tomu odpovídající uctívání. A přitom byl tak pokorný a vděčný! Je to hodno velké úcty! A i dnes je to stále cenný podnět k zamyšlení a inspirace k sebezdokonalování.
A ještě dodám, že jsem se neubránil spokojenému úsměvu, když jsem se teď dočetl, že zemřel tiše a pokojně, ve spánku. Ano, Marcus Aurelius byl prostě Markem Aureliem až do konce.
Jako čtenáře-křesťana mě zvlášť bavilo porovnávání Markova stoicismu s biblickými tématy. A nemohl jsem si nepovšimnout podobnosti zvláště s knihou Kazatel. Konkrétně s tím v podstatě optimistickým závěrem, ke kterému Kazatel dochází. Tedy ne s Kazatelem ve fázi „vše je marnost“, ale ve zmoudřelém postoji, kdy dokáže věřit Bohu a nesoudit jeho dílo, které nedokáže cele pojmout ani změnit. To vede k autentické duchovní zkušenosti, která ústí do přijmutí omezenosti a konečnosti své role ve světě a taky k důvěře vůči vesmíru/Bohu. Nelze hodnotit jeho dílo, které dosud není dovršené, říká Kazatel a císař Marcus by nejspíš příliš neprotestoval. Třeba tady: „Stále si uvědomuj, jak všechno lidské je dočasné a nicotné: včera ještě zárodek, a už zítra mumie nebo popel! A proto prožij tuto píď času ve shodě s přírodou a s životem se rozluč v dobré vůli, jako když zralá oliva odpadávajíc blahořečí matce zemi a děkuje stromu, jenž ji zplodil.“
Pomyslný dialog mezi Markovou verzí stoicismu a křesťanstvím jsem nalézal na mnoha místech. Nedávno zahájenou postní dobu a důraz na neokázalost ctností třeba zde: „Moudrý člověk, jestliže vykonal dobrý čin, nerozkřikuje to, nýbrž přechází k novému, jako se chystá réva znovu vydávat hrozny ve svůj čas.“ Mudroslovné knihy bible připomene dokonce i obvyklou formou paralelismů: „Ctižádostivec pohledává své vlastní dobro v činnosti jiných, prostopášník ve vlastních náruživostech; ale kdo má rozum, ve vlastním jednání.“. A Ježíšovo dvojí přikázání lásky? Nešlo by trochu vidět ve větě „Boj se bohů a ujímej se lidí!“?
Pro mě to byl přesvědčivý a půvabný doklad toho, jak byly myšlenkové systémy ve starověkém středozemním prostoru průchozí a vzájemně se k dobrému ovlivňující. Což je zjištění, které je povzbuzující nejen samo o sobě, ale i jako svého druhu poselství císaře Marka směrem k našim někdy dosti zkamenělým myslím a srdcím.
„Ať si je leckdo lepší zápasník, jen když není k lidem laskavější, skromnější, v jakýkoli osud odevzdanější nebo k pokleskům svých bližních shovívavější nežli ty!“
Samotné myšlenky Marca Aurelia jsou zcela jednoznačně hodnotné a pod většinu z nich bych se sám podepsal. S čím jsem však problém měl byla jejich ubíjející repetitivnost. Aurelius si vytyčil pár stěžejních témat, která neustále omýlá dookola a variuje jejich sdělení v různých metaforách a analogiích. I přesto, že je vám jádro jeho filozofie už po pár stránkách jasné, budete se jím muset opakovaně prokousávat. Pokud je vám stoicismus alespoň z části známý, nevidím příliš velký důvod Hovory k sobě číst.
Klasika na poli filosofie, navíc přístupná všech. Rozhodně víc než Wittgenstein nebo Heidegger. Je možná důvod ovšem, proč se o tom spíš učí, než aby se četlo, jelikož se text nejednou dost opakuje a dá se shrnout do stoické mantry, což je právě přesně dělá.
Pozoruhodná sbírka myšlenek. Jen mám pocit, že jsem se ji snažil číst moc brzo a vrátím se k ní zas za pár let.
Obsahuje řadu zajímavých a podnětných myšlenek. Je s podivem,že morálku a hodnoty o kterých píše člověk z 2.století jsme stále jako společnost neobjevili a nevzali za své ani dnes.
Vzhledem k tomu, že se zajímám o stoicismus, přečtení knihy od jednoho z největších představitelů této filozofie, římského císaře Marca Aurelia, byla nutnost. Je nesmírně zajímavé nahlédnout do toho, co si zapsal před téměř 2 tisíci lety a jak už tehdy uvažoval. Místy je to těžké čtení a občas jsem se do toho nutil a málem kvůli tomu chtěl dát jen 3 hvězdy. Musím však přihlédnout k tomu, že si to zapisoval sám pro sebe a asi netušil, že si to budu jednou po takové době číst a taky proto, že mám Marcuse dost v oblibě díky svým výrokům, citátům a tomu jaký to by charakter. Velikán své doby. Inspirativní a pokorný člověk. Nechám to uležet a v budoucnu si to zkusím přečíst znovu.
Keďže som prevažnú časť letnej dovolenky strávil ako správny stereotypný Slovák pri pobreží bývalého Ilýrskeho kráľovstva, kde, pre zaujímavosť, utrpel Cézar jednu zo svojich vojenských porážok, zobral som si zo sebou nejakú antickú literatúru (ale paradoxne nie Cézara do ktorého sa mi ešte nechcelo).
Zobral som si radšej, pravdepodobne, najznámejšieho autora stoického myslenia.
Priznávam sa bez mučenia, že cisár Marcus Aurelius patrí k mojim najobľúbenejším postavám antického Ríma. Náročné obdobie v ktorom panoval a v ktorom sa snažil udržať ríšu celistvú, keďže za jeho vlády bola Rímska ríša terčom viacerých útokov, dokázal zvládnuť tak dobre vďaka svojej dômyselnosti, že jeho osobnosť neprestáva fascinovať ani po takmer 2000 rokoch. Aj keď sa nechcem pasovať za rozhodcu, a ani nechcem idealizovať jeho samotného, som touto knihou a ním samotným nadšený.
A teraz k textu. Z toho pragmatického hľadiska ide o filozofickú príručku ktorá rozpráva o tom ako žiť šťastný, vyrovnaný a usporiadaný život. Ako byť spokojný a dať svojmu životu zmysel a zbytočne sa nezaťažovať niečim, čo skutočne nestojí za to.
Akceptujem kritiku, že sa tu nenachádza mnoho originálnych myšlienok Marcusa Aureliusa, no na druhej strane si ich neprivlastňuje. Keďže sám mal kvalitné vzdelanie a filozofia ako vedná disciplína ho bavila, z poznatkov ktoré mal, pozbieral a spísal návod na to ako viesť spokojný život. Ide o populárno-náučnejšie zrhnutie stoickej filozofie, ktorá však predčila pôvodných autorov.
Celkom ma prekvapilo, že nezávislo od Aureliusa alebo ostatných stoických filozofov, mnohé témy, myšlienky, nápady či postoje ktoré tu boli pomenované, sú také, ktoré dodržiavam sám. Sám od seba. Prišiel som na ne sám počas žitia života. Od mojich vlastných myšlienok k sebe samému. Jeden z mnohých prípadov je napríklad naplnenie-teda nenaplnenie svojej blaženosti počtom vecí ktoré vlastníme.
Knihu by som pokojne odporučil aj čitateľom nefilozofom alebo tým, ktorí chcú siahnuť po motivačnej literatúre ale chcú sa vyhnúť rýchlokvaseným marketingovým zlepecom.
Některé pasáže těžší na čtení, ale odpovídá době ze které kniha je.
Nicméně absolutní vrchol Filozofie
Naprosto úžasná kniha. Rozhodně si ji přečtu znovu, protože obsahovala spoustu moudrých a podnětných myšlenek. Marcus Aurelius musel být vskutku pozoruhodný muž.
Fascinující úvahy, které oslovují přemýšlivé lidi i přes propast téměř dvou tisíciletí.
Ačkoli na povrchu Aurelius vyznívá dost sentimentálně a unešeně, jako by byl svými řečmi opilý, vůbec tomu tak není. Stoicismus, jak jej zde čteme, můžeme chápat jako velice zjednodušený a logický přístup k životu. Čiň dobro, kde můžeš, a kde nemáš vlivu, toho místa opomiň. Co ti život dá, to přijmi, neboť co užitečného přinášejí jásot nebo zármutek? Co je logického na rmoucení se nad událostmi, u kterých člověk neměl vlivu, prostě se ti postavily v cestu, smiř se s tím.
Aureliův stoicismus je tu ale příliš zjednodušený (chápu samozřejmě, že jako císař s nepřáteli v bocích, v předu i za sebou neměl čas na hluboke promýšlení svých zápisků, vždyť ani neměl v úmyslu je zveřejnit), nedokáže řešit skutečné lidské problémy a dilemata (žádná sebeklidnější povolnost nezhasí úzkost těch nejsklíčenějších dob).
A snad jen jediná nedobrá věc v Hovorech k sobě je časté opakování stejného tvrzení.
Autorovy další knížky
| 1999 |  Hovory k sobě |
| 1973 | O vlastním osudu |
| 1908 | Myšlenky císaře Marka Aurelia |
| 2020 | Po Athénách: Výbor z Attických nocí a z listů Marku Frontonovi |
Měla jsem jí půjčenou z knihovny, takže jsem jí asi dostatečně nedocenila. Mít jí doma, občas se do ní podívám a nějakou úvahu si přečtu a v klidu zapřemýšlím. mirektrubak zmiňoval podobnost s Kazatelem, také mě některé části přišly obdobné. Celkově, ne že bych se vším souhlasila, o což asi ani nejde, je to rozhodně hodně zajímavý deník, náhled do mysli člověka vzdělaného a schopného.