Hovory o lidském štěstí

01.11.2023

Šest Plútarchových dílek - epištol, dialogů, pojednání, „esejů“ a různých kombinací toho všeho - o tématech z morální filosofie. Část textů pro mě byla trýznivě nezajímavá. Autorova filosofie na mě místy působila jako biedermeierovské myšlení středu. Nejspíš by s ní zapadl do křesťanského měšťanského salonu 19. století (jestli to nezní jako kritika, zdůrazňuji, že JE to kritika). Veškerý extrém, excitace, výjimečnost jsou špatně, od vzrušeného rétorického projevu po pederastii. Tenhle centrismus se obzvlášť projevuje v pojednání o zdraví - i když tady má samozřejmě apel na uměřenost/průměrnost i jisté praktické opodstatnění. Plútarchos tu také vystupuje proti nestřídmé konzumaci masa, ale text očividně psal dřív, než se stal úplným vegetariánem, takže je pořád konvenční.

Některé texty mě naopak zaujaly hodně. Esej o světoobčanství a politickém exilu je ve svojí emancipovanosti od vlasti málem cynická (vyhnanství není zlem, vždyť všude na světě nám může být stejně dobře). Ale oceňuji už to, že Plútarchos o kosmopolitismu píše, a líbí se mi jeho otevřenost světu a svobodomyslnost. „Kdykoli přejdeme do jiných krajů, bažíme po Kéfísu, toužíme po Eurótu nebo po Taygetu nebo po Parnasu, a tak si činíme obývaný svět pustým, bez měst a obyvatelů.“
Vítám i několik odstavců o sebevraždě, k níž se autor staví po způsobu stoiků. Setrvávat při životě za určitých okolností označuje za zbabělost. „[A]no, živ nesmí nikdo říci: „To se mi nestane“, ale pokud je kdo živ, může říci: „To nebudu dělat; nebudu lhát, nebudu jednat lehkomyslně, nebudu okrádat, nebudu strojit úklady.“

Nejlepší mi přišel dialog, kvůli kterému jsem knížku četla: GRYLLOS ČILI O ROZUMNOSTI NĚMÉ TVÁŘE. Jeden z Kirčiných vepřů (a ex-lidí) tu vykládá Odysseovi, proč zvíře předčí člověka. Některé argumenty se zakládají na chybném pozorování (ani obecně monogamní druhy ptáků to ve skutečnosti s „věrností až za hrob“ nepřehánějí ;)) nebo na vysloveně mytologických kazuistikách. Nicméně v závěru dialog obsahuje pár výborných postřehů o zvířecím rozumu (kulturní učení od rodičů u slavíků, paměť u koní, psů, havranů a volů atd.). Karteziánská fyziologie nebo marxistická zoologie, které zvířatům rozumové schopnosti upíraly, by se od Plútarcha měly co učit.

Nevím proč, ale pořád mám sklon číst Plútarcha z nietzschovského hlediska a pátrat v něm po něčem, co by se Nietzschemu líbilo... A takové věci v něm jsou (!) a stojí zato, ale člověk je musí hledat v oblbujících mračnech moralinu.

10.08.2023

Citát:
Neboť při konání věcí, kterými Tě pověřila důvěra jiných, jsou Ti k službám povahy nikoli upřímné a řádné, jakoby nástroje jemně utvářené, nýbrž většinou ostré a zkřivené. Nuže nepokládej za svou věc srovnávat je a upravovat a nepokládej to vůbec za snadné. Jestliže však jich budeš užívat tak, jak jsou, jako lékař zubních klíštěk a chirurgických spínek, a budeš-li se podle možnosti jevit klidný a mírný, budeš se jistě více těšit z rozpoložení své mysli než trápit nad nepříjemnostmi a špatnostmi jiných, domnívaje se, jako u psů, když štěkají, že dělají to, co je jim vlastní. Ne-li, stane se Ti, že budeš do sebe sbírat mnoho mrzutostí jakoby stékajících do hlubokého nízkého místa a budeš tu svou malou a slabou duši naplňovat cizími zly.

24.07.2023

Nepopírám, že mě trochu iritovala ta dopisová stylizace nacpaná miliardou odvolávek na osoby, o nichž nikdo jiný než adresát zhola nic neví. Ale dá se to odfiltrovat a pak je z toho velmi moudré a příjemné čtení nutící často k pokývání a vědoucímu úsměvu.

28.09.2022

Byť na tom vlastně není nic k divení, je stejně pozoruhodné, že i přes dvěma tisíci lety řešili lidé v zásadě totéž co dnes. Tedy tehdy měli čas něco takového řešit asi jen patriciové.