Hraju, hraješ, hrajeme...
Pavel Benedikt
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/278932/bmid_hraju-hrajes-hrajeme-2pw-278932.jpg
4
2
2
Beletristickou část knížky tvoří autobiografické, ale svým obsahem takřka univerzálně obecné vyprávění jednoho z řady amatérských muzikantů, který se nezdráhá nazvat se "hospodským hráčem". V tomto kaleidoskopu krátkých historek, příhod, gagů i trapasů spojených s muzikou se asi pozná každý, kdo si k této v Česku hojně provozované aktivitě někdy přičuchnul. Odborná část knihy je rozdělena na dvanáct tématických okruhů. Shrnuje zhuštěná základy hudební teorie, tvorby a názvosloví akordů, harmonie a harmonizace melodií, skladby a aranžmá. Je určena hospodským hráčům střední a vyšší úrovně; amatérským muzikantům, kteří se nebojí podložit svůj praktický hudební um přeměřenou porcí teorie. Poučení tu najdou jak řadoví hráči (kapitoly o tvorbě názvosloví akordů), tak kapelníci a aranžéřimalých amatérských hudebích skupiny (harmonie a harmonizace, sklada a aranžování). Zvídavým a technicky zdatným jsou určeny teoretičtější kapitoly a pasáže (soustavy ladění, alikvótní tóny) a hlavně poznámky pod čarou, osvětlující některé hlubší souvislosti. Přiložený sborníček nejpoužívanějších akordů v netradičním uspořádání poslouží všem kytaristům - teoretikům i praktikům.... celý text
Přidat komentář
Hraju, hraješ, hrajeme...
Určité rozčarování z této knihy na mě padlo z toho, že není moc praktická. Rozhodně bych ji nepovažoval za „příručku pro hospodské hráče“. Pominu první půlku, která je beletristická a příliš osobní, aby se dala nějak hodnotit.
Autor se bezpochyby vzdělal v hudební teorii velice podrobně, na trampského (nebo folkového) hráče neobvykle slušně. A protože je to člověk z praxe, očekával bych jiný než tento vědátorský přístup k výkladu různých hudebních složitostí. Praxe právě ukazuje, že definice a přísná hudební pravidla zde moc nefungují. Týká se to především harmonizace melodií. Neměla by vznikat představa, že když se naučíme pravidla, budeme umět harmonizovat. Často je to vidět v různých zpěvnících (zejm. lidových písní), že autoři postrádají cit pro harmonii a že bezmyšlenkovitým uplatňováním těchto pravidel písni spíš ubližují. Představa, že když v závěru na dominantě nepoužiju sedmičku, bude závěr „méně přesvědčivý“, je klam.
Každá píseň je jiná a proto pravidla nelze uplatňovat šablonovitě a plošně. Raději bych ukazoval na jednotlivých písních, jak jsou harmonizovány a tak ozřejmil, jaké možnosti existují. Teoretické výklady a vymyšlené příklady v praxi nepomůžou.
Pokud jde o přílohu s akordy...působí na mě nepřehledně a nečitelně pro mrňavé písmo.
Praxí prověřené mi akordy nepřipadají, jelikož některé hmaty, které běžně používám, jsem tu nenašel. Chybí důležité Dsus2, Cadd9, G9b, dále E9, A9, Hm7/5b jsou zvukově neuspokojivé. Chybí také akordy s jiným basem než základním (D9/F#, C/E, G/H).
U zmenšených a zvětšených akordů je důležité uvést, že to, co hmaty se stejnými tóny odlišuje (správné uvedení názvu) je základní basový tón.
Kapitola „Akordy z hlediska struktury“ připomíná spíš učebnici jazzové harmonie. Opravdu si nedovedu představit, že by toto nějaký „hospodský“ hráč studoval…Autor zde předkládá akordy, které se v běžné hudbě (mimo jazz) prakticky nepoužívají.
Každá výuka by měla stát a padat s touto otázkou: Jak můžu tuto informaci využít v praxi? Pokud nevím, je jasné, že je informace odsouzena do hlubin zapomnění. Známe to moc dobře ze základních i dalších škol. Pokud si učitel tuto otázku neklade a neukazuje praktické použití, není to dle mého dobrý učitel.