Hranice stínu
Jan Čep
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129788/bmid_hranice-stinu-RJd-129788.jpg
4
86
86
Třicátník Prokop Randa se vrací do rodné vesnice, kde hledá klid a vyrovnání s životními neúspěchy.
Přidat komentář
Zamyšlení nad životem, svými kořeny, vsí, odkud hrdina částečně pochází, a rodinou ve vztahu k vesnické společnosti a jejich příběhy.
Dojemné, působivé...
Krásně napsaný román o zvláštních postavách. Většina z nich se zmítá mezi dvěma extrémy, táhne je to zároveň nahoru i dolů. Chtějí žít v souladu s Bohem, být tu trochu užitečné, nenechat se zlomit ranami osudu, nějaká vada charakteru či nepříznivé okolnosti jim to však kazí. Jsou jaksi „zaseknuté“ a netuší, jak dál.
Bylo mu třicet let, kolem rtů se mu už lehce rýsovaly dvě vrásky, oči se dívaly trochu unaveně ze zahnědlých víček. Celý výraz jeho tváře byl trochu zatrpklý jako u lidí, kteří mají za sebou spoustu promrhaného času a pod nohama střepy sesypané ctižádosti.
Mnohé zůstává nedořečeno. Autor často zdůrazňuje pomíjivost a osudovost věcí, nezřídka se zdá, jako by věděl, že brzy přijde další světová válka (ačkoliv román vyšel v roce 1935). Na příběhu tu tolik nezáleží, hlavní je vnitřní život postav.
„Přišel jsem sem jako ty,“ ozval se za chvíli Jan Šimon. „Když nebylo důvodu, abych byl tam nebo onde, vrátil jsem se do kraje, který mi byl dán. Myslil jsem na něj pod trojím nebem, viděl jsem stékat slunce po listí naší zahrady a čichal jsem ze spaní vůni naší hlíny, když se rozsýpá za pluhem – a když jsem se vrátil, měl jsem pocit, že se stalo nedorozumění. Jsem tu zbytečný, a co bych mohl dělat, mi nestojí za to. Navršil jsem už na sebe tolik hanby, že by to stačilo k zoufalství. A přece si nemohu zoufat.“
Je to každopádně čarovná kniha.
Moc se mi ten román líbil, opravdu hodně moc! Stejně jako u povídek Jana Čepa i zde při čtení téměř hmatatelně cítím, jak jsou postavy zároveň taženy nahoru i dolů. Nahoru, k něčemu či někomu, kdo je povolává žít svoji existenci v plnosti, nepromarnit své hřivny, nenechat se ubít okolnostmi ani ranami osudu. Zvednout se, nadechnout se, znovu vstát, znovu jít, znovu doufat. Směřovat k Bohu, bojovat o blízkost Boha, o Jeho přítomnost a Jeho odpuštění – ať už vědomě či ne.
Ale také dolů k zemi, ke které nás táhne naše narušená přirozenost se vším tím našim věčným selháváním - někdy nezbytným a někdy zbytečným, a kolikrát tak trapným.
Zmíněná země zde má svoji velkou roli. Země ve své fyzické, hmatatelné podobě. Půda, hlína. Je to rodné místo jako prostor, který všechny postavy přitahuje, někdy také znepokojuje a odpuzuje, ale nakonec si to v sobě každý z hrdinů nějak nese, misionář i dobrodruh. Pro mě je to fascinující téma: nežiju tam, kde jsem vyrůstal a vyrůstal jsem tam, kde zase nevyrůstali moji rodiče. Přesto to pouto zřetelně cítím, i když tomu nerozumím. (Zrovna minulý týden jsem si absenci svého vztahu k rodné hroudě znovu uvědomil. Slyšel jsem vyprávění o prarodičích mého kamaráda z polabské nížiny, kteří si nikdy mezi svými pozemky nepostavili plot, protože přesně na hranici stál nějaký ovocný strom a nebylo možné určit, komu patří. Myslel jsem si, že je to příběh o malichernosti, ale ne, byl to příběh o tom, jak na každém kousku půdy záleží).
U povídek pana Čepa jsem měl vždy pocit, že na ději nesejde, že to podstatné je atmosféra příběhu. V hranici stínu to zároveň platí i neplatí. Postavy tady mají svůj vývoj, jejich osud dokáže ve svém vývoji zaujmout - je komu přát, je o koho se bát, je z čeho se radovat i čeho litovat.
Ale to klíčové nakonec nejsou zápletky, milostné, rodinné ani kriminální. To klíčové pro mě byla připomínka hloubky a komplikovanosti každého lidského osudu; ale také toho, jakou váhu a důležitost má každý život, bez ohledu na to, jak vratký a potlučený je.
Kniha mi spíš než dějovou zápletkou přijde zajímavá různými úvahami, které se honí různým postavám hlavou, různými možná až psychologicko-filozofickými zamyšleními. Zaujala mě např. citace Jana Šimona o naději: "Nikdy jsem v sobě nemohl zabít naději. Je ve mně jako pramen tiše bublající pod kůrou ztvrdlou dlouhým suchem, jako něžný paprsek, který se prodírá vrstvami studené tmy. Stalo se mi už, že jsem po něm šlapal jako pominutý. Ale paprsek se nedá udupat."
Můj dojem z knih Jana Čepa a zvláště z tohoto jeho jediného románu je zvláštní. Mám pocit, že sleduji příběhy autorových postav přes jakousi mlhu, kdy se třeba o něčem autor jen lehce zmíní, přejde k něčemu jinému, pak se k tomu v náznaku vrátí nebo třeba i nevrátí. Při tom osobitost těchto letmo zmiňovaných postav tušíme a pohled na ně pomáhá vytvářet osobnost a vlastnosti pozorujícího. Hodně zde je jen v náznaku, a při tom toto málo stačí autorovi k tomu, že si já jako čtenář mohu leccos předem nebo zpětně domýšlet. Např. Terezka Roubalová je zde zmíněna jen několikrát, jakoby okrajově, a přece k ní nemůžeme necítit sympatie, které v nás stejně jako v Prokopovi postupně zrají a uvědomujeme si je. Nebo letmé zmínky o Prokopově kolegovi, z kterých vyplývají spíše negativa, ale jen okrajově si je uvědomíme až koncem románu a spolu s Prokopem nad tím mávneme rukou. Románem je prosáklá božská ctnost naděje např. na vylíčení příběhu Eustacha Randy, který si postupně uvědomoval své negativní vlastnosti a v závěru svého života zde došlo s velkou pravděpodobností k jakémusi obrácení a pokání. Na vztahu jeho syna Prokopa ke svému otci si člověk uvědomí vysokou hodnotu božího přikázání "Cti otce svého a matku svou..." zde zvláštním způsobem tak, že negativní vlastnosti otce se mohou změnit k lepšímu již prostě tím, že je tento otec svými dětmi ctěn. Oproti tomu je zde kontrast hasnoucí naděje u Jiřiny a Andreje, u kterých již od prvých zmínek cítíme, že zde něco není v pořádku. Postupně si stále více uvědomujeme, že záměnou lidské lásky za zvířecí pudovost se dopouštějí chyby, která ponese následky. Postavy, se kterými se hlavní protagonista Prokop setkává častěji, se nám odkrývají více již z toho prostého důvodu, že Prokop je s nimi častěji. Tím pádem např. krásně vnímáme neusazenost a neurčitost Jana Šimona, které on si byl vědom, přejeme mu, aby se nějak dokázal zkonkrétnit, aby z cíle jeho daleké cesty, až se z toho "tam" stane "tady", nebyla pouze honba za iluzí (ďáblova náhrada za božskou ctnost naděje), ale skutečné naplnění života. A postava starého Zavadila - neuvědomuji si, že bych se někdy v literatuře setkal s dokonalejším vylíčením a uvědoměním si pomíjivosti v tomto světě. Souběžně ale se mírně vnucuje myšlenka, že Bůh tuto pomíjivost nechává pouze pro tento svět, protože osobitost a kvalita dobrých lidských vlastností prostě nemůže pomíjet - projeví ve věčném životě - opět božská ctnost naděje.
František Derfler tlumočil krásně tu úchvatně bohatou a neobvyklou škálu slov, kterými Jan Čep vypráví svůj jediný román.
Ze tří osudových linií jsem zaujatěji sledovala dvě; zajímali mě oba mužští protagonisté a jejich hledání téhož, rozdílné průběhem i vyústěním. Hodně mě upoutala postava faráře.
K baladičnosti celého příběhu přispívá vedle způsobu líčení prožitého i všudypřítomnost nejasné tísně z blízké budoucnosti.
Hranice stínu jsou potvrzením neměnnosti lidského putování. S jeho tužbami a jednosměrnými očekáváními, zaskočeností sebou samými, nevratnou minulostí, zkříženými plány, rozhodnutími bez záruky.
S umanutou nadějí v to, kam dojdem.
[četba ČRo]
Aktuálně dušičkové čtení a zamyšlení. Také děkuji za výstižný komentář marlowe!
Ale i stručný od Rosocha.
Nejde o zcela radostné čtení, ale přesto ...
Návrat do časů našich prarodičů a jejich rodičů....do hlubin jejich zápasů o křesťanskou pokoru a naději...
To nepřestane být nikdy podstané.
"Jenom bych chtěl vědět, jak jsem na tom s Bohem."
6/6
SPOILER
Knihu bych asi nikdy nevyhledala, ale po komentáři, který níže píše přítel marlowe...
Podotknu jen, že moje nadšení není tak nesmírné, román mě zas tolik nezasáhnul, ale drápek, přiznávám, byl zaťat... Příběh mi ještě stále leží v hlavě...
Nejdříve realita: styl psaní je mi dost známý, takto psávali někteří autoři a autorky v 19. a začátkem 20. století. Je v tom jakýsi rytmus, kdo má hudební vzdělání, snad by ho dokázal i přepsat do not.
V ději lze vycítit skryté tušení změny. První vydání 1935, autor jednoznačně vnímal vývoj na západ od hranic a vtělil své pocity nenápadně do knihy.
Co napsat k ději? Je to vesnický román..
Mladý muž se vrací do míst, kde prožil část raného života, vzpomíná na dětství, na rodiče, kamarády... Tím, že vstoupí do známého světa, v němž se čas už samozřejmě posunul, sice objeví změny, ale i tak dokáže do jisté míry navázat na to, co zná z dřívějška.
Román je psán v době, když ještě naplno žil selský stav, na statcích sloužili pacholci a děvečky, sedláci sem tam propíjeli zděděné či vyženěné majetky... a pod povrchem každodenního žití se odehrávaly menší či větší tragédie.
Není to veselá kniha. Nutí k přiznání skutečnosti, že existují věci osudové. K těžkému zamyšlení. K pochopení - že lidé byli, jsou a budou vždycky jenom lidmi, se vším, co cítí, konají, co k nim patří.
Má to něco do sebe... Snad, že člověk, stojící na hranici mezi světlem a stínem může spatřit i věci jinak neviditelné, utajené...
Posloucháno jako audiokniha.
Nádherný (ale opravdu NÁDHERNÝ) román - naslouchal jsem mu doslova se zatajeným dechem. Excelentní záležitost! V tom příběhu je skryta netušená „klidná síla“. Hluboké, poetické, živočišně zemité, strhující - a s velkým existenciálním přesahem.
Román získal v roce 1935 výroční cenu nakladatelství Melantrich.
Vřele doporučuji.
O Vánocích 2020 můj další návrat k literatuře, kterou jsem četl již dávno. V polovině 90. let jsem byl Čepem okouzlen, zvláště Hranicí stínu, a nedal jsem si okouzlení vzít ani nepovedeným filmem, co natočil jeden z mých kamarádů. Letos jsem se k románu vrátil, částečně vybuzen tím, že jsem se náhodou dostal do Choliny a procházel jsem kolem Cholinského dvorku s výhledy na Čepovy rodné Myslechovice. A když pak čtu tento román, tak mám všechna ta místa (v románu jinak pojmenovaná) najednou před sebou. Myslím, že dřív jsem více vnímal onu duchovní stránku, nyní jakoby více ten místopis. Dějovou linii jsem si ještě pamatoval, takže v tomto ohledu to pro mě nebylo překvapivé, i když děj v románu není tak zásadní. Snad jen mohu ještě dodat, že povídky pro mě mají ještě větší náboj, i když román mě opět nezklamal.
(Trocha nostalgie na mě dýchla i z exempláře, který jsem četl, vydání v plátně z roku 1936, které jsem koupil v antikvariátě za pár korun. Kniha měla i dobové věnování, možná se mi podařilo zhruba identifikovat původní majitelku. Čepovská pomíjivost času, přítomnost smrti nebo čekání jejího příchodu, hledání místa v životě a na zemi, to vše se mi zpřítomnilo i tom věnování z doby před válkou).
Tohle je tak nádherná a vnitřně bohatá kniha, že ji nelze dost dobře popsat, pouze si ji přečíst...
Velmi hluboké a pocitové vyjádření jednoho zamotaného životního příběhu, které jsem si opravdu velmi užíval. Navíc zasazené do oblasti, ke které mám sám citový vztah.
Vyslechl jsem jako audio a příjemně překvapilo. Obdodné téma jako Vančura, ale jednodušší jazyk a kraj kolem Litovle a Bouzova mě přímo přitahoval. Navíc to skončilo téměr baladicky. Výborný hlas vypravěče Františka Derflera.
Štítky knihy
Část díla
- Hranice stínu
- Ponocný 1935
- Zápisky Jiljího Klena 1938
- Zatopená ves 1937
Autorovy další knížky
| 1937 |  Dvojí domov (7 povídek) |
| 1935 | Hranice stínu |
| 1993 | Sestra úzkost |
| 1934 | Zeměžluč |
| 1938 | Modrá a zlatá |
Čepova próza plyne jen zdánlivě velmi poklidně, pod povrchem krátké knižní anotace se však skrývá román, který jde hlouběji. Prokop Randa hledá podstatu svého bytí, jak silné je toto téma v životě každého ještě neotupeného člověka. Čep je těžko zařaditelný spisovatel, ač by ho někteří možná rádi řadili do proudu ruralistů, existencionalistů či ke katolické duchovní literatuře. Je od všeho trochu, ale ze všeho nejvíc vyznívá jeho katolické zařazení, chápeme-li správně katolictví jako všeobecenství, tj. jako spisovatel je tu pro všechny čtenáře, tápající, hledající i věřící. Rozevírá náruč svého umění, vydává ho všanc každému čtenáři, někteří ho minou bez povšimnutí, jiní zaznamenají a odvrhnou tvář a zase jiní se k Čepovým textům budou vracet jako k něčemu, co tu bylo jenom jednou a jedinečně.
„Teprve octnou-li se lidské vztahy v jisté oblasti, v oblasti zájmu zcela nezištného, není už rozloučení.“ (s. 55)
„Páter Martin zůstvával kliden. Kolikrát už tohle slyšel! A on sám, jeho vlastní život... Člověk by se ztratil sám sobě, kdyby neudělal přítrž těmto malicherným pochybnostem. Někdy nezbývá než vrhnout se k zemi jako kus hadru a vydat se Mu beze slova na milost a nemilost. Lidé si dovedou zbryndat svůj život, že by sami od sebe nejraději utekli.“ (s. 86)
„Jeho duchovní osud se může naplnit tu jako tam, a jsme-li v podstatě povoláni k hrdinství, je k němu všude příležitost.“ (s. 144)