Hranostaj snídá dívku

28.11.2023

Hodně jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Josef Kučera napsal bezpochyby dobrou sbírku, kterou se vyplatí přečíst. A nakladatelství Host ji nádherně vydalo - grafická úprava, typografie, písmo, to všecko je nádhera.

Pro nižší (ale rozhodně ne nízké: opakuju, že ta sbírka je kvalitní) hodnocení jsem se nakonec rozhodl z pohnutek ryze subjektivních. Je totiž pár věcí v Kučerově poezii, které se příčí mému poetickému gustu a habitu (či jak to vystihnout). Jednak má v oblibě kumulaci metafor, zvláště genitivních, plus přerůzných přirovnání (všelicos je jako všelicos) a jejich užívání i tam, kde jsou podle mě zbytné (namátkou např.: "napnutá kosatka srpnového dne", "v záchranném člunu ambitu", "kolem opuštěné loďky hlohových květů") . Beru to jako jeho styl, rozhodně bych mu nevytýkal mnohomluvnost a neradil "méně je více", nepatří mezi chrliče, posedlíky slovními ohňostroji. Ale nesedí mi to. Nemá to všude, vlastně je to možná jen v menšině básní, leč výrazné. Každopádně texty, kde se bez toho obejde, vnímám jako zdařilejší. A jednak čas od času (nemnohokrát, ale přece) sklouzne k poněkud rozpačitým manýrám (viz báseň Duben, obsahující neznámo proč zpola latinu - konejším se, snad je za tím nějaká osobní vzpomínka, protože jinak je to naprostá samoúčelnost) anebo vyslovenému kýči (např. poslední verš básně Převozník, jímž je celý text de facto ubit). A jednak - a tato třetí výhrada jde asi nejvíc pod povrch - jsem se nedokázal zbavit pocitu, že v první části, obsahující zejména básně metapoetické, ohledávající možnosti poezie, slova, jazyka, se za texty přečasto efektně komponovanými skrývá vyprázdněnost, leckdy i určitá konvenčnost (viz třeba básně Beze slov či Drobné si nechte).

Ale jinak nechci odrazovat: jazykově je to pestré, Kučera zná slova a je si vědom jejich síly a většinou i váhy. Těžko formulovat, proč to občas neštimuje, zaskřípne. Snad že je tam málo - a pardon za ty ošemetné charakteristiky - autenticity, prožitosti, reflexe. Že se víc psalo a dopisovalo, než se mělo? Notabene, v této souvislosti zaujme báseň Kulisy: "a já, já se musím vrátit k této rozepsané básni, / dokončit vzpomínku, / podat zprávu suchou a útlou / jako osikový list, / musím zapsat tento okamžik, / dokud ještě prosvítá..." Na to lze říci jediné: ne, nemusíš, a to právě proto, že ta zpráva je jaksi suchá a útlá a čtenář se neubrání dojmu, že slova jsou u tebe často jen - kulisy. Nebo, pokud máš už takovou potřebu, to zkus nějak jinak, třeba jako v básni Drozd.

Za nejlepší básně tedy pokládám kusy zpravidla střídmější, pokornější. Jmenovitě z první části: O tom, co není; Polárka; Drozd; Vstoupit tak. Z druhé: Zdá se mi; Místo; Soumrak smrků. A ze třetí: Byt, či nebyt; Hnízda; Lebka; Přípitek. A pak palec nahoru za citáty uvádějící každý z těch tří oddílů sbídky.

A ještě jednu takovou bezmála romanticky nostalgickou (v rámci sbírky poloha spíš atypická) na ukázku:

Vstoupit tak

Večerním vlakem, navonění prací,
nádoby na jídlo dojímavě prázdné,
vystoupit tak
v Ústí nad Orlicí nebo České Třebové
jít sněhem náměsíčně za světlem,
vejít do cizího bytu,
přiložit uhlí do kamen,
sednout si za stůl k rozečteným novinám,
nechat si nandat guláš z plotny
s čerstvým chlebem a červenou cibulí,
k tomu pár piv,
pár vět obvyklých pro tuto denní dobu,
udělat si čaj se lžící pastovaného medu,
vstoupit tak
doprostřed života.