Hranostaj snídá dívku přehled
Josef Kučera
Když básník vydá svou třetí sbírku, zdá se, že to s poezií myslí vážně. Že jinak svůj neklid utěšit nedovede, stejně jako se nedovede zbavit pochybností o poctivosti své výpovědi při vědomí individuálních i objektivních hranic jazyka. A jakými stezkami své pomyslné krajiny vykračuje? Těmi, na nichž — nietzscheovsky řečeno — jsou nám „slova v cestě“. Slova, která unikají nespolehlivé paměti a která klamou tělem. Přibližuje se k nim velmi obezřetně. Tak jako pásovec k hranostajům. Autor (nar. 1978) už dříve vydal sbírky Polykat peří (2019) a Nežádoucí účinky ticha (2020).... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Hranostaj snídá dívku. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Byl jsem po několika ukázkách autorovy poezie v Tvaru natěšený, ale knížka mě zklamala. Je to jenom další lehce nabubřelé předstírání básnickosti bez čehokoliv, co by mnou mohlo otřást nebo mě překvapit. Škoda.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Hranostaj snídá dívku v seznamech
v Přečtených | 11x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Knihotéce | 2x |
v Chystám se číst | 4x |
v Chci si koupit | 1x |
v dalších seznamech | 1x |
Hodně jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Josef Kučera napsal bezpochyby dobrou sbírku, kterou se vyplatí přečíst. A nakladatelství Host ji nádherně vydalo - grafická úprava, typografie, písmo, to všecko je nádhera.
Pro nižší (ale rozhodně ne nízké: opakuju, že ta sbírka je kvalitní) hodnocení jsem se nakonec rozhodl z pohnutek ryze subjektivních. Je totiž pár věcí v Kučerově poezii, které se příčí mému poetickému gustu a habitu (či jak to vystihnout). Jednak má v oblibě kumulaci metafor, zvláště genitivních, plus přerůzných přirovnání (všelicos je jako všelicos) a jejich užívání i tam, kde jsou podle mě zbytné (namátkou např.: "napnutá kosatka srpnového dne", "v záchranném člunu ambitu", "kolem opuštěné loďky hlohových květů") . Beru to jako jeho styl, rozhodně bych mu nevytýkal mnohomluvnost a neradil "méně je více", nepatří mezi chrliče, posedlíky slovními ohňostroji. Ale nesedí mi to. Nemá to všude, vlastně je to možná jen v menšině básní, leč výrazné. Každopádně texty, kde se bez toho obejde, vnímám jako zdařilejší. A jednak čas od času (nemnohokrát, ale přece) sklouzne k poněkud rozpačitým manýrám (viz báseň Duben, obsahující neznámo proč zpola latinu - konejším se, snad je za tím nějaká osobní vzpomínka, protože jinak je to naprostá samoúčelnost) anebo vyslovenému kýči (např. poslední verš básně Převozník, jímž je celý text de facto ubit). A jednak - a tato třetí výhrada jde asi nejvíc pod povrch - jsem se nedokázal zbavit pocitu, že v první části, obsahující zejména básně metapoetické, ohledávající možnosti poezie, slova, jazyka, se za texty přečasto efektně komponovanými skrývá vyprázdněnost, leckdy i určitá konvenčnost (viz třeba básně Beze slov či Drobné si nechte).
Ale jinak nechci odrazovat: jazykově je to pestré, Kučera zná slova a je si vědom jejich síly a většinou i váhy. Těžko formulovat, proč to občas neštimuje, zaskřípne. Snad že je tam málo - a pardon za ty ošemetné charakteristiky - autenticity, prožitosti, reflexe. Že se víc psalo a dopisovalo, než se mělo? Notabene, v této souvislosti zaujme báseň Kulisy: "a já, já se musím vrátit k této rozepsané básni, / dokončit vzpomínku, / podat zprávu suchou a útlou / jako osikový list, / musím zapsat tento okamžik, / dokud ještě prosvítá..." Na to lze říci jediné: ne, nemusíš, a to právě proto, že ta zpráva je jaksi suchá a útlá a čtenář se neubrání dojmu, že slova jsou u tebe často jen - kulisy. Nebo, pokud máš už takovou potřebu, to zkus nějak jinak, třeba jako v básni Drozd.
Za nejlepší básně tedy pokládám kusy zpravidla střídmější, pokornější. Jmenovitě z první části: O tom, co není; Polárka; Drozd; Vstoupit tak. Z druhé: Zdá se mi; Místo; Soumrak smrků. A ze třetí: Byt, či nebyt; Hnízda; Lebka; Přípitek. A pak palec nahoru za citáty uvádějící každý z těch tří oddílů sbídky.
A ještě jednu takovou bezmála romanticky nostalgickou (v rámci sbírky poloha spíš atypická) na ukázku:
Vstoupit tak
Večerním vlakem, navonění prací,
nádoby na jídlo dojímavě prázdné,
vystoupit tak
v Ústí nad Orlicí nebo České Třebové
jít sněhem náměsíčně za světlem,
vejít do cizího bytu,
přiložit uhlí do kamen,
sednout si za stůl k rozečteným novinám,
nechat si nandat guláš z plotny
s čerstvým chlebem a červenou cibulí,
k tomu pár piv,
pár vět obvyklých pro tuto denní dobu,
udělat si čaj se lžící pastovaného medu,
vstoupit tak
doprostřed života.