Hry I.

25.01.2023

(SPOILER) Pozoruhodná předmluva Vladimíra Bretta - vysoce odborná a poučená, avšak plně ve službách marxistického výkladu dějin.
Ž á r l i v ý P e t ř í k - raná fraška, v níž vyniká postava užvaněného doktora (desateronásobného).
S m ě š n é p r e c i o s k y - je to taková scénka do versailleského Televarieté, v níž autor zesměšňuje afektovanost v řeči a mondénní stylizaci dvou husiček, které napálí jejich odmítnutí nápadníci. Pro diváky 17. století to musela být švanda, zvláště šroubovaný jazyk obou ženských postav. Rozbor markýzovy básně (velmi pitomé) a obdiv k jeho odění už jen korunují tuto hříčku.
Š k o l a p r o m u ž e - velmi vtipná moralita, z níž plyne, že důvěra je víc než přísná ochrana. Nápad (žárlivý pěstoun, který si brousí zuby na schovanku, se stane bezděky jejím dohazovačem) je kouzelný a jeho rozvedení - tak akorát.
Š k o l a p r o ž e n y - velmi dobře vystavěná komedie. Starší muž Arnolf si chce vzít za manželku schovanku Anežku, kterou vychovává tak, aby z ní byla prostomyslná žena - jen tak se prý ochrání před tím, že mu žena nasadí parohy. Všechno dopadne jinak. Skvělý nápad: Horác, nápadník Anežčin, se Arnolfovi svěřuje se svými plány, jak dívku svých snů získat, nevěda, že se svěřuje právě tomu morousovi, který Anežku střeží pro sebe. V komedii je bravurní pojednání o tom, jak mají být ženy podřízeny mužům. Je to samozřejmě ironie, nicméně je paradoxní, že to, co Molière ironizuje, je 360 let od vzniku hry stále živé.
K r i t i k a Š k o l y p r o ž e n y - na téhle apologii je nejlepší a nejvtipnější věnování královně matce Anně Rakouské (ano, té ze Tří mušketýrů), která byla ve spojení se Společností sv. svátosti. Ta nepřála světským zábavám a už vůbec ne komedii. Věnovat této ženě komedii, která si bere na paškál kritiku jedné z nejúspěšnějších Molièrových komedií, aniž v ní jsou odpůrci schopni uvést jediné relevantní zdůvodnění svých odmítavých a kritických postojů, to byl mistrovský tah. Co na to asi královna - matka říkala? Ve hře samotné je nejlepší přerod Elisy z obdivovatelky Molièra v jeho kritičku. A příznačně právě Elisa také pronese repliku, z níž mrazí: "Cože, pane! Vidíte, že máte proti sobě paní Klimenu, pana markýze a pana Lysidase, a přesto si troufáte vzdorovat? Fi, to je nanejvýš neslušné, pane!" Mít svůj názor a neotočit jej na základě mínění většiny, je prostě neslušné. A ještě stojí za zmínku skvělé pojednání o tom, zda je obtížnější napsat dobrou tragédii nebo dobrou komedii. Samozřejmě - komedie je těžší. "Veselohry /.../ musí bavit a rozesmávat slušné lidi, to je nadmíru těžký úkol."
V e r s a i l l e s k á i m p r o v i s a c e - další hříčka, v níž si Molière bere na paškál své kritiky, ať už jsou to kolegové dramatici, herci z konkurenčního divadla v Burgundském paláci, měšťané nebo šlechtici ze dvora. Témat je zde mnoho, ale jedno je zásadní. Molière sám říká, že mu nevadí, když někdo zesměšňuje jeho samého, jeho herectví, ba ani to, když se naváží do jeho her. "Ale za to, že jim tohle všechno povoluji, musejí být tak slušní, že mi ponechají ostatek a nebudou se dotýkat oněch věcí, kterých, jak jsem slyšel, užívají ve svých komediích k útokům na samou podstatu mé povahy." Má na mysli pomluvy, které viní Molièra z ateismu a krvesmilství. Jak je vidět, společnost je stále stejná.