Hry III.
Molière (p)
Obsahuje hry Jíří Dudek; Lakomec; Pán z Prasečkova; Měšťák šlechticem
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1955 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Oeuvres complétes de Moliére
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
2008 | Lakomec |
2006 | Tartuffe |
1952 | Zdravý nemocný |
1978 | Don Juan |
1966 | Lakomec / Misantrop / Tartuffe |
(SPOILER) Tento svazek přináší ukázky charakteristické pro Molièrovo vrcholné období tvorby.
J i ř í D u d e k - nejslabší kus. Prostě trochu hloupá muž podváděný šlechtickou manželkou, který nedokáže odhalit ženiným rodičům, jakou povedenou ženušku mají. Tři pokusy, pokaždé končí jeho pokořením. Nemá to hloubku a vlastně ani vtip.
L a k o m e c - veledílo, které vysoce ční nad účelovými fraškami psanými jak na běžícím pásu s Lullym pro Ludvíka IV. Hra je sice klasickou comédie de caractère, ale natolik promyšlená a dobře napsaná, že přesahuje klasické schéma "obelstěného lakomce". Harpagon je totiž víc než lakomec, je to psychopat, který nevidí nikoho než sebe. A kolem sebe má lidi, kteří podlehli jeho patologii. Už úvodní Valeriova zpověď, v níž vysvětluje svou podlézavost jako nezbytnost, chce-li dobýt svou lásku, je brilantní. Popis Harpagonova skrblictví z Jakubových úst je plný vtipu - navíc to říká samotnému Harpagonovi. Dialog "Bez věna" také nemá chybu - prostě pan Anselm si chce Elišku vzít "bez věna" - to je argument, na který není protiargument. A vrcholem je Harpagonův monolog pronesený ve chvíli, kdy zjistí, že mu kdosi ukradl jeho truhličku s penězi. Dokonale napsané, dramaticky silné a stále fungující - na divadle i v knize.
P á n z P r a s e č k o v a - je to opět jedna z frašek sepsaných Molièrem pro krále a provedených s hudbou Lullyho jako baletní komedie. Hra je dějově slabounká, nebohý pán z Prasečkova se stane obětí komplotu těch, kteří chtějí zabránit jeho sňatku. Vtipné jsou charakteristiky lékařů, ať už v rozhovoru lékárníka s Erastem, nebo ve dvou velkých monolozích prvního a druhého lékaře.
M ě š ť á k š l e c h t i c e m - děj jednoduchý a ne příliš nápaditý, jenž je však korunován velmi vtipným závěrem, totiž pasování pana Jordana na mamamušiho. Tahle scéna je opravdu velmi legrační (viděl jsem Bednárikovo zpracování v Nitře v roce 1986, kde si to pan režisér opravdu užil). A vlastně se trochu divím, že muslimy text této hry neuráží (nejspíš ji neznají).