Humanet

Titulní báseň Marka Vašuta, aby si čtenáři udělali představu, jak v té době psal.

HUMANET
aneb
same shit, different day

Je zase ráno…
Power on.
Každodenní zmrtvýchvstání do položiva.
Vzlínám do reality jak z vraku uniklý mazut na hladinu oceánu.
Systém načítá mé osobní nastavení - počkejte, prosím…
Integrity testing OK - podle všeho jsem a jsem to opět já...
dobrá tedy: cink! - odklápím víka a
skenuju bělmo stropu - - -
A náhle je tu zas.
Blitzkrieg banalit !

Kolikrát ještě vyměním plastikový pytel v koši na odpadky,
než v něm budu sám ?
Kolikrát ještě si zoufale neporozumím s těmi nejbližšími ?
No connection, try again - to víš, že to budu zkoušet, co jinýho…
Kolikrát si ještě v životě ostříhám nehty na nohou ?
Kolikrát budu ještě paralyzován jistotou autodiagnózy:
zavržený zatracenec s plně rozvinutým sisyfovským komplexem,
jednička i nula zároveň - jééé, ty binární pozére, tvoje starosti bych atd., atd.,
počtu si v emajlu, počtu…
A kolikrát mě ještě v offline usebrání přepadne
mrazivá závrať, že jsem
omilostněn
a dokonce snad i
uložen mi úkol? Svědčit, páchat, tajit, či jen dosloužit ?
Log on Logos…
? ? ?
Tento program neodpovídá - - - Fajn.
Takže kolik kilo antidepresiv ještě sním,
abych nesnil o pistoli v puse ?

Z ulice vyje zdivočelý
autoalarm místo zvonů…
Zavírám okno rozostřené rosou či čím a hledím.
Mladá poštolka z kostelní věže zabliká křídly
a plyne růžovým monitorem obzoru
nad tichem lesa antén.
Zvoní telefon - zaklapnu ho stejně jako kdysi budíka.
V koupelně chvíli zírám na cizího starýho chlapa
a namísto hlavně si do huby strkám
kartáček.
Oh Lord, dej mi sílu neptat se proč.
Just take it.
Just do it.
Just exi(s)t.

29.6. - 7.10. 02