Husár na streche

19.04.2023

Skvělý román, v němž se skloubí napínavé dobrodružství cestování bývalého důstojníka jihem Francie (Provensálsko) v době, kdy probíhá rozsáhlá epidemie cholery, s romantickými prvky (pomoc mladé ženě v nouzi), filozofickými úvahami o životě a společnosti nebo i třeba cestopisnými poznatky z Florencie a její přírody. Především jde o úchvatnou výpověď života lidí v kritické době - období smrtelné nákazy, kdy umírají lidé na každém kroku a kdy nikdo neví, zda přežije dnešek. Hlavní hrdina má obdivuhodné morální vlastnosti, které ho povyšují do značné míry nad lidmi, které při svém putování potkává. Míra sobeckosti se v období ohrožení zesiluje a je zajímavé číst o srovnání různých přístupů obyvatel k smrtelné epidemii, přičemž nedávná tzv. pandemie covidu je jen slabým odvarem toho, co se na jihu Francie odehrávalo v roce 1838 při epidemii cholery.
17.4.2023 jsem román dočetl podruhé a opět to byl výborný zážitek. 90%

10.04.2020

vyprávění plné úchvatných obrazů a originálních metafor, hrůzné popisované tak detailně a přirozeně, až je smrt krásná ve své nehygieničnosti

příběh překypující významy nabízí tolik interpretací

vypíchl bych kromě nápaditého názvu i závěrečný monolog "lékaře v redingotu"

05.01.2017

Krásná kniha, ale film byl taky úžasný.

12.06.2015

Málo děje, hodně popisů, ale jakých.... Úžasných. Když se řekne Provence, naskočí člověku poeticky krásná krajina. Tady je ale prostoupena smrtící epidemií. A všechny ty děsivé, kruté obrazy jsou popsány nádherně, živě, kouzelně.
"V obličeji těchto mrtvých zůstaly oči pod těžkými víčky pootevřené; mezi řasami se leskla trocha barvy, ale byla nehybná jako kámen. Nemoc, stravující těla jako plamen, nechávala nedotčenou barvu oka, kterou bylo vidět v mezeře mezi víčky. Některým mrtvým mladým ženám, z nichž nezůstalo nic než zsinalá kůže, zespodu flekatá od rozkládající se krve, zbývaly už jen dlouhé, zahnuté řasy sklánějící se nad modrou studánkou, nad čirým smaragdem nebo topasem. Tváře byly fialové a rty černé, sevřené, ale vždy z nich vyčuhovala špička jasného, červeného jazyka, neuvěřitelného a tak necudného, až se z toho zvedal žaludek; v naprosém nesouladu s okem, pootevřeným nad svou barvou; k tomu se člověk, když byl nucen dívat se na některý z těch obličejů, vracel přes pohrdavý, hrdý a pyšný výraz, který se zračil v tom nehybném pohledu, jakoby upřeném do dálek, jejž vysílalo tělo ležící v blátě a mnohdy už hnijící nebo prolezlé červy. Přes den bylo totiž opět veliké horko."
Epidemie jakoby v lidech umocnila všechny negativní vlastnosti a v kontrastu s tím Angelo, odvážný, šlechetný, nezištně pomáhající, nezdolně věřící v lepší zítřek.