Hvězdy nám nepřály
John Green
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/361947/bmid_hvezdy-nam-nepraly-xXD-361947.jpg
4
7943
7943
Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor i sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2017 , Yoli (ČR)Originální název:
The Fault in Our Stars, 2012
více info...
Přidat komentář
Věděla jsem, že knížka bude velmi dobrá, ale nečekala jsem, že mě její děj až natolik pohltí. U knížky jsem se smála, brečela a někdy i obojí zároveň. Donutí vás se zamyslet nad tím jak jsou přátelé a rodina důležití a že si musíme vážit každé pěkné chvilky, které se nám naskytne.
Hvězdy nám nepřály je úžasná knížka a určitě vám ji doporučuji!!! :)
Podle předchozích komentářů se skoro se zdá, jako by byl pláč vedlejším účinkem přečtení této knihy. Mně se tento vedlejší účinek vyhnul, to ale neznamená, že u mě příběh nevyvolal emoce. Některé pasáže mi přišly velmi vtipné, jiné zase velmi dojemné a celkově musím říci, že mi to rozhodně stálo za přečtení. I charaktery postav mi přišly snadno uvěřitelné - to, že nikoho takového neznám, neznamená, že opravdu nikde neexistuje. :-)
Moc hezká, vtipná a emotivní knížka....Aneb i nemocný člověk má nárok na "plnohodnotný" život a lásku.
Každý zdravý človek by si měl knihu přečít, aby si svého zdraví vážil. Příběh je čtivý, hodně emočně laděný, bohužel plný smrti, úvahách o ní, bolesti. Z druhého pohledu je plný citu, pochopení, lásky. Nemocný člověk by knihu mohl hodnotit s určitou nadsázkou hlavně ve chvílích bolesti a umírání, málo spojenou s realitou.
Hvězdy nám nepřály. Tato kniha ve mně vyvolala tolik pocitů, že asi ani nebudu schopná popsat je tu všechny. Myslím, že to je nemožné. V každém totiž z této knihy zůstane něco jiného, ale přitom stejného. Je psaná tak čtivě, že je to první kniha po velmi dlouhé době, kterou jsem četla pozdě do noci, a tak nějak mi bylo jedno, že už je půl třetí ráno a já budu dost unavená, když nepůjdu hned spát. Musela jsem ji dočíst, musela jsem ji uzavřít. Protože jít spát uprostřed všeho dění by bylo jako dočíst Císařského neduhu do té poslední neúplné věty - strašné, nedodělané, nervy drásající a zvláštní myšlenky vyvolávající.
Nejsem si úplně jistá, co mám napsat. Je toho opravdu moc. Snad jen to, že Johnu Greenovi jsem to sežrala i s navijákem. Nikdy v životě bych nečekala, že muž by mohl psát tak dokonale v ženské osobě. Fakt jsem byla jeho stylem psaní zvláštně unešená. Kdyby knihu psala žena, nepřekvapilo by mě to, ale psal ji prostě muž a já z toho vyvozuju jenom jeden jednoduchý fakt, a to, že velikost vcítění se Johna Greena je nevypočitatelná, a že se nachází někde v tom zvláštním nekonečnu. Možná na tom mají podíl ti lidé, kterým na konci knihy tak děkoval za rady a v tom případě by měl být Green za tyto lidi neskutečně vděčný, protože míra toho zvláštního vcítění se, dělá z knihy mistrovské dílo.
Další důležitou věcí pro mě byl vtip, s jakým Green vytvořil postavy Hazel, Augusta i Izáka. Byla to svatá trojice této knihy. Všichni byli prostě dokonalí. To, jak celou tu situaci brali, tak nějak jinak, než by se dalo čekat na lidi s rakovinou. Tak nějak zvláštně a snad by se dalo říct, že dobře. Jakoby byly jejich myšlenky propojeny, jakoby jeden věděl, co má říct tomu druhému, aniž by o tom musel přemýšlet. Prostě přátelství každým coulem. Při čtení jsem se nesčetně krát začala smát, ale opravdu od srdce a nahlas. Hlavně ta moje svatá trojice vždycky použila takovou reakci v různých situacích, která by mě nikdy v životě asi ani nenapadla. Kniha je prostě plná humoru, ale abyste si nemysleli, že je to komedie musíte taky vědět to, že jsem brečela. A to mockrát v několika určitých pasážích děje. Nechci to tu rozpatlávat, protože se bojím, že můj komentář bude číst někdo, kdo knihu ještě nepřečetl... Ale snad postačí, když řeknu, že Izákova první řeč (tedy z Posledního dobrého dne) byla tak vtipná a smutná zároveň, že jsem opravdu nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet, a tak nějak jsem se nakonec usmívala a u toho brečela. Byl to fakt neskutečně zvláštní pocit a po přečtení (i během) mě napadlo tolikrát: Proč si pořád stežuju, když jsem zdravá a mám opravdu velké štěstí, že se mám o koho opřít. - Jenomže z téhle myšlenky se pak linou tak hrozné představy: Co když by to tak nebylo? - A pak si představím sebe nebo lidi, které mám moc ráda, jaké by to bylo, kdyby se to stalo někomu z nás. Teď tu nebudu rozebírat množství kapesníků použitých při tomto rozjímání. Kniha se mě prostě a jednoduše dotkla a moc silně.
Překvapuje mě, že jsem v ní četla to, co jsem ještě nikdy nečetla nebo neslyšela. Trochu jsem čekala, že to bude ohraná písnička, ale opak je pravdou. Ten příběh je úplně jiný než ostatní. Je to král všech příběhů, které se točí okolo rakoviny. Hodně lidí si myslí, že je to kniha pro mládež (nebo, že je pouze pro dívky). Ne! Není. Opravdu není. Je to jako třeba (Ne) obyčejný kluk, který je taky adresován hlavně pro děti a mládež, a přitom si na něm smlsávají dospělí. Tak by to mělo být. Není to jenom pro dívky. Je to prostě pro všechny lidi, kteří si to nenechají ujít.
Možná vás taky při čtení napadne, že v nějaké záležitosti prostě mrháte časem a dojde vám, že jsou opravdu důležitější věci, na které byste se měli zaměřit a užít si života plnými doušky. Je na čase to prostě rozhoupat na „zoufale osamělé zahradní houpačce, která hledá láskyplný domov“. Je důležité mít někoho, komu byste "ublížili", kdybyste se ocitli ve stejné situaci jako Hazel, a taky je důležité, aby byl někdo, kdo by „ublížil“ vám, kdyby byl v Hazelině situaci.
"Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní." - Tak, a končím, protože se mi zase zamlžují oči, ale tak nějak dobře se zamlžují. Možná jenom proto, že jsem prostě a jednoduše vděčná.
Moc bych chtěla vyjádřit nějaký přínosný názor, ale nějak se mi po přečtení nedaří zformulovat slova.
Je to jedna z těch knih, do které se začtete a třeba ne, že by vás to přímo nějak uchvátilo, ale prostě hltáte slova dál a dál.
Poslední třetinu knihy jsem probrečela a přiznám se, že popotahuji i teď (půl hodiny po přečtení.)
Příběh je neuvěřitelně realistický.
Nebudu proto hodnotit počtem hvězdiček. Na jednu stranu jsem nesmírně ráda, že jsem si knihu přečetla, na druhou stranu ve mne zanechala změť negativních pocitů, které mne rozhodně dnes už neopustí.
No, jednou jsem se zařekla, že tuhle knížku číst nikdy nebudu. Nelíbilo se mi téma - přišlo mi to jako vykrádání tématu, ze kterého uděláte jeden veliký doják poměrně snadno.
Je to jeden veliký doják. Ale není to tak špatně napsané, tudíž své zvědavosti nelituji. Myslím, že největším přínosem knihy byly výborné postavy - Hazel i August jsou vtipní, inteligentní, přemýšliví a i když ne sralbotkové, tak žádní neskuteční hrdinové.
Určitě to pro mě ale není kniha, kterou bych doporučovala dále.
Knihu všem doporučuji přečíst v původním jazyce. Pokud ho neumíte, naučte se, a poté knihu přečtěte. Vzkaz pro překlatelku: Přestaňte překládat, prosím. Vím, že Vaše práce je velmi špatně placená, ale to ještě není důvod, proč ji nedělat pořádně. Před doporučením knihy svým přátelům, kteří neovládají anglický jazyk, jsem nahlédl do knihy přeložené Vámi a nestačil jsem se divit. Prolistoval jsem, nalezl důležité odstavce a následně se rozhodl, že knihu nikomu nedoporučím. Třetina díla se točí kolem fiktivní knihy. Hlavními postavami jsou dva inteligentní lidé. Z jakého důvodu, jste se rozhodla veškeré dialogy zničit užitím obecné češtiny? Fanfán Tulipán? Možná se cítíte jako P. Medek, tím ale rozhodně nejste.
Jsem ráda, že jsem ji dočítala doma. Už dlouho se mi nestalo, abych konec knihy probrečela jak želva. A brečela ještě půl hodiny po dočtení.
Fakt nevím, co všichni na téhle knize mají. Mě vůbec nezaujala. Po pěti předčtených stránkách jsem jí odložila. Nelíbila se mi. Daleko více se mi líbil příběh od spisovatelky Jodi Picoult - My Sister's Keeper.
moje první "postátnicová" knížka :) kdybych to měla říct řečí hlavní hrdinky - snůška tuctových řečí, ze kterých je tak maximálně trapně - ale pozor! Tahle snůška je moc hezká i přesto, že je smrti - vlastně ne! O životě s rakovinou, a to je rozdíl :)
Říká se, že v jednoduchosti je krása a tahle knížka bez pochyby krásná je. Není krásná jen příběhem, dějem, ale především neuvěřitelnou dávkou emocí. Nutí nás plakat, nutí nás se smát, nutí nás litovat, ale možná i svým způsobem závidět... To je jen stručný výčet emocí, ve skutečnosti jich čtenář najde mnohem víc. Tahle ne příliš dlouhá knížka nabízí tolik, že ji nelze přečíst bez toho, aby se člověk zastavil a zamyslel. A to je právě důvod, proč se mi zdá geniální. I když je jednoduše napsaná, přesto v člověku něco zanechá, ovlivní ho. Mám pocit, že si v ní každý něco najde a něco si odnese.. Je toho v ní tolik, že je jen na čtenářovi, jak s tím "mnohem" naloží.
Když jsem si knihu brala do ruky, očekávala jsem, že budu dojatá, že to bude smutné. Ale rozhodně jsem se zmýlila v rozsahu, jakým mě to dostane. Připadala jsem si, jako by mě převálcoval buldozer pocitů.
Knihu jsem dočetla teď, bude to sotva 20 minut. A ještě si to musím v hlavě pořádně zpracovat. Ale říkám vám, je to teda něco.
Zpočátku mi první kapitola připadala slabší, nicméně velice snadno se četla. Některé věci mi přišli zbytečné, v něčem postavy vypadaly nabubřele a nereálně, ale to se občas stává a určitým způsobem to k příběhu patří. Ale potom mě příběh k sobě stále více a více poutal.
Nedokážu si představit člověka, na kterého by tato kniha nezapůsobila. Mám pocit, že mě opravdu hodně ovlivnila, jen si ještě sama nejsem jistá jak. Určitým způsobem bude Augustus chybět i mně.
Klobouk dolů před autorem...
Tak tahle knížka mě dostala.
Je plná smíchu i slz. Je to nádherná knížka která je jako horská dráha. Pořád stoupá.
Ten konec mě dostal.
Posledních pět kapitol jsem jenom brečela.
nezbývá napsat víc než Smekám Pane Autore!
Další kniha s nepříliš dobrým koncem, kterou jsem dočetla. Je napsána velice precizně, srozumitelně a čtení je radost. Ačkoliv se autor snaží vylíčit co neoptimističtěji zamilovaný pár, stejně končí příběh smutně.
Smutné, ale mě se i tak moc líbila. :-)
Jako první jsem od Johna Greena četla Aljašku. Podle některých je lepší, takže jsem ke knize přistupovala už od začátku trochu kriticky.
Ale bože.
Nikdy jsem díky bohu nebyla nemocná tak, abych musela uvažovat nad životem a smrtí, ale knížka mě zasáhla, vytrhla mi srdce z hrudi a hodila ho přes pokoj. Hazel je silná, úžasná a nezávislá osobnost, kterou jsem nemohla než obdivovat. Augustus Waters...Má rád metafory a sám jednou je.
Že je příběh smutný a romantický, to ano. Někomu se to může zdát jako reklama na rakovinu, ale já v tom vidím víc. Život, smrt a jak nejlépe prožít ty dny, které máme.
Změnila mi kniha život? Ano.
Stojí za přečtení? Nekonečnokrát ano. Protože některá nekonečna jsem větší než jiná a tohle jedno ve mě zůstane, doufám, už napořád, jakkoliv bylo smutné.
Čekala jsem nějakou love story, místo toho mi John Green nasadil brouka do hlavy. Postavy byly skvěle propracovány, děj se mi zdal naopak plytký, což byl nejspíš účel, aby osekal to nepodstatné od toho důležitého a vyvolal ty správné otázky k zamyšlení.
Autor nás nechal "nezasvěcené" vůči mladé lásky, nezatahoval nás zbytečně do detailů a naopak se mi zdálo, že chce vyzdvihnout jistou "umělost" jejich lásky. Lásky která byla ve slepé ulici a neměla se kam rozvíjet bez plánů a snů o budoucnosti, dětech a společném stárnutí. Poukazoval na jejich prozatimní a rychle pomíjivou přítomnost a to třeba jenom faktem, že si psali místo milostných psaní nekrology.
John Green propůjčoval postavám svou neuvěřitelnou inteligenci. Celá kniha byla bohatá na slovní zásobu. Když srovnám Van Houtona a Johna Greena, tak jsem ráda, že nám autor nastínil budoucnost Hazeliných rodičů a neskončil uprostřed věty.
Knížka byla fajn, jedna z nejlepších co jsem četla. Doporučuju.
Ale musím souhlasit s některými komentáři.. V některých případech byly scény až přehnaně vtipné nebo hlavní postavy mluvily moc odborně. Těším se na film ať ho můžu porovnat s knížkou.
Kniha plný emocí a jednoduchým příběhem, dva lidé se prostě zamilovali.
Splnilo to účel románu, totiž dát naivním puberťačkám naději- dva mladí lidé se stejným a trochu černým smyslem pro humor, láskou pro metafory a se stejným postojem ohledně skoro všech problému světa, on je šíleně atraktivní, ona ne, ale začnou se bláznivě milovat.
Vadily mi 2 věci (které už byly zmíněny dole): občasné kýče a nerealistická postava Augusta. Především těch kýčů je vážně škoda, protože Green ukazuje, že je kvalitní spisovatel, nevím, proč občas takhle ulítne. Možná u psaní usínal, třeba si z toho dělal srandu, ale ruší to celkový dojem. Postava Augusta je sexy, ale nereálná. Je prostě jen sexy, není to typ postavy, do které by se čtenář zamiloval.
Zatím to vypadá, že chci jenom kritizovat. Ale já dala 5 hvězdiček! A to z prostého důvodu- ano, příběh je krásný a neskutečně dojemný, knížku jsem četla 2x a posledních asi 70 stran přímo prohysterčila, ale nemyslím si, že to je takové to kouzlo knihy. Nebo jsem jediná, která se pozastavovala spíše nad hlubokými myšlenkami o abstraktních věcích a metaforami a přirovnáními? To je kouzo knihy, to poselství, které nese. Donutí vás se pozastavit a trochu zapřemýšlet. Především úvahy o nekonečnu se mi zaryly hodně hluboko do srdce.
A tak jsem se do té knihy zamilovala, jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela.
Štítky knihy
láska zfilmováno rakovina, nádory Anne Frank, 1929-1945 první láska smrtelné choroby smutek pro dospívající mládež (young adult)Autorovy další knížky
| 2013 |  Hledání Aljašky |
| 2014 | Papírová města |
| 2015 | Sněží, sněží... |
| 2015 | Příliš mnoho Kateřin |
| 2018 | Jedna želva za druhou |
Kniha je skvělá, nicméně bylo zde pár komentářů, že kniha je sice hezká, ale že je víc zaujala kniha od Jojo Moyes - Než jsem tě poznala. Říkala jsem si fajn, tak to si teda musím přečíst a porovnat je. Hned druhý den jsem pro ní letěla do knihkupectví. (Je pravdou, že u obou knih mi asistovaly papírové kapesníky). Nicméně včera večer když jsem dočetla "než jsem tě poznala" a mohla konečně srovnat tyto dvě knihy, musím přiznat, že ač tahle kniha byla úžasná, tak " než jsem tě poznala" je něco neuvěřitelného a doporučuji přečíst !!!
Ale stejně si tuhle knihu ráda někdy přečtu a koupě nelituji.