Hvězdy nám nepřály
John Green
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533195/bmid_hvezdy-nam-nepraly-65e0230057bc5.png
4
7944
7944
Hazel diagnostikovali ve třinácti letech rakovinu. Teď je jí šestnáct a rakovina je v posledním stadiu. Nikdo neví, jak dlouho bude žít, ale vědí, že smrt je nevyhnutelná. Hazel tráví dny sledováním nekonečného pořadu Amerika hledá topmodelku a čtením oblíbené knížky od holandského spisovatele Petera Van Houtena. Začne z donucení rodičů chodit do podpůrné skupiny, kde se schází lidé s rakovinou. Tam se seznámí s okouzlujícím Augustem Watersem, jenž vyšel z boje s rakovinou s amputovanou nohou. Začnou spolu trávit čas a Gus probudí v Hazel chuť znovu žít. Hazel si ale uvědomuje, že může každým dnem zemřít, proto se do Guse bojí zamilovat – nechce mu svým odchodem zlomit srdce. Gus ji ale přesvědčí, že by si krásu zamilovanosti měli užít právě proto, jak málo času jim oběma zbývá...... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno:
2024
,
Témbr
Originální název:
The Fault in Our Stars, 2012
Interpreti: Veronika Khek Kubařová , Matouš Ruml
více info...
Přidat komentář
Je to kniha o umírání, o všech útrapách nevyléčitelné nemoci, ale člověk ji čte s lehkostí a zbytečně se nedojímá, nad tragickým osudem mladých lidí. Je to takový černý humor a zároveň kniha o prvních láskách. O smrti a radosti ze života. Některé pasáže byly psány trochu horkým perem, a myslím si, že by stály za to je trochu více rozepsat, ale i tak jsem tuhle knihu slupla jako jednohubku. Konec byl trochu předvídatelný už od začátku, alespoň tedy mě. Ale ono se moc originálního završení v tomhle žánru, vymyslet nedá.
Knížka, která se dostane pod kůži. Při čtení se mě zmocňovaly snad všechny pocity. Nejvíc ale asi zoufalství. Opravdové zoufalství nad tím, jak je život někdy nespravedlivý, a to k úplně nevinným lidem :( Téma rakoviny je v knížce zpracováno citlivě, černý humor nepůsobí nějak nemístně nebo agresivně a postavy si člověk zamiluje. Popravdě se po přečtení nemůžu pořádně začíst do něčeho jiného, protože pořád myslím na to, že to celé mělo skončit nějak jinak. Ovšem otázkou je, jestli by to pak mělo takový úspěch. Určitě bych ji ke čtení doporučila, ale myslím, že by k ní měli zdarma rozdávat minimálně balík kapesníků...
Nádherná knížka! Musím si jí někdy přečíst znovu :) Jen nevím jestli je to knihou nebo mnou, ale nějak mi vadí, že nevím jak dlouho hlavní hrdinka žila a jestli se ještě zamilovala. Zkrátka úplný konec knížky :-) Asi se budu muset zajet zeptat samotného autora :-)
Místy mě to nebavilo, přišlo mi to až moc teen. Ale když přešly ty všechny skvělé dny a pubertální výjevy.... Bylo to neuvěřitelně dojemné, krásné a pravdivé. Jazykově to asi bude blíž mladší generaci. Ale to je jedině dobře. Třeba konečně přestanou číst všechna ta Stmívání a další pomateniny o upírech a dostanou se k něčemu, co není tak patetické a hloupé, co jim ukáže, že jejich pubertální problémy vlastně ani problémy nejsou. Povinně bych zavedla takovou literaturu, aby si všichni uvědomili, jak dobře se máme.
Když jsem si ji kupovala, věděla jsem jen základní příběhovou linii a upozorňovali mě, že to bude na depresi. Knihu jsem přečetla za večer a ač příběh opravdu není radostný, stejně ve mně nenechal špatnou náladu nebo onu zmiňovanou depresi. Spíš mě to tak donutilo přemýšlet. Takže silný zásah a za mě spokojenost.
Jediné, co bych vytkla, jsou maličko nereálné postavy. Respektive jejich jazyk. Pochybuji, že by obyčejná šestnáctiletá dívka pronášela takové věty, jaké jí do úst autor občas vložil. Ale celkový dojem to nekazí. Jen mě to tak zarazilo.
Dojímavý příběh, ve kterém jsem ale nejvíce ocenil ten autorův citlivý, ale přece jen až šibeniční humor jednotlivých postav, které tím popírají svůj stav a hlavně blízkou budoucnost. A přestože jsem chlap, a rád hltám horory, thrillery, SF atd, přece jen si rád popláči nad knihou (Kam jedeme , tati - Oskar a růžová paní - Dívka s pomeranči), tento příběh u mne až tak "nefungoval".
opravdu těžko uvěřit, že knížku napsal muž... když už jsem se po pár prvních stránkách začetla, už jsem nemohla přestat a dost jsem to obrečela... takto jsem knížku snad ještě nikdy neobrečela... ale vřele doporučuji!
Moderní Romeo a Julie, jen místo jedu a dýky zde působí rakovina.. Až takový zvrat jsem nečekala, pořád věřím na šťastné konce. A jo, brečela jsem..
Kniha je úžasně napsaná, i přes smutné téma, často vtipná. Na to, že nejsem žádný velký čtenář jsem ji měla přečtenou raz dva. Ale ještě tak týden po dočtení jsem cítila, jak moc na mě to téma sedlo.
Je otázka, zda ve chvílích, kdy není každý den plný optimismu, nečíst raději něco "lehčího", ale přesto vřele doporučuji.
Tak knihu jsem dostala do rukou , náhodou. Anotaci jsem si přečetla asi po necelých 100 stranách knihy, kdy jsem šla jen "nakouknout"... Pak jsem kráva vlezla sem, tady to hned naspoilerovala paní s hodnocením 3 hvězdiček o 2 komenty níž... Nasraná? Jo to jsem byla :( Ale celou podstatu a sílu té knihy to neubralo... Smrt mi připadala , mno jako když přijde facka... Připravujete se , víte a najednou boom... Mno posledních 20 - 30 stran jsem četla rozmazaně... Kniha byla výborná!!!!!!!
Když jsem si přečetla anotaci knihy, tak jsem věděla jistojistě 2 věci: a) tuhle knihu si CHCI NA 100 % PŘEČÍST, b) vím, že se k ní po druhé už NEBUDU CHTÍT VRÁTIT.
Po dočtení jsem došla k závěru, že jsem opravdu moc ráda, že jsem si to přečetla, ale po druhé už si ji číst opravdu asi nebudu.
Jak už je na přebalu knihy, tak Greenův příběh je velmi chytrý, odvážný, neuctivý a drsný. S mnoha věcmi jsem souhlasila, s dalším zase vůbec ne.
Hodně mě zklamalo to, jak byl v knize podán sex. Autor ho podal tím stylem, jakoby to vůbec nebylo „nic víc“, nedal mu žádnou hloubku, nějaké silnější zakotvení, prostě nic... Naopak obyčejné večeři tam byla přisouzena až extra důležitost. To mě vážně zklamalo…
Co mě ale zase naopak velmi oslovilo, tak příběh jako celek. Humor na (na první pohled) nevhodných místech, kdy nevíte, jestli brečet nebo se smát anebo obojí. U mě to bylo střídavě, smích i slzy.
Na začátku jsem si myslela, že to dopadne úplně jinak, než jak to nakonec dopadlo. Trochu mi to připomnělo film „Now Is Good“ s Dakotou Fanning.
Příběh to byl celkově hodně silný, bez příkras, s dávkou naděje i tvrdé reality… Hodně jsem o něm přemýšlela a myslím, že ještě hodně budu…
Díky knize jsem si vzpomněla na to, jaké to je, nemoct pořádně dýchat… a znovu si potvrdila to, co si říkám hodně často – že každý nádech a úder srdce je vlastně zázrak. Ono všechno, co správně funguje, je zázrak. Jen si zkuste představit život třeba bez slin, nebo třeba slz. Na první pohled nic moc extra důležitého, že? Ale kdybychom sliny nebo slzy neměli… ajaj.
No, zkrátka si myslím, že kniha rozhodně stojí za přečtení, a názor na ni si musí udělat každý sám za sebe.
"To je dobrý, Gusi. Je to dobrý. Je. Je to dobrý, slyšíš mě?" Neměla jsem - a nemám - naprosto žádnou víru v to, že mě slyšel. Naklonila jsem se a políbila jsem ho na tvář. "Dobrý," řekla jsem. "Dobrý."
Díky Johne. Za všechny ty emoce, které jsi ve mně dokázal probudit, jako už dlouho nikdo.
K týhle knížce není co dodat, žádnej chlap mě ještě nerozbrečel jako John Green...
Knížka je psaná lehce humorným stylem, ale přesto ... nachystejte si kapesníky! Krásná knížka
Štítky knihy
láska zfilmováno rakovina, nádory Anne Frank, 1929-1945 první láska smrtelné choroby smutek pro dospívající mládež (young adult)Autorovy další knížky
| 2013 |  Hledání Aljašky |
| 2014 | Papírová města |
| 2015 | Sněží, sněží... |
| 2015 | Příliš mnoho Kateřin |
| 2018 | Jedna želva za druhou |
Když jsem o této knize slyšela poprvé, ihned jsem si ji chtěla přečíst. Nakonec se mi do rukou dostala ve formě ebooku a já se do ní s nadšením pustila. Přečetla jsem ji za dva dny, začíst se do ní mi problém nedělalo. Akorát jsem nějak nepobrala konec. Otočila jsem na další stranu s tím, že v oné kapitole už konečně zjistím, jak to dopadlo, ale už na mě čekalo jenom poděkování autora. Fakt super. Další věc, která mi dost vadila ta rychlost průběhu. Ještě jsem se ani pořádně nezorientovala v charakterech postav a oni už stihli dojít k tomu, že se milují. Možná to bylo tím, že jsem knížku četla tak rychle, možná ne. Spíš ne.
Jo, bylo to zklamání. Nejvíc mě naštvalo to, že jsem u toho vůbec nebrečela, i když jsem ze všech stran slyšela, jak všichni brečeli rovnou dvakrát. Mně se k tomu ani nechtělo. Smutná jsem z toho taky nebyla. A zas tak vtipný, jak tvrdí na obálce, to taky nebylo.