Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/321019/mid_idiot-4x2-321019.jpg
4
1174
1174
Román Idiot se řadí ke klíčovým a nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, ho označují za idiota. Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1959 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Идиот (Idiot), 1869
více info...
Přidat komentář
S chutí jsem si přečetl knihu a s chutí jsem si přečetl i Gordonlordův komentář. Kniha se mi četla dobře, ale jednotlivé postavy, všichni ti Snobičičové a Snobičovny, přede mnou defilují jako šedá masa a několik dní po přečtení bych dal s bídou dohromady jména tří sester (Jepančičových?). Dialogy dokreslují prázdnost jednotlivých postav, ale je jich možná až příliš, nevím. Konec jsem úplně nepobral, byl uspěchaný a "divný". Za mě tři hvězdy za zajímavé úvahy o liberálech, státu atd.
Dostojevského jsem četla před 20 lety, na vysoké, když jsem měla mezi zkouškovými houby co dělat :-) Přečetla jsem skoro celé jeho dílo asi za dva semestry. Jak tady někdo píše, že k Dostojevskému se musí dospět, tak u mě to bylo tak, že mi Dostojevského knihy dospět pomohly. Pravda je, že jsem po přečtení X té jeho knihy začala být trochu depresivní a mimo realitu :-))), ale to se nakonec srovnalo a Dostojevský mě posunul ve vnímání lidské povahy, společnosti, prostě přispěl k poznání sebe sama i okolí v období cca kolem 20 let věku, kdy se člověk většinou tak nějak hledá. Nevím, jestli by mě dnes, jako matku dvou dětí s poměrně náročnou prací a už získanými životními zkušenostmi, Dostojevský takto okouzlil. U psychologických románů už narážím na to, že postavy v nich řeší věci, které já už mám vyřešené :-) Asi si toho Idiota budu muset znovu přečíst a uvidím, jestli a co mi může teď přinést, na to jsem vlastně docela zvědavá :-)
Na tehdejší dobu to muselo být super. Chvilema mě to úplně pohlitilo, ale často se tam řešilo něco naprosto zbytečného. Zajímavé mi přišlo jak se to celý točilo okolo různých dýchánku, pletich a pomluv a vlastně jako by tam nikdo neměl nic na práci než předávat vzkazy a prozrazovat tajemství. Asi obraz té doby ve vyšších třídách. Ale i tak na mě kniha udělala dojem.
O knihách s označením "klasika", je nám po generace vštěpováno, že se jedná o hodnotná, velká a kvalitní literární díla. Cpou to do nás ve škole jako svatosvatou pravdu po celé generace a lidé poté - aniž by třebas byť s jedinou takovou knihou přišli do styku - zastávají neotřesitelný názor, že se jedná vždy a bez pochyb o kvalitní velká díla.
A potom si takovou knihu přečtou. Jo - nerozumí tomu, co se v ní děje, není možné se v ní vyznat, nechápou, které postavě patří přímá řeč, kdo s kým mluví a vlastně je to ani nebaví, protože se v tom vůbec nic neděje a často to ani nedává smysl, ale budou si to omlouvat tím, že asi nejsou hodni proniknout do důstojné klasiky a že tady jde hlavně o ty velké a hluboké myšlenky a "životní pravdy, které pochopí pouze zralý čtenář" . Tohle je nešvar, který už je potřeba vymýtit, stejně jako tenhle "klasický" literární šmejd, kterým Idiot beze sporu je.
Ve zkratce - to, že je nějaká "klasická" kniha označovaná a vnímána jako "těžko stravitelná" ještě neznamená, že je "složitá, hodnotná, příliš propracovaná, náročná nebo geniální" ...může to také znamenat, že je prostě a jednoduše "špatně napsaná". A to je i tenhle případ.
Lidi...jako fakt. Vykašlete se už na tohle generacemi vštípené falešné dogma a udělejte si vlastní, obrejličkovanými rádoby literárními filosofy nezatížený názor.
Nějaké hlubší myšlenky tu ale skutečně jsou a psychologie postav by působila vážně skvěle, protože na ní si Dostojevskij dává záležet, ale díky své neschopnosti se mu i tyto ctnosti rozsypaly v rukou jako hrst písku. A nad to, ruku na srdce - když budete hledat, tak hluboké myšlenky si najdete často i v béčkové literatuře, akorát že vám je nikdo nebude cpát do ksichtu tolik, jako u klasiky.
Ještě bych bral, že kniha nemá žádný ucelený příběh, vystavěný podle nějakého dramatického rámce. Chápu, že zde jsou nejdůležitější ony myšlenky a situační drama, které klasické románové postupy a příběhové stavby nepotřebuje. Ale !
Celé to na mne působí, jako kdyby to autor psal na poslední chvíli cestou v tamvaji k vydaveteli, pět minut po tom, co už tam měl knihu odevzdat k tisku. Působí to neskutečně uspěchaně, nepromyšleně a improvizovaně. Veškeré myšlenky, situační dramata a dokonce i pokusy o propracovanou psychologii (která mohla dopadnout skutečně dobře !!!) jsou naprosto zabity Dostojevského spisovatelským neumětelstvím a přehnaným grafomanstvím. Pointu myšlenky, zvratu, děje, nebo konverzačního následku vždy zabije kanonádou nadbytečných slov, řádků a často i stránek. Postavy zde hovoří afektovaně hysterickou formou, která možná odpovídá dané době a lokalitě, ale je těžko uvěřitelná a natolik přehnaně směšná - k čemuž přispívá i očividná uspěchanost tvorby - že to byl až neuvěřitelný "cringe" tohle číst. Dialogy postav zní jako záznamy chovanců z Bohnic.
Postav tu jsou navíc mraky, většinou naprosto zbytečných. Jejich politické a sociální komentáře by mohly mít samostatnou hodnotu, ale to by nesměly být zabity otřesnou formou, kdy nevíte, které postava mluví s kterou a kdo co komu říká. Neustále se odjíždí od tématu k jiným věcem. Spousta dějových linek je načnuta a nedokončena. Chybí pointy, chybí vyvrcholení, chybí linka, která by vázala jednotlivé úseky a rozhovory do logického celku. I pointa samotných rozhovorů a myšlenek je často ztracena do neznáma - ale ne díky tomu, že bych "nebyl schopen pochopit velkou klasiku", ale díky tomu, že autor ze svých postav dělá pomatené osly, kteří blábolí páté přes deváté a nedokáže svůj sloh učesat do použitelné a srozumitelné formy.
Takže - příběh by se samotný vešel tak na deset stránek. Zbytek je pusté kecání, kde vyloženě špatným ,krkolomným, uspěchaným a nepromyšleným slohem a formou neproleze ven téměř žádná myšlenka, pointa ani smysl situačního okamžiku.
Kdyby s takovouhle kravinou přišel k vydavateli dnes, tak by ho s tím v první řadě poslali do háje, minimálně by se museli 2/3 knihy proškrtat a zbytek přepsat. Pořádně, pomalu. A přemýšlet u toho.
Jediné úseky, kdy mi Dostojevskij přišel jistý v kramflecích, byly úvahy o tom, co se člověku honí v hlavě před smrtí a jedna poslední stránka při vyvrcholení knihy, opět týkající se smrti. S tím autor pracovat uměl. Ale to je málo i na jednu hvězdičku.
Možná že v době svého vzniku kniha byla jistě novátorská, revoluční a přinesla spoustu do té doby nevídaného...je to možné. Nepopírám její historický dopad. Ale jako literární dílo je to naprostý šmejd a rozhodně ne žádná "klasika".
jedina vec, kterou bych vytknul je, to ze nejsilnejsi scena (protoze dostojevskij pise naprosto dokonale divadelni/sitcomove/dramaticke sceny ne obvykly roman) knihy je hned na konci prvniho dilu. jinak nic. je to nejlepsi kniha na svete. jeste lepsi nez raskolnikov. nejsilenejsi je az jak arogantne dostojevskij veri ve sve postavy, dokaze jimi rict takove veci, ze komukoli jinemu by se to rozpadlo na parodii az by to pusobilo jako cringe.
Tak jsem si konečně ve zralém věku přečetla povinnou literaturu ze střední školy, bohužel jsem ovlivněna jistou nechutí k ruské duši a kultuře vůbec, protože nám byly v totalitě vnucovány.
Ruská duše je zde vylíčena mistrně, zejména petrohradská smetánka, která nemá nic na práci, jen nekonečné diskuze v salónech, návštěvy, slídění po senzacích a pomluvy. Hlavní hrdina nechce nikoho zklamat, všem rozumí, chápe je a chce jim vyhovět a pomoci, tj. z dnešního pohledu se jedná o adepta na kurz asertivity.
Dialogy se vlečou někdy až nesnesitelně, jindy naopak přímá řeč zcela chybí a určitý časový úsek se přeskakuje. Vadil mi pomalý spád děje, ale uvědomila jsem si, že jde o román psychologický. Též si připadám jako idiot, že nechápu obrovskou hodnotu této knihy a její přínos světové literatuře.
Těžko se popisuje dojem z knihy. Tato kniha má v sobě toho tolik obsaženo. Když jsem to dočetla, říkala jsem si "co tím chtěl básník říct?" Myslela jsem si (předtím než jsem to začala číst), že tohle dílo má poukázat na naprosto čistého člověka, kterého společnost naprosto zničí. Jenže ve skutečnosti mi připadá, že v tom je něco víc. Zjišťovala jsem si něco o Dostojevskijeho životu (hodně zajímavý) a díky tomu jsem dost věcí z knihy pochopila. Líbilo se mi, jak s každou postavou pracoval a v každé se našlo něco dobrého. 2/3 knihy se mi už tolik nelíbila. Mluvilo se tolik o zbytečných věcech, které s dějem vůbec nesouviseli (spíše politické). Z knihy si odnesu hodně myšlenek (o trestu smrti, originalitě, děti...) a zajímavý pocit. Kniha Idiot určitě není pro každého.
K téhle knížce se vracím cca jednou za pět let.
Je to opravdový skvost.
Jen idiot měl rozum ❤️
Tak tohle bylo těžké. Po všech stránkách - realismus 19. století čtenáře nešetří, pere do něj dlouhé pasáže filosofických myšlenek, dialogů, popisů, množství postav, ve kterých se vyznáte až ve druhé polovině knihy... a do toho smutný osud několika postav včetně hlavního hrdiny, který by mohl být mravním vzorem pro všechny, ovšem leda v nějaké utopii, neb ve světě reálném přivede sebe i své blízké spíš k utrpení než ke spáse. Krásný příklad toho, že páchat dobro na všech frontách a milovat bližního svého má taky své meze.
Zároveň však od samého začátku víte, že se před vámi odehrává něco mimořádného. Velké dílo.
Ta hvězda dolů je právě pro některé velmi rozvleklé pasáže a pro mě nelogické a hysterické chování některých aktérů.
No,není to určitě čtení pro netrpělivého čtenáře. U ruské klasiky ale většinou již počítáme dopředu s tím, že nás čeká náročnější čtení než jindy, žádná lehká oddechovka, ale spíše děj rozvleklý a pomalu plynoucí, zpravidla velké množství postav, a navíc řada obsáhlých a vyčerpávajících popisů i dialogů, mnohdy téměř nekonečných, a tak se musíme obrnit trpělivostí a číst s maximálním soustředěním, slabší nátury sem tam i se sebezapřením. Konkrétně v této knize se nám autor odmění zajímavým příběhem, který si jen tak pozvolna plyne a dává nám čas pomalu si osahávat, vstřebávat a vnímat život tehdejší ruské společnosti, pomalu se v ní rozkoukávat a postupně nahlížet do života a osudů jednotlivých postav. Popis ruské společnosti a samotného prostředí příběhu je velmi věrný, autentický a plastický, takže se čtenář brzy sám v příběhu zabydlí v pozici blízkého pozorovatele a svědka. Precizní a bohaté vykreslení psychologie postav, jejich opravdovost, uvěřitelnost a hluboké sondy do nitra jejich krásných velkých duší nemusím ani zmiňovat, protože v tomto je autor opravdu mistrem, ostatně jsou to atributy vlastní i dalším ruským mistrům klasického žánru (Tolstoj, Gončarov, Turgeněv, Gogol..) .
Přesto jako trpělivý čtenář - který věděl do čeho jde a dlouho se na knihu chystal - musím říci, že zhruba druhá třetina knihy se z mého pohledu stráááášně vlekla, řada rozsáhlých dialogů byla mnohdy téměř nekonečná a co mi vadilo ještě více, občas jsem měl pocit, že vůbec nechápu, o co jde, o čem se ti lidé tak rozvláčně baví, a ač jsem se kolikrát v textu vracel a napínal svůj mozek sebevíc, abych chytil nějaký smysluplný počátek toho všeho, význam a smysl některých dialogů jsem prostě nepochopil a zůstal mi, zřejmě navždy, utajen.Kolikrát jsem si říkal, ach jo, ten název knihy je na tebe jak dělaný, kamaráde.
Jak jsem zmínil, vesměs všechny postavy jsou jak živé, hlavní postava kníže Myškin je krásná a výjimečně čistá duše, takže tak nějak podvědomě tušíme, že v kontextu s charakterem tehdejší ruské společnosti to s ním nemůže dobře dopadnout. Jako další charakter musím vyzdvihnout osobu Lizavety Prokofěvny, pro její neobyčejnou věrnost a osobitost, je prostě SVÁ a jak je na place, tak vždy pobaví a čtení se stává opravdovým požitkem.
To, co se stane v samotném závěru knihy, mi vyrazilo dech a jaksi jsem to nepobral, opět jsem nepochopil důvod, PROČ. Asi stárnu a hloupnu.
Náročné, výborné a svým způsobem i vyčerpávající čtení.
Trochu těžší než "Zločin a trest", ale stejně fascinující. Zprvu jsem měl sice trochu zmatek ve jménech, skoro jsem se v těch otčestvech topil, ale když jsem si ujasnil, kdo je kdo, užíval jsem si. Myslím, že Dostojevskij je opravdu ten autor, který nám dává pochopit, co je to ruská duše, čím se liší od té naší a zejména od té anglosaské. A poslání tohoto románu je stále aktuální. Možná dnes ještě aktuálnější.
I pro mě jakožto pro čtenáře to bylo vcelku těžký přelouskat, hlavně já osobně na to potřebovala naprostej kli, abych se dokázala soustředit na to, co čtu. Ale tak jsem to měla i u Zločinu a trestu, přesto dávam 5 hvězd. Občas sice zdlouhavé, ale jinak zajímavý rozvětvený příběh, hodně různých postav. Mam ráda realismus a kdo se nebojí dlouhých monologů,popisů a úvah, směle doporučuji. Ale je to opravdu kniha pro čtenáře. A člověk k tomu taky musí dospět.
Obohacující, ale těžkopádné. S lehkou obavou jsem se pustila do své první knihy ruské literatury. Začátek a konec mě velice mile překvapil, hluboce jsem se začetla. Nicméně 400 stran mezi tím bylo trochu trápení. To, co mě vyvedlo mezi vleklým a zároveň chaotickým dějem až do konce, byly osvěžující pasáže zajímavých myšlenek. Nezavrhuji, jen možná ještě nejsem zralý čtenář?!
Dostojevskij byl mistr psychologického románu a zde to opět potvrdil. Kníže Myškin byl ten kladný hrdina, který musí být v našem nekladném světě poražen. Přiznávám, že byl velmi sympatický a na konci jsem byla trochu smutná, že dobro nezvítězí. (Jako v životě).
No, je to napůl červená knihovna, kdy všichni pořád řeší, kdo koho miluje a nemiluje, napůl záznam z pavilonu hysteriků. Jsou tu asi tři silné momenty: Proslov knížete o pobytu v cizině a o popravě, popis jeho epileptického záchvatu a pak snad ten závěr...
Štítky knihy
19. století zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie nihilismus ruské rományAutorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Příjemná výzva. Jméno Dostojevskij, velký formát, spousta hutně popsaných stran, emo dřevoryt na obálce.
Kdo ví proč, stejně jako tomu bylo u Zločinu a trestu, vybral jsem si pro čtení Dostojevského jaro, začátek teplého období, které patří venkovním aktivitám, chozením po lese, vysedáváním v parku, hospodách, ranním kocovinám (právě čtení Idiota v kocovině je krásná masáž na obnovení mozkových závitů).
S odstupem času si pořád nejsem jistý, co mě na tom nekonečném tlachání party více či méně otravných Rusů bavilo. Snad ta naléhavost, snad to, že mezi řádky vyvstávají nadčasové otázky a pravdy ohledně lidstva. Zní to jako klišé, ale něčím si Dostojevskij status největšího spisovatele získat musel, nebo ne?
Divadelně působící Idiot nicméně obsahuje standardizované ingredience pořádné ruské klasiky. Hromada postav hovořící o hromadě postav (konec I. části, kdy do salonu plného lidí naběhne skupina ještě více lidí a Fjodor je všechny poctivě popisuje působila snad až sebeparodickým dojmem), hysterie, padání v horečky, alkoholismus, osudovost. To všechno tu je. A tím vším se brodí kníže Myškin, jež se narodil bez schopnosti odsoudit člověka. Jeho jednání dokáže zamotat člověku hlavu, protože jestli ho v jedné kapitole někdo zradí či ho dokonce chce zabít, on je mu schopen nastavit v další kapitole druhou tvář. Ježíš by před tebou bledl závistí, kníže.
Tento koncept se mi mimochodem moc líbil, protože Dostojevskému umožnil pomocí konfrontace "čistého člověka" se zkaženými (čili "normálními") postavami demonstrovat a propírat celé to spektrum společenských a charakterových vad.
A tak i když knížeti vlastně tak úplně nerozumíte, stejně mu na jeho cestě za láskou fandíte. Chcete, aby alespoň jedna postava v této knize dostála svého štěstí.
A závěrečné poselství, že i přes všechnu ryzí dobrotu, kterou je člověk schopen ostatní obdarovat, vám život stejně naloží je jen potvrzení Dostojevského geniality.
PS: Měsíc a půl. Takhle dlouho dneska netrvají ani vztahy a já to tak dlouho táhl s touhle bichlí.