Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Román Idiot se řadí ke klíčovým a nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, ho označují za idiota. Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1959 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Идиот (Idiot), 1869
více info...
Přidat komentář
Zločin a Karamazovcov som ako tak pobral ale z Idiota som mal obrovský hokej. Neviem, či som na neho ešte mladý alebo ho nepochopím nikdy :D dám mu dekádu času a ohodnotím ho potom.
V knize Idiot se vyskytovaly moc pěkné kapitoly, např. o jednom děvčeti, kterým všichni opovrhovali, anebo o jednom chlapci, který věděl s naprostou jistotou, že brzy zemře, a tak se rozhodl, že napíše pár listů, ve kterých sdělil, co si myslí o životě a který následně přečetl ostatním posluchačům.
V knize se vyskytovaly i náboženské otázky.
Očekával jsem od této knihy trochu více, nicméně kniha není špatná, je velmi rozsáhlá a je třeba si pro knihu najít delší čas, možná se vrátit i k některým pasážím.
Konec knihy byl mrazivý, hrozný...
Také jsem se občas ztrácel ve jménech postav, jak už tady někteří přede mnou zmínili. Jinak je to jistě výborná kniha, i když každý v tomto druhu literatury nemusí najít zalíbení. Idiot je román čtenářsky náročný, ale kdo má takovou literaturu rád, je pro něj zážitkem.
Za jediný den v prvním díle knihy se dle mého názoru stalo více, než ve zbylých třech dílech. Popis Myškinova mládí ve Švýcarsku, jeho setkání s odsouzencem na smrt a dojem, kterým působí na své okolí, které mu ihned dává nálepku idiot, jsou nesmírně silnými momenty a Dostojevskij je popisuje jasně, srozumitelně a výstižně.
Bohužel mám pocit, že všechen střelný prach byl vystřílen na prvních 100-200 stranách a zbytek je v podstatě nástup rozličných postav na scénu a ze scény, sledování rozmarů zpovykaných šlechtičen a bláznivé nevěsty na útěku.
Při závěrečné volbě knížete, která nemůže mít šťastný konec, zvítězí jeho povinnost nad kalkulací nákladů a výnosů a definitivně se ukazuje, že jakkoliv ušlechtilá duše bude zničena pokud se boží mlýny rozhodnou ji zničit.
Jak jsem si mohla myslet při čtení zmatených pasáží plných lidí, jejichž temperamentním výstupům plných prapodivných vět jsem nerozuměla, že se mi kniha po přečtení bude zdát o něco horší než ostatní klasické knihy ruských autorů, které jsem četla? Plánovat si, že jí dám možná tak čtyři hvězdičky, z čehož jedna bude za to, že je Dostojevskij tvůrce nesmrtelných idejí, což prokázal v jiných knihách, které jsem od něj přečetla, a tedy ho na tři hvězdy nikdy nemohu snížit...? Jak hloupá jsem byla. Dostojevskij nenechá čtenáře pochybovat o svém díle, a pokud ano, tak jen proto, aby mu na konci knihy o to víc vyrazil dech.
Musím upřímně říci, že to nebylo špatné. Je pravdou , že některé pasáže mi přišli jako kdyby "řešili nesmrtelnost brouka Pytlíka". Závěr mi přišel pro změnu zase strohý a rychle useknutý. Ale jako celek dobrý .
Dostojevskij pro mě vždycky znamenal těžkou literaturu a tak to i zůstává, přestože jsem se do Idiota od prvních stran začetla a vesměs se od něj neodtrhla.
Toky myšlenek proudí většinou prostřednictvím dlouhých monologů, jejichž pointa mnohdy přichází až po několika stránkách … Ve srovnání s těmito monology byl samotný závěr odvyprávěn dosti střízlivě.
Sám Myškin je idealista s dobrým srdcem, silně empatický. Kdekdo ho „vysává“, energii nemá kde čerpat. Dostal mě hned na začátku příběhem o Marietě … Asi je zbytečné snažit se pochopit chování a postoje hrdinů. Prostě to tak je, byť se z pohledu dnešního čtenáře mohou zdát absurdní. Je třeba přijmout fakt, že Dostojevskij psal před "200" lety o ruské společnosti tehdejší doby pro Rusy tehdejší doby.
Je dobře, že jsem s četbou čekala tak dlouho a nesnažila se číst to kdysi ve škole … Tehdy bych na to neměla, dneska Idiota ocenit dokážu.
Hluboké sondy do charakterů? Prdlačky!!! O co jde? Ten miluje tu, jenže ta miluje jiného, a ten jiný se pochopitelně souží pro zase úplně jinou... Zpracovat to nějaký angličan, mohla to být dobrá konverzační komedie... Tady jsou všichni hysteričtí, a to doslova pro nic! Nikomu se vlastně nic - ale opravdu VŮBEC NIC - nestalo, nicméně každá postava je zralá pro Bohnice či Opavu (ruské cvokhauzy neznám); a na každé stránce to vypadá, že apokalypsa přijde nejpozději zítra! Navíc tak zbytečně užvaněný, jako Dostojevskij, není snad žádný jiný autor na světě. Takže: ne, ne a stokrát ne!
Jedna z mojich naj /nielen od Dostojevského/... Dostojevskij sa mi číta "sám", pretože je to moja "krvná" blízka mojej duši... Román ma neskutočne bavil od samého začiatku, prežívala som ho celý naplno, s celým spektrom emócii ... Pamätám si jednu konkrétnu... po tom, ako som román dočítala... Bola som nahnevaná "na celý svet" až sa mi z toho chcelo revať ...
Marně přemýšlím, co té knize chybělo - je v ní vtip, ostrovtip, nadhled, vhled, pravda, pravda v lásce, pravda v jedu, moudrost, bláznova moudrost, absurdita, absurdita skutečnosti, pravda.
A co hůř, po přečtení Dostojevského životopisu, je v ní i Dostojevskij sám (vyplatí se si to přečíst až po Idiotovi). Tam, kde je kniha silná, bolavá, pravdivá, skvostná a jedovatá, tam je i Dostojevská.
(jenom mám averzi k těm opilým, prolhaným a vyhořelým staříkům)
Idiot byl můj první román, který jsem od Dostojevského před mnoha lety četl a doslova mě na první stránce vcucl a vyplivl až na poslední. Postavu knížete Myškyna si prostě zamilujete. Za to ostatní postavy až na výjimky budete nenávidět a proklínat za to co mu dělali. Konec je hodně silný. Ještě hodně dlouho po přečtení mi bylo špatně z celé té nobl společnosti! Dostojevskij byl skutečný mistr pera. Jeho popisy jednotlivých charakterů všech postav jsem tak neskutečně plastické a uvěřitelné, až mu na tu jeho hru rádi přistoupíte a uvěříte, že se to prostě přesně takhle muselo stát i ve skutečnosti. Idiot je určitě velice vhodná kniha na seznámení se s Dostojevským. To se už nedá říct například o dalším skvělém románu - Běsi.
Poprvé jsem četl Idiota někdy ve dvaceti a moc jsem ho nepobral. Teď, o dvacet let později a čtenářsky vyspělejší, řekl bych, jsem z něj měl mnohem víc. Především se mi líbí, jak Dostojevskij psal. Mám rád ta dlouhá souvětí, ve kterých se ale vůbec neztrácím. Pravda, Idiot byl po této stránce náročnější než Zločin a trest. Musel jsem se několikrát v textu vracet, abych lépe pochopil. Co se obsahu týče, podal zde Dostojevskij obraz jisté části (nejen) ruské společnosti, kterou podle mého názoru vůbec nešetří. Intrikování, slovíčkaření, honba za majetkem, pomlouvání…prostě životní styl lidí, kteří pořádně nikdy nepracovali, a tak mají spoustu času probírat, rozebírat a šťourat se v tom, co kdo kde řekl, naznačil či udělal. A když se objeví někdo, kdo se poněkud vymyká, je to docela průšvih. No a z toho všeho se dá parádně nervově zhroutit, propadnout až psychotickým vášním a celkově se totálně odrovnat. Četba je to opravdu poněkud náročnější, ale bavilo mě to.
Je minimum knih, které jsem nebyla schopná přečíst. Idiot mezi ně bohužel patří.
Knihu mám doma, vždy po nějakém čase si řeknu, musíš, takové významné světové dílo…. A po několika desítkách stránek vždy odpadnu…
Přitom Hráče jsem přečetla s velkým zaujetím.
Uf, konečně je to za mnou... Příliš mnoho nepochopitelných emocí, příliš mnoho hysterických žen, příliš mnoho nelogických činů. a hlavně příliš mnoho slov. Jsem čtenářkou dneška, zvyklou na rychlý spád, takže mě nudí dvoustránkové rozhodování postavy, má-li se dát na ulici doprava nebo doleva.. Ne, ne, už nikdy ne...
Nemusím sa ani zmieňovať o tom, že Dostojevskij je majstrom vykreslenia psychologickej podstatvy hlavných hrdinov deja a že i samotný dej má spád a zápletku, je majstro pera o tom niet pochýb. Miestami som sa síce zamotala do neprehľadných viet, avšak musíme brať na vedomie, že v období, kedy Dostojevkij písal, bola krása slova a vety rovnako dôležitá ako samotný dej.
Nešlo to... prostě to nešlo. Na sluníčkové všeobjímající lidičky narážím dost často v reálu nebo debatách na internetu, nemám tedy chuti číst ještě mnoho slovíček okolo společnosti, povýšenosti vs. poníženosti a ... asi to můj mozek prostě nepobírá.
Ruská literatura mým oblíbencem očividně nebude.
Už přes měsíc se trápím. Kniha mne ze začátku vzala. Sice jsem se očas ztrácela v postavách, nepřišla jsem na to, proč byly občas pojmenovány jen příjmením, jindy dvěmi křestními jmény, či jen jedním. Z toho jsem měla dost nepořádek, ale stále se dalo.
Nyní jsem odložila, při několikastránkovém dopise Ippolita jsem se nedokázala pročíst a neustále myslela na něco jiného.. Třeba na knihy, na které se teším a čekají v polici.
Třeba se k tobě jednou vrátím...
Štítky knihy
19. století zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie nihilismus ruské rományAutorovy další knížky
2004 | Zločin a trest |
2004 | Bratři Karamazovi |
2008 | Běsi |
1958 | Bílé noci |
2020 | Idiot |
Idiot byl první kniha světové klasiky, kterou jsem ve svých 15letech přečetla. Chvilku mi trvalo zvyknout si na dlouhá souvětí, ale když jsem tenhle problém překonala, nemohla jsem se odtrhnout. Výborný příběh s koncem, který mě naprosto zničil. Dle mne jedna z nejlepších knih vůbec!