Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72633/bmid_idiot-SN8-72633.jpg
4
1163
1163
Román Idiot se řadí ke klíčovým a nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, ho označují za idiota. Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe. V Euromedia Group vydání třetí Verše přeložil Kamil Bednář... celý text
Přidat komentář
"Chudák Idiot. Co toho asi čeká... "
Za cenu více jak sedmi stovek stran monologů, dialogů a úvah se Dostojevskij dokázal přiblížit komplikovanosti lidské povahy, a to způsobem, který sám popsal jako realismus - nesnaží se pojmenovávat emoce a hrát si na psychologa; jen staví své postavy do různých situací, přesně vystihuje jejich motivace a myšlení a postupně formuje jejich povahu. Je to běh na dlouhou trať a (nebudu si na nic hrát) často se tato táhlá studie do duší postav zcela minula mé pozornosti a já si naříkal, že zatímco Dostojevskij na sto stránkách stihne shrnout dva rozhovory mezi nanejvýš čtyřmi lidmi, Verne potopil loď, přepochodoval Amazonii a zastřelil padoucha. Utahané rozmluvy a proslovy naštěstí z větší části zachraňuje moderní slovosled, zajímavá nářečí, nespisovnost a inu-ehm proložky. Jazyk knihy je tedy živý a, inu, díky tomu je Idiot se všemi svými stránkami stavitelný i pro jakž takž inteligentního čtenáře. Ehm.
Jestli jsem byl trochu kritický vůči klasice po stránce formy, v souvislosti s dějem a myšlenkou si to rozhodně nedovolím! Idiot je půvabný svou komplexností témat a zároveň sympatický nedoslovností, apelací na vnímavost při čtení, vyvozování vlastních závěrů. Kaleidoskop postav spolu interaguje v zajímavých okolnostech (večírky, dýchánky, náhodná setkání) a na ta nejrůznější témata, jako je etika, náboženství, láska či politika. Charaktery na různorodé podněty reagují zcela uvěřitelně a vévodí jim nevinný idiot Myškin, ve kterém se zhmotňuje krása neposkvrněného. Kontrast jeho svatozáře a maloměšťáctví většiny ostatních, toť pouze jeden z motivů knihy, na kterou vytrvale i po letech nesedá prach, protože tíhne k zcela zasloužené nehynoucí aktuálnosti.
Mám hrozně rád Dostojevského hlubokomyslné sondy do nitra tehdejší ruské společnosti či jednotlivých duší ruských obyvatel. Po románech Bratři Karamazovi a Zločin a trest jsem již tedy věděl, co tak asi mohu očekávat. Nemýlil jsem se, a to myslím v dobrém slova smyslu. Čekal jsem něco podobně silného a pro Dostojevského charakteristického.
V tomto románu nám Dostojevskij představil ideálního člověka podle svých nejlepších úvah a hodnocení. Z popisu samotné knihy je již jasné, jaký ten člověk je, ale když jsem četl další okolnosti, úplně chápu tragiku, kterou Dostojevskij cítil kolem sebe. Tím nemyslím, že by si autor bral za příklad sám sebe, ale spíše fakt, že tento dobromyslný a jinak smýšlející a na svět se dívající hrdina ruské společnosti spíže přitěžuje.
Může se to zdát jako paradox, ale myslím, že Dostojevskij znal lépe mentalitu lidí žijících kolem něho. A také věřím tomu, že to dokázal dostatečně a bravurně propagovat lidem jako jsem já (tedy žijící o takřka 150 let později). Román Idiot mi opět trochu více pootevřel oči před tehdejší ruskou společností, což je věc, kterou mám na románech Dostojevského strašně rád. Proto vřele doporučuji všem k přečtení!
Hodně, hodně dlouhou dobu jsem si chtěla Idiota přečíst. A po hodně, hodně dlouhé době dávám u knihy Nedočteno.
Edit: Tak jsem to po dalších dvou týdnech zvládla s přeskakováním. Vracet se k tomu nebudu.
Slovo Idiot muze byt v dnesni dobe ponekud matouci - puvodni vyznam vsak oznacuje cloveka, ktery se strani verejneho zivota, cili se o nej prilis nezajima. V tomto vyznamu je take velmi vyuzivano v knize - cili nejde o prvoplanovou urazku ci nadavku, poukazujici na nizky intelekt (byt tech je v knize take hodne - obvykle smerovanych ke sluzebnictvu, ale i k ostatnim osobam). Naopak perfektne sedi na knizete Myskina, jenz se delsi dobu v ustrani zotavoval...
V tom novejsim vyznamu jsou idioty snad vsechny postavy knize, tezko hledat nekoho sympatickeho.
Naprostá klasika, která je kritikou pokrytecké ruské vyšší společnosti a tehdejších společenských standardů. Petrohradská smetánka totiž přichází do konfrontace s knížetem Myškinem, který ač Rus, tak o Rusku ví jenom z knih a veškeré společenské konvence jsou mu tak naprosto cizí. Tím pádem se chová bez intrik, jedná napřímo a tím vráží klín do pokrytecké vyšší společnosti, kde každý sleduje své cíle, ale navenek se tváří, že tomu tak není. Na Myškina je tak nahlíženo jako na idiota, protože se chová jinak, než jsou lidé zvyklí... Ze začátku tato konfrontace sice působí chvílemi až komicky, je ale nepřekvapivé, že má na svém konci tragické vyústění pro většinu hlavních postav.
Přečteno před měsícem, hodnoceno a komentováno až teď.
Kniha se vám musí trochu rozložit v hlavě. Z počátku jsem byl nadšený, neboť poklidný, spíše konverzační román mi svou povahou a tempem velmi sedl. Současně se však místy dostavuje zmatení, které s postupujícím příběhem sílí, neboť kníže se v ruské společnosti dopouští různých společenských trapností, což čtenář, neznalý dobového standardu, někdy zjistí až z reakcí knížetova okolí.
Nebudu dále shrnovat stokrát shrnuté nebo hodnotit stokrát hodnocené. Chci jen poznamenat, že jsem to asi čekal horší. Kníže byl nakonec docela rozumný, nenechal s sebou úplně vláčet, naopak, na závěr si přese všechno zvolil podle sebe a znepřátelil si všechny přátele.
Asi nemůžu jinak, než naplnit klišé a dát oblíbené knize dobré hodnocení.
Kníže Myškin nás má, myslím, naučit toto: altruismus a totální oběť sebe sama pro druhé, je bez Krista cestou k šílenství a nakonec nevydá ani žádné plody. Není to možné. Chtěl dokázat, že pravda a láska samy o sobě musí stačit. Ale nepřijal, že jedinou Pravdou a Láskou je Kristus. Bez něho se tyto hodnoty v lidském uchopení stávají vlastně chimérou... mýdlovou bublinou, pouhým lidským konstruktem. Mohlo by se také říct, že Myškin končí špatně, protože naivita není totéž, co nevinnost a opačně... Život s Kristem v pravdě je také křížovou cestou, ale mučednictví (oběť sebe sama pro druhé) s Ježíšem nikdy nekončí v zmaru, nicotě, šílenství beznaděje...ale vždy vede ke vzkříšení a je semenem nového života. To je ten hlavní rozdíl a také skryté sdělení pro Tolstého, jemuž Dostojevskij tento román napsal jako "odpověď" a obhajobu svého osobního hluboce křesťanského přesvědčení. Nejlepší výklad Idiota napsal, podle mě, kardinál Tomáš Špidlík SJ.
(SPOILER)
Info pre tých, ktorí dávajú pozor pri kúpe na väzby kníh: slovenské vydanie z roku 2022, hoci má totožné ISBN a vydavateľa, nie je to isté vydanie, ako z r. 2014. Vydanie z r. 2014 má lepenú väzbu, vydanie z r. 2022 má šitú väzbu (inakšie je úplne totožné s vydaním z r. 2014, až na to, že k šitej väzbe (finančne?) dopomohla autorská spoločnosť LITA).
Ku knihe sa vyjadrovať ani nedá, ako je to koniec-koncov s každou Dostojevského knihou. Jednoducho ju treba prečítať.
Jedna z mnohých myšlienok knihy: "Peniaze sú o to podlejšie a nenávidenejšie, že v človeku dokonca prebúdzajú talent." (v 1. sk vydaní to je: "Peniaze sú preto nadovšetko podlé a nenávidené, lebo dávajú dokonca i schopnosti." ...v 1. vydaní mi to znie lepšie, ale to už je vec názoru, 1. sk vydanie je doslovný preklad ruského originálu)
„Nechápu, jak možno přijít ke stromu a necítit štěstí, že ho vidíš. Mluvit s člověkem a nebýt šťastný za to, že ho miluješ.“
Láska k lidem – nezištná a nesobecká tu svádí boj s pýchou – cynickou svůdkyní, zlem v nás, které nesnese kritiku.
Příběh Idiota je příběhem upřímného a bezelstného člověka, je laskavý, pokorný, obětavý, dobrosrdečný, a ve všem svém konání naprosto přirozený (s pokorou a úctou přijímá dary, s důstojností čelí ostudě) – a tak si získává lidi.
V podstatě hned od začátku je jasné o co panu Dostojevskému v příběhu jde (mimochodem, patří to ke všem jeho příběhům) – alfou i omegou je totiž vztah k druhým lidem.
Lidé v jeho příbězích jsou vždycky nějak v rozporu – ve vztahu k hodnotám, společenským normám, prostě k sobě navzájem. A pan Dostojevský je zkoumá pečlivě – především všechny ty krajní meze lidského chování a lidských osudů – a hledá odpovědi.
Řešení pak nachází vždycky uvnitř! Uvnitř v člověku – v jeho mysli - hlavní slovo tu má totiž intuice – vnitřní hlas.
Důležité je vždy jen to, co je v člověku, a proto kníže Miškin – člověk s velkým srdcem plným vášní – upřímně věří – v dobro člověka!
Číst Dostojevského příběhy je náročná disciplína - pro mě krásně náročná!
Jsou opravdu mnohovrstevné, a jak píše kap66, jsou jak ohromná hromada písku s mnoha třpytivými oblázky, které prosít a najít všechny nejspíš není v lidských silách, ale víte co, někdy stačí napoprvé i jen jeden - krásný oblázek, který objevíte, totiž, při každém dalším čtení /prosívání/ určitě přibydou další a další - číst pana Dostojevského vnímám totiž jako takovou celoživotní záležitost, přehrabat celou hromadu písku najednou by mě určitě nebavilo, ale občas si k tomu pískovišti sednout a objevit pěkný kamínek to už je jiná - já se na to rozšiřování sbírky vždycky těším :-) --- a někdy to je třeba jen věta, a někdy celá myšlenka ___
„iluze naplnění smyslu života je tou nejpravdivější, kterou člověk kdy vymyslel“
--- „já před nimi nic neskrýval“
(kníže Miškin).
Opravdový znalec lidské duše... To je Dostojevskij. Kniha to není na jeden večer a určitě je potřeba, aby ji četl životem trochu znalejší člověk.
Zkoušela jsem vytvarovat stavbu ze suchého písku, byly to milióny a milióny zrníček - a ta si dělala, co chtěla, protékala mi mezi prsty. Až po dočtení mi to docvaklo: žádná stavba, pořád jen hromada, ale sem tam oblázek, krásný na pohled i dotek.
Končím s obrazností. Stejně jsem tím chtěla jenom říct, že čtení Idiota mě stálo úsilí (kvůli němuž se trochu červenám), ale že se mi nakonec povedlo ho nějak pro sebe uchopit i obdivovat. A že všechny ty postavy kolem knížete, většinou nedůvěřivé, podivně reagující, záludné, potměšilé, povrchní, navyklé vést prázdné řeči a hodnotit lidi pohledem „podle sebe soudím tebe“, zkrátka že oni všichni jsou stejní a všechen ten zdánlivý balast kolem zobrazení jejich životů je tam pouze proto, aby vynikl Myškin. A že kdo v něm aspoň malinko nenacházíte sám sebe, nejste dobrý člověk :-). On je ten oblázek v hromadě písku. Nikoho a nic k dobru nezměnil zásadně, ale – a tady budu polemizovat s oficiálním výkladem – ani nikoho nezničil. Protože já jsem to taková bytost naivní, že si myslím, že laskavost a dobrota takto pojaté, nevnucované, pouze nabízené, nemůžou zničit člověka, který v sobě dobré jádro má.
Se zájmem jsem pročetla komentáře, některé opravdu fundované. Nejvíc mě oslovili ludek.n, martin_aston a mirektrubak.
Pozn. ke komentáři pucii: ekniha zdarma tady na DK obsahuje opravdu pouze 1. a 2. díl. Kniha druhá, s 3. a 4. dílem, je v nabídce Městské knihovny Praha, odkud byly vzaty i tyto dva díly.
Román se mi velmi líbil, neboť nabízí vhled do období poloviny 19. století v Rusku a popisuje mimo jiné, jak důležitou roli hrálo ve společnosti postavení, reputace a finanční zajištění.
Podotkla bych, že se mi kniha líbila také proto, že pro mě končila šťastně zásnubami knížete, neboť jsem četla zdejší .prc e-knihu dostupnou zdarma ke stažení přes Databázi knih. Nicméně až po nějaké době jsem se dozvěděla, že existuje ještě 3. díl, který v dostupné knize ke stažení chybí, tedy román nekončí tak šťastně. Tedy varování pro čtenáře, kteří si také stahují odtud knihy do čtečky: nejsou kompletní :) !
Kniha sa číta ako divadelná hra v próze. Menia sa kulisy, scény, ale gro deja sa odohráva v intenzívnych konverzačných úsekoch (niekto nižšie spomínal telenovelu či sitcom, aj tak sa o nej dá uvažovať :). Má v sebe veľa zaujímavých myšlienok, odkazov. A má tiež svoje muchy, viď nižšie.
Ako písali iní čitatelia, niektoré veci v deji sú nedopovedané, nevyjasnené, autor necháva na čitateľovi dolúskať sa.
Postavy sa často správajú nelogicky, zvláštne (ale pozor - to je Dostojevského "značka" - on píše zvyčajne o ľuďoch, ktorí jednoznačne nie sú mentálne v poriadku, takže to k tomu patrí).
Kniha nesie odkaz Tolstého myšlienok, nachádzal som ich najmä v prvej časti (a teda, to samozrejme vnímam pozitívne).
Nesie tiež odkaz myšlienok samotného Dostojevského - úvahy o treste smrti a milosti "na poslednú chvíľu" - čo Dostojevskij zažil na vlastnej koži (a evidentne ho to psychicky poznamenalo). Nevyhneme sa však ani Dostojevského veľkoruskému šovinizmu, antikatolicizmu či pohŕdaniu Poliakmi. Napríklad, ak je v jeho diele nejaký Poliak, tak buď je to taký "Poliačik" (rozumej sprostáčik), alebo Poliak - podvodník (v Idiotovi oba prípady). A teda katolíci sú samozrejme riadni pekelníci, podľa Dostojevského sú aj za socializmus zodpovední. Toľko k prípadnému ekumenickému rozmeru diela :).
Či knihu myslel Tolstému ako poctu alebo ako výsmech, netuším. Obe možnosti sa v diele dajú nájsť.
Záverom by som sa rád dotkol kritiky knihy v niektorých predchádzajúcich komentároch. Idiot sa môže niekomu nepáčiť, môže sa mu zdať komplikovaný, etc, a to je v poriadku. Ale napísať o knihe, ktorá je všeobecne uznávaná ako jedno z top diel histórie, a v rebríčku najlepšej beletrie (ktorý je agretárorom cca 130 rôznych rebríčkov) je na 54. mieste, že je to zlátanina, odpad, zle napísaná kniha, etc... No, odporúčal by som hodnotiteľom trochu viac pokory :):
https://thegreatestbooks.org/items/442
Recenze na mou dvacátou osmou štafetu Knížka mě ze začátku nebavila, ale jakmile příběh začal mít napínavý děj najednou mě začala bavit příběh obsahuje mnoho myšlenek k zamyslení se
Příběh vypráví o knížeti Myškinovi který trpí epilepsii se vrací ze Švýcarska sanatoria a jak znovu zažívá podivuhodné příběhy, tak opět upadne do stavu duševní nemoci. Kníže je zamilovaný do Nastasji, jenomže se stane nešťastná událost a pokud chcete vědět jak příběh dopadne určitě neváhejte si knížku přečíst
Za štafetu děkuji @knihy_s_marcelom jsem ráda, že jsem si příběh mohla přečíst
Možná jsem si tentokrát ukrojila moc velký krajíc na čtení, možná jsem čtenářsky ještě nedošla tak daleko, ale s Idiotem jsem se trápila. První část by ještě šla, chytala jsem postavy i děj, ale s každou další částí už to šlo jen dolů. Uvidíme, možná to příště s Dostojevským bude lepší
Zpočátku jsem nechápala, co má být na Idiotovi tak hlubokomyslného. Skutečně mi to pak došlo až tak po první třetině. Přehršel postav mě sice mátl, takže jsem se snažila soustředit na ty nejvýraznější. Musím přiznat, že kromě Myškina mě v podstatě všechny postavy něčím iritovaly, protože se prostě odmítaly ke knížeti chovat podle mých představ :))
Hluboká empatie, kterou kníže oplývá, mi příjde skutečně nadlidská a nějak se mi nezdálo, že by se mu z ní knížeti také od ostatních něco vrátilo.
A také Dostojevského postavy někdy něco nakously, nedořekly anebo snad nenašly správná slova to vysvětlit, takže kolikrát zůstalo něco nedopovězeného. Mně přišlo, že vím co se snaží říct, ale zároveň jsem si kladla otázku, jestli to vůbec vidím správně? Jenže bohužel nikde vzadu v knize nejsou prozrazena správná řešení těchto hádanek:)))
Jinak už zde všechno zajímavé bylo řečeno v komentářích pode mnou. Např. @legens
Mistrně zvládnutá sonda do nitra "dokonale krásného člověka" a bravurně vykreslen Dostojevského ideál lidství v nemocném knížeti prostého, naivního ducha, s jistými až legračními prvky, jenž je v jednom místě románu po právu přirovnáván k rytíři smutné postavy Dona Quijota.
Otázka, která mi po dočtení románu zůstala:
Jak je možné, že kníže Miškin se svou naivní touhou působit dobro, nakonec nikoho (včetně sebe) nezachrání a z lidí kolem něj, jež ho obdivovali si pranic nevzali z jeho příkladu a dále si hleděli jen svého prospěchu?
Mám pocit, že hluboká znalost člověka, je to co Dostojevskij zde zanechává, spolu s některými společenskými otázkami, pro čtenáře schválně otevřenými.
Děkuju Dostojevskému za jeho tvorbu. Po dočtení mi to vhání až slzy do tváře. Spousta myšlenek a postřehů, které člověka nutí se nad knihou stále zamýšlet i po dočtení a toho si u knihy velmi cením. Pravděpodobně se Dostojevský stal mým oblíbeným autorem. Pokud projíždíte komentáře a váháte, jestli se do knihy pustit, tak myslím, že tím čas nepromarníte.
Dopisuji nový komentář. Ten předchozí ze 14.7.2022 jsem psal na základě přečtení knihy před asi dvaceti lety a následně po seznámení se s komentářem kardinála Špidlíka a krátce po přečtení Bratrů Karamazových. Nyní jsem Idiota opět přečetl a pokládám za vhodné dopsat pár postřehů, které vyplývají nejen z tohoto nového přečtení, ale i z komentářů zde na Databazi.
1. Někteří uživatelé zde hodnotí jako pozitivní začátek knihy s tím, že zhruba druhé dvě třetiny jsou nepřehledné a nudné. Svým způsobem mají tito uživatelé pravdu. Ono totiž je opravdu nudné číst o tom, jak se kolem knížete Myškina shromažďuje značné množství lidí za jediným účelem obrat ho o jeho peníze. A je neuvěřitelné, jak on sám je vůči nim empatický a snaží se vycházet dobře i se zjevnými podvodníky a nalézat v jejich jednání dobré pohnutky. Čili on je pro své okolí skutečně užitečný idiot, který se zdánlivě přímo nabízí k tomu, aby byl oškubán.
2. Vnímavý čtenář ale může nahlédnout přímo do psychiky knížete Myškina. Je zde opravdu možno pochopit, proč on je empatický i vůči zjevnému gaunerovi.
3. Jsou zde dva jedinci (Hypolit a Nastasja Filipovna), ve kterých jejich zoufalý stav odhalil sklony k hysterii (teatrálnímu demonstrativnímu jednání s nezbytnou nutností publika). Hypolit je k demostraci těchto svých sklonů dohnán svým zdravotním stavem a Nastasja Filipovna děsivým případem jejího celoživotního zneužití, kdy si z ní bohatý zvrhlík od osiřelého děvčátka vypěstoval efektní milenku. Empatie knížete Myškina se zde zcela míjí účinkem. Bez ohledu na jejich skutečně smutný stav nedokáží totiž tito dva lidé být empatičtí vůči nikomu. (Pro hysteriky to bývá dost charakteristické.)
4. Je velmi smutné sledovat, jak bezskurpulózní jednání lidí s knižetem Myškinem vede k jiným závěrům, než oni by si představovali, a jak kníže Myškin v těchto neúspěších hledá vinu sám v sobě. Osobně se domnívám, že jeho definitivní zhroucení vyplynulo z toho, že si sám sobě kladl za vinu smrt Rogožinem zavražděné Nastasji Filipovny.
5. Zvláštní je postava Aglaji. Ona je velmi krásná a lidé obecně mají tendenci spojovat krásu s dobrem a moudrostí. Během čtení jsem sám měl tendenci této představě podlehnout. Její krása jakoby přímo leze z řádků knihy a během skoro celého románu jsem si vůbec neuvědomil to, co mne napadlo až při samém závěru knihy, že ona je vlastně hloupá. A pokud s tímto mým názorem někdo nesouhlasí, tak to tím více svědčí o Dostojevského genialitě představit krásnou dívku tak, že si čtenář její hloupost vůbec neuvědomí.
6. Kníže Myškin je tolerantní vůči všem lidem, se kterými se potká. O to více je před závěrem knihy překvapivý jeho až výbuch nenávisti vůči Římskokatolické církvi. Jak je to možné, že tak vnímavý a empatický člověk, který všude hledá a nachází dobro (asi i tam, kde není) najednou vybuchne do takovéto přímo splašky nenávisti? Kardinál Špidlík říká, že Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského. Takže já v tom vidím prorocké varování Evropanů před rusofilstvím. Prostě je třeba si vůči jistým lidem zachovat velkou míru obezřetnosti, nevíme, co z nich vyleze a to i zcela nečekaně bez ohledu na to, jak se nám jeví. Paradoxní je závěr, kdy opětovně zhroucený kníže Myškin se na svou léčbu odebírá tam, kde působí ona jím tak proklamovaně nenáviděná Římskokatolická církev - do Evropy.
Závěrem si pro sjednocení dovolím zde kopírovat můj původní komentář ze 14.7.2022
Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.
P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.
Štítky knihy
19. století zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie nihilismus ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Těžké dílo. Rozumím mu, ale ta forma je na mě příliš. Rád se k dílu vrátím jinak. Ale původním způsobem to nebude.