Ikona
Frederick Forsyth
Rusko, rok 1999… svět plný extrémů: cena chleba se vyšplhala na neuvěřitelný milion rublů a sociální struktury praskají pod náporem hyperinflace, chaosu, korupce a zločinnosti. Igor Komarov, charismatický vůdce jedné pravicové strany, slibuje zbídačelému národu nápravu. Postupně se z něj stává idol – ikona, kterou zdeptaní Rusové potřebují, aby se jí mohli klanět. Jenže pak z jeho stolu zmizí dokument a těm, kdo si jej na Západě přečtou, se z něj roztřesou ruce. Je-li Černý manifest pravý, pak Igor Komarov není spasitel Ruska, ale zrůda v lidské podobě. Oficiálně nemůže Západ dělat nic, ale přesto se rozhodne zabránit katastrofě. Pod starobylými zdmi Kremlu se začíná odehrávat gigantický zápas…... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2010 , Knižní klubOriginální název:
Icon, 1996
více info...
Přidat komentář
Prvních 75 % textu, to je učiněná lahůdka! Pětihvězdičková záležitost, ve které nás autor krůček po krůčku a milimetr po milimetru nechává nahlédnout jak do mikrokosmu fungování západních tajných služeb, tak do života za hranicemi „říše zla“. Zato poslední čtvrtina románu se najednou zalomí do klasické westernové dobrodružky s neprůstřelným hrdinou, detaily vystřídají celky a polocelky, už nesledujeme „člověka“, nýbrž „přesuny jednotek a armád“ – a to už mě nebavilo. Škoda…
Nicméně námět knihy je natolik aktuální a burcující, že přes všechny výhrady volím známku nadprůměrnou.
Frederick Forsyth je známý pro svou schopnost "předvídat" politické a společenské změny ve svých dílech. Jeho román Ikona z roku 1996 to dokazuje s překvapivou přesností. Psaná ve chvíli, kdy B.J. stále zastával úřad prezidenta a současný V.P. byl ještě relativně neznámou postavou na politické scéně na několik dalších let. Kniha předjímá mnohé klíčové aspekty současného dění v Rusku a jeho zahraniční politiky, včetně agresivních akcí proti Ukrajině ("Ukrajina bude naše") a Gruzii, které se později skutečně odehrály/odehrávají.
Zachycuje vzestup autoritářského vůdce, který ke konsolidaci své moci využívá nacionalistické a neo-nacistické skupiny, ale také detailně popisuje, jak by tato postava mohla manipulovat politickou scénou skrze dezinformace, armádu a ostatní represivné složky, vč. vysloužilých veteránů. Zvláště alarmující je přesnost, s jakou Forsyth v roce 1996 předpovídá ruské plány na expanzi/agresi do okolních států, což činí z "Ikony" nejen napínavou fikci, ale téměř prorocký text. Za mě plný počet.
…A ZAČAL SE MODLIT:“DOBRÝ BOŽE, PROSÍM TĚ, DEJ, AŤ JE TO PODVRH. JINAK SE NA NÁS SNESE VELIKÉ A ČERNOČERNÉ ZLO…“ Můj první Forsyth. A musím konstatovat, že to bylo super čtení! Směsice politickejch faktů a fikce v příběhu, kterej by se v zemi, kde (nejen kdysi) zítra znamenalo včera, klidně mohl odehrát. Navíc mě sedí vypravěčskej styl, ve kterým jsou špióni (v podtatě) superhrdinové…
Knihu jsem vyslechla audio.
Velmi povedená kniha. Napínavá, dobrodružná i akční, plná tajných agentů. Klaďasové versus záporáci.
Velmi zajímavá vsuvka o vtrhnutí tanků do Prahy. Knihu musíte brát jako pohádku pro dospělé, a nehledat tam nesrovnalosti.
Opět výborný Forsyth s ruskými reáliemi. Jen škoda, že se jedná o fiktivní příběh :D
Forsytha mám rád, tato kniha nám v této těžké době hodně poví o historii Ruska a proto považuji Forsytha jako mistra oboru v těchto románech kde vše moc pěkně rozvede. Kniha čtiva, skvělý zaporak i kladas. Doporučuji a jak už zde někdo psal je to možná nejlepší roman autora 100%.
Čierny manifest!
„Bože milostivý, prosím ťa, daj, aby to bol falzifikát. Lebo ak nie je, príde na nás veľké a čierne zlo!“
Keď sa na Západ dostane jeden prísne tajný dokument, nazvaný Čierny manifest, pohlavári z americkej CIA i britskej SIS sú zhrození z toho, čo za netvor sa v Rusku na prelome milénia derie k moci. Dávajú však od toho ruky preč, ale tajná Lincolnova rada, čo je finančne nezávislá americko-britská skupina, sa rozhodne zabrániť novodobej ruskej ikone dostať sa k moci.
„Viem, čo je to vlastenectvo. Videl som ľudí, čo zaň prelievali krv. Ten chlap je fašista, či je to Nemec alebo Rus.“
Ďalší z rady výborných špionážnych príbehov od majstra tohto žánru, ktorý opäť spojil fikciu so skutočnosťou. Tu si napr. „zahral“ ozajstný sovietsky špión v radoch CIA a Ikona (originál z roku 1996) ani dnes nestratila nič na svojej príťažlivosti.
„Dobrí víťazia!“
Mám rád tieto špionážne príbehy. Výborná oddychovka, plná napätia i nečakaných zvratov, ktorá čitateľa zavedie aj do čias studenej vojny. Pri tomto titule som využil ponuku knižnice a román si prečítal v skrátenej verzii. U mňa maximálna spokojnosť.
Knihu Ikona jsem otevřel v podstatě hned po dočtení knihy Spis Odessa, která mě dostala. Najednou byla v tomto porovnání kniha Ikona rozvláčná, spousty postav a začal jsem si říkat, že se některé knížky i takovým autorům jako FF občas nevyvedou. Za půlkou kniha začíná nabírat na tempu. Teď je půlnoc, žena, děti, pes už dávno spí a já nemohl odložit knížku na poličku a jít chrupat a musel knížku dočíst. FF mě znovu dostal a tento milý zážitek přeji všem čtenářům.
Fiktivní příběh z politické scény v Rusku v 90. letech, z pera Frederika Forsytha. Plně souhlasím s komentářem od jadrana, nic není černobílé.
Forsythovo jasnovidectvo bolo vždy predmetom diskusii, skúmania i preverovania.. :)
Majstrovský spôsob podávania príbehu, jeho uveriteľnosť fikcie hraničiaca s realitou je charakteristickou črtou takmer všetkých jeho titulov. Ikona bola jednou z prvých jeho kníh ktorú som prečítal a bola čítaná v čase jej prvého slovenského vydania. Bol to silný okamih, ktorý si pamätám dodnes. Určite odporúčam, hoci sa časom objavili u Forsytha aj oveľa silnejšie príbehy !
Vzhľadom na súčasnú smútnú situáciu sa objavia pri čítania určite aj mnohé nové paralely..
Skvěle napsaná kniha. Fikce se prolíná se skutečným popisem reálií, ale protože obojí je podáváno stejnou formou, čtenář občas váhá, kde se vlastně pohybuje. Až do vyvrcholení jde o pekelně napínavý příběh. Trochu rozpačitý jsem byl z epilogu, ale je moje chyba, že jsem si tu knížku nepřečetl již v roce 1997, kdy u nás poprvé vyšla. Mohlo to mít zcela jiný náboj.
Doba zážitkového vjemu se ustálila.
To je tak, když se vrhnete na oblíbenou špionážní celebritu (její dostupnou knihu), a bez zájmu o čem to bude (nečtouce curikulum vite), vpadnete do osidel (teď vím, že ) fikce.
Pocit, že autor je znalec a ví, jak se dá politika formovat díky špionážním hrám je DNES jako pozdrav z Delf.
Google to prozradí, to co bylo pravé, byl šok. ( I zde.) Nedivím se, že "krtka" hned nedostali, byl (je) sympaťák na první pohled. (Kdyby mu nechali psát paměti, možná by to stálo za to.)
Jaksi by měl povolaný - vyvolený politik pro zahraniční hrátky prokázat (nepolitické komisi) ZNALOSTI, DOPADY a DŮSLEDKY špionážních praktik.
Jinak by se předvídavým nestávaly tak hrozné kiksy.
Vše prolnuto - skutečnost i vize, fikčně a fikaně poukázáno na hrozbu neonacismu ( dílo vyšlo 1997).
Vzpomínka na glosy redaktora, autora - specialistu J. Petránka na SSSR a jeho vztahy se světem, nám dnes katastrofálně chybí.
NEZNALOST (problému) NEOMLOUVÁ (ani politiky).
Posledních „x“ let si dávkuji jednoho Forsytha ročně, abych si ho užil a zároveň se nepředávkoval. A po čem jiném bych měl tentokráte sáhnout než po nějakém „Rusku“. „Zadání“ tedy bylo jasné.
Výsledkem byl román “Ikona“ pojednávající o době, kdy skončila Jelcinova éra a Rusko si hledalo jeho následovníka. Dobré je podotknout, že Forsyth svoji knihu napsal v roce 1996 a z jeho pohledu psal o věcech nadcházejících. Dalo by se tedy říci, že to co ve svém příběhu popsal, je jakási jasnozřivost, ale kdo zná Forsythovu tvorbu, ví, že v jeho případě je to důsledek velkého geopolitického rozhledu a pečlivého studia reálií, z nichž vždycky vychází.
Forsyth popsal symptomy nemoci, na jejímž vzniku měl podíl právě Jelcin. Symptomy byly patrné už v té době a oproti knize se rozvíjely postupně a naplno propukly až před několika týdny, byť svědky manifestace nemoci Ruska jsme už drahnou dobu.
Autor popisuje sílící fašizující scénu ruské veřejné i politické scény, zkorumpovanost Ruska a jeho xenofobii ke všemu cizímu, především pak ke všemu západnímu. Ne ve všem však odpovídají autorovy „analýzy“ skutečnosti a je to patrné zejména v pasážích týkajících se pravoslavné církve. Ale bylo by laciné kárat ho za špatný odhad, když to psal čtyři roky po pádu SSSR.
Protože je to kniha a Forsyth má rád, když to má spád, je vše vygradováno do krátkého období a protagonisté mají nadlidské schopnosti. Řekl bych, že v tomto ohledu Forsyth tlačil na pilu více než kdy jindy (bylo by krásné, kdybychom to mohli řešit jako on my dnes).
Nehledě na ten přestřelený konec i tentokráte musím říci, že Forsytha čtu/poslouchám kvůli něčemu jinému než kvůli akčním závěrům. Tím je vždy velmi dobře připravené a prezentované pozadí děje, které s jistou míry nadsázky může suplovat pasáže učebnic historie.
Netušila jsem, když jsem knihu začínala číst, jakým vizionářským spisovatelem je Frederick Forsyth. Nebo ho jeho znalost Ruska a její minulosti prostě přivedla k tomuto námětu, který se v současné situaci jeví tak děsivě realistický. Rusko se zmítá v chaosu pseudodemokracie , korupci, kriminalitě a najde s ,,vůdce ,,který ví, jak Rusko zachránit. Jen ten závěr působil trochu moc ala ,,americky triller,,.
Knihu jsme četl nedávno, ale v současné situaci (válka na Ukrajině) jsou některé aspekty v knize popsané velmi zajímavé. A to kniha vznikala v minulém století. Přesto jsou mnohé, v knize popsané reálie, zaměnitelné a převoditelné do dnes...
když se mi do rukou dostala první kniha tohoto fenomenální spisovatele, tak jsem se do ní začetla trochu rozpačitě, ale jeho styl, popisování událostí, do kterých nemáme šanci dohlédnout, mě naprosto dostala. Bála jsem se o hrdiny v knize, které riskovali své životy pro dobrou věc. A líbil se mi konec, vše dobře dopadlo. Patří mezi mé oblíbené spisovatele.
Tak doposloucháno na víckrát a na to, jak mám Fosythovy knihy rád, dost rozpaky. Dobré komenty 304, jprst, ale především Peleus. Pro nás milovníky žánru je samotný Forsyth tak trochu ikona, ale tady se mistr tesař trochu utnul. Nakonec jsou spisovatelé, kteří píší samé mizerné knihy a jsou znovu a znovu vydáváni, tak proč by nemohl napsat horší (ale ne špatnou nebo zbytečnou – vysvětlím později) knihu i Forsyth? Vše, co Peleus kritizuje a nad čím se pozastavuje je nesporně oprávněné. A našla by se spousta dalšího. Ten, kdo vidí v Komarovovi Putina by si měl přečíst Galeottiho Musíme si pohovořit o Putinovi. Ona ta protiruská propaganda (jakkoliv Rusko nepatří mezi moje oblíbené země a to včetně literatury - s výjimkou Bulgakova a možná tak Solženicyna) začíná být stejně trapná, jako komunistické strašení německými revanšisty a Suděťáky ještě v onom "památném" roce 1989. Ten problém je jiný a jinde, Putin je takový, jakým mu hlavně západní Evropa umožnila být. Hlavní dějová linka (natahované a ke všemu s nelogickým prolínáním časových rovin) trvá příliš dlouho, než pochopíme, proč se v románu vlastně zpočátku vůbec vyskytuje Monk a hlavně, proč se zde řeší kauza Aldricha Amese. Kauza pravdivá, která by si sama o sobě zasloužila literární zpracování. Její konec je v Ikoně najednou uťatý, teprve z jiných pramenů se dozvíme, že ho dostaly dvě vytrvalé agentky Vertefuilleová a Grimesová. Už od pohledu odpuzující Ames bude dokonce života dřepět pod číslem 40087-083 v přísně střežené allenwoodské věznici v Pennsylvánii. Stejně je i pravdivé, jak Britové dokázali vyvézt prakticky před očima KGB plk. Gordijevského. Právě kauza Ames patří v knize k tomu nejzajímavějšímu. Ukazuje totiž – a to člověka docela děsí, jak organizace CIA funguje a že se jedná už spíš o byrokratického molocha, kde pracují ne zrovna nejschopnější jedinci. Jistě i třeba Mosad měl svoje ne zrovna světlé chvíle, ale na CIA na západě neměl a nemá nikdo. A není to dáno jen velikostí organizace. I Britové měli svoji Cambridgskou pětku, jenže Philby (vystupující v Čtvrtém protokolu) byl pomýlený idealista, věřící, že koná dobro, když pomáhá Sovětskému Svazu (nakonec anglosaské univerzity od Británie a až po západní pobřeží Tichého oceánu jsou už desítky let plné podobných aktivistických idealistů, které ovšem jistý Lenin nazval užitečnými idioty), ale dlouhá léta neodhalit člověka, který má roční plat před zdaněním 70 tis. dolarů a koupí si barák za půl milionu, jaguára k tomu, a navíc nasává jako houba, to už svědčí o lecčems. A pak není udivující, že se v podobném byrokratickém molochu ztratí třeba i hlášení o arabských mladících, kteří se učí pilotovat boeing, ale nezajímá je nácvik přistání...Dalším momentem v románu je přeceňování a zároveň podceňování Ruska a najednou povrchní chápaní této nejednoduché i dost nesympatické země. Poznámky typu, že Gagarin se zabil v opilosti a na nevyzkoušeném prototypu letadla to dokazují. Leccos je na smrti tohoto kosmonauta nejasného, ale při letu na MiGu15 UTI (mimochodem vyrobeném v našem Aeru) rozhodně nebyl opilý a cvičné letadlo nebylo žádný "nevyzkoušený" prototyp - jednalo se o stroj už z doby Korejské války. To jen tak na okraj. Takhle přezíravý postoj v předchozích Forsythových románech nebyl. Podobně se po válce vyjadřovali o nacistech nejrůznější sovětští ideologové a pisálci, aniž by se ptali, jak je možné, že je ti neschopní zbabělci zahnali až pod Moskvu a na Kavkaz. No a tím se dostávám k další zajímavé spekulaci s onou vnucenou ikonou - tedy carem místo zrůdného Komarova. Představa, jak konstituční monarchie eliminuje nástup diktatury a nelidských systémů je naprosto zcestná. Obzvlášť u spisovatele ze země, kde jednoho krále popravili a dva (druhého ve XX. století) bez skrupulí vyhnali. A když si člověk vezme moderní dějiny, Hirohito nezabránil Japonsku vést brutální válku a páchat zvěrstva v Asii, ačkoliv s nimi nesouhlasil a v Evropě třeba Alexandr I v Jugoslávii a Carol II v Rumunsku uskutečnili převrat sami, aby se diktátory stali. A abychom nezůstávali jenom na tom vždy zaostalém a primitivním východě, připomeňme si ještě třeba belgického panovníka Leopolda III., který samovolně v rozporu s přáním belgické vlády kapituloval před Hitlerem, nebo švédský král Gustav V, netající se svým obdivem k "panu" Hitlerovi. I když zde jednal a vystupoval v souladu s vůlí a zájmy svého skvělého národa, jeho "neutrální" Švédové si mastili kapsy nejen na vývozu železné rudy z Kiruny. Bez ní by se nacistická válečná mašinerie zhroutila možná ještě dřív, než při ztrátě rumunských naftových polí. Připadá mi, že se Forsyth chtěl "rozloučit" ve velkém stylu a nějak se to moc nepovedlo, i když námětů k přemýšlení a ke zjišťování faktů a jejich souvislostí je tady hromada. Vlastně víc, než v jeho jiných knihách. V oné představě "cara" vidím jistou formu oné nadřazenosti a představy dokonalosti vlastního světa, který začíná být zejména v posledních letech stejně iluzorní jako protivný. A tak po kovbojsky "správném" konci knihy je asi nejlepší, že po Ikoně přece jenom mistr pokračoval v psaní a dle recenzí jsou romány po Ikoně lepší. Inu, nikdo z nás by si neměl plánovitě určovat konec. I Beethoven měl rozepsanou X. symphonii...P.S. No a pak je tady pár odstavců, které jsou velmi naléhavé k dnešku a ty jsem si dovolil odcitovat přímo u autora v sekci Citáty, i kdbyby v celé knize nebylo nic jiného, než toto, stojí za přečetení. Tedy aspoň těch pár odstavců.
V první části jsem se musela hodně soustředit, je tam hodně postav, děj přeskakuje ve dvou časových liniích a je dost rozvláčný. Druhá část už má rychlejší spád. Samotný závěr mně také nesedl.
Mstitel se mně líbil víc.
Autorovy další knížky
| 1975 |  Den pro Šakala |
| 2004 | Boží pěst |
| 2008 | Vyjednavač |
| 2005 | Ikona |
| 2014 | Seznam smrti |
Romány tohoto žánru nejsou moje obvyklé čtivo, ale tenhle mě docela bavil, dokonce jsem se těšil na další vývoj událostí. Žádné výhrady k ději vlastně nemám, proto výsledek hodnotím velmi pozitivně. Dokonce si myslím, že si knihu může přečíst i člověk který politicko- špionážní romány úplně běžně nečte. 4/5.