Indiánský běh
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/34265/bmid_indiansky-beh-vc2-34265.jpg
4
206
206
Trojnovela mladé nadané autorky je složena z útržků vzpomínek na nesnadný život dcery jednoho z českých chartistů Pavla Kohouta. Dotisk v roce 1992.
Přidat komentář
Dávám tři hvězdy. Prostě střed z pěti. Váhám. Kniha byla v některých pasážích fajn, jinde jsem si musela číst víckrát a stejně zůstal pocit lehce těžší dezorientace... Asi to nebude úplně můj šálek čaje, ale na druhou stranu nehaním, nebylo špatné si ji přečíst. Jen mi nesedí ten styl, což neznamená, že je kniha špatná :). Po dalších však nejspíš nesáhnu...
v době vzniku originální stylem a velmi přitažlivé obsahem, s odstupem bude autorka téma a motivy už jen variovat
O Roku kohouta nemůžu sice říci, že se mi líbil (jako literatura), ale rozhodně mě oslovil a zaujal. To ale o tomto textu bohužel neplatí. Je tak zkratkovitý a náznakový, až mi přišel zmatený a chaotický. Emočně mě nijak nezasáhl. To, že disidenti nebyli žádní svatoušci, asi není tajemství. Mrzelo mě, že svůj příběh (dětství i trauma nucené bezdětnosti, adopce) autorka nepojala poněkud konkrétněji.
Brutálně upřímná kniha, autorka ji pojala jako svoji psychoterapii. Kohout asi nebyl Mirek Dušín. Přečetl jsem knihu na jeden zátah. Ale s odstupem času si z ní nic nepamatuji. Uvažuji o tom, že ji vyjmu z knihovny pošlu dál.
Bravurní. Nevím, co to přesně bylo, ale chytilo mne to. Snad tou lakoničností a ironií. A výstižností ambivalence vztahu k Indiánovi.
Autorka nemilosrdně a bez příkras podává hořké svědectví života dětí disidentů v socialistickém Československu. Jak je ten pohled jiný, například ve srovnání s pohledem scénáristů seriálu Vyprávěj... Na 88 stránkách vede čtenáře hořkou a trpkou realitou všedního dne, aby vám v poslední větě vykouzlila úsměv na rtech.
Moje druhá kniha od autorky, kterou obdivuji především jako člověka, který to v životě nikdy neměl lehké.
Kniha se mi četla velmi dobře, bavila mě - stojí za to zamyslet se, kdo je kdo :-)))
Autobiografické zkratky ze života spisovatelky Terezy Boučkové na pozadí bouřlivých událostí 60. a 70. let minulého století. Vzpomínky na dětství, dospívání se sourozenci, problematický otec, dospělost v období totalitního režimu, nepovedené manželství, touha po rodině a adopce romských dětí (k tomuto tématu se později vrátila v románu Rok kohouta). Kdo umí číst mezi řádky, dozví se zajímavé věci o skutečných lidech, jejichž totožnost je ukryta za důmyslné přezdívky.
Sledovala jsem čtyřdílný dokument s Pavlem "Indiánem" a se zájmem jsem se poprvé začetla do těchto úsporných a celkem dobře se čtoucích řádků bezesporu talentované ženy.
Se smutkem v duši a úsměvem na tváři jsem se dočetla k prvnímu potratu a nejsem si jistá zda budu schopna číst dál!
Naprostá neuspořádánost této rodiny je pro mě natolik frustrující, že si připadám zahlcena řetězícími se prohrami a neúspěchy. Přijde mi jako by si většina účastníků knih Terezy o své životní nezdary trochu říkali a chodili jim vstříc.
Mám z jejích řádek v sobě takový smutek a vztek, že nevím, zda mi četba za to stojí.
Autorka je pro mě velice sympatická žena s natolik těžkým osudem, že mi občas naskočí biblické: "Bůh trestá hříchy otců na synech" Ovšem je to věta tak nesnadná, že se v tomto prostoru velice obtížně pohybuje a nezbývá než nechat to na něm. Z lehkého úsměvu až úsměšku na tváři Pavla Kohouta ve zmíněném dokumentu mi však běhal mráz po zádech.
"Okolo Paprska a Múzy běhal Indián neschopný reakce, která by z něj udělala muže."
P.S. Dočetla jsem a přeji všem lepší příští. Tereza si ho zaslouží.
U českých spisovatelů, najmě spisovatelek, vždycky zostražitím, když s nimi premiérově začínám...
Útlá próza se rozpadá do čtyř oddílů provázaných spíše pocitově, přičemž hned ten první se nestydatě brodí literární sedlinou, ve které se začas uprdelila např. Halina Pawlowská aj. »spisovatelky«...
Další části již nabíjejí ostrými náboji a vypalují ve staccatových dávkách, které spíše podprahově deptají nežli rozesmívají.
Dar intenzivního zkratkovitého sdělení nelze T. Boučkové šmahem upřít. Ale to jsem teprve na počátku oné volně navazující trilogie. 19/18
Tato útlá, zdánlivě zkratkovitá, lakonicky psaná knížečka byla pro mne kdysi zjevením - ať již obsahově, tak formou ironického sdělení. Díky ní jsem zůstala věrná autorce i jejímu stylu se ze všeho, i sebevíce destruktivního vypsat - a to osobitým, nenapodobitelným způsobem. Díky za sílu, kterou kniha vyzařuje i za ilustraci doby a tíže, se kterou se Tereza Boučková mistrně vypořádala bez ohýbání páteře a koneckonců i za ilustrace autorčina bratra v knize. Pro mne skvělý debut a styl, který pak autorka dále vyvíjela, ale tenhle odraz - to byla vysoká lať ...
Četla jsem v rámci povinné četby na VŠ. Vůbec jsem nevěděla o čem kniha bude, ale přečetla jsem ji jedním dechem. Líbí se mi především stručnost, se kterou autorka bravůrně vystihuje situace. Doporučuji všem, co chtějí číst, ale nemají moc času.
K četbě této knížky potřebujete aspoň trochu znát okolnosti a jména, jinak vás asi nebude tolik bavit. Já ji ocenila hodně - stručné glosování, ironie a sebeironie. Byla moje první od Boučkové a od té doby jsem ji neopustila.
Hrozně mě bavilo přiřazovat k přezdívkám skutečné osoby. Paní spisovatelku mám moc ráda.
Nečetla jsem ji jako první knihu od této autorky, tak mě nepřekvapil styl psaní. Mám ráda její sebeironii, její smutek chápu. Zatím mě ale nejvíc dostal Rok kohouta.
Přečteno po letech podruhé, pro připomenutí a bylo to zajímavé, jako poprvé. Jen teď už víme, co bylo dál... a ještě dál. Způsob psaní TB se mi líbí, to, co zažila (a překonala), zpracovává po svém.
Zajímavý styl psaní, schopnost vyjádřit v pár větách podstatu... jsem ráda, že jsem tuto knihu povídek či novel četla. Již několik let mám v knihovně autorčin Rok kohouta, ale zatím jsem neměla odvahu po ní sáhnout. Myslím, že to brzy změním... těším se i na její novou knihu Život je nádherný.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
Tak tohle bylo tedy sousto! Je nutné číst mezi řádky a mrknout se na Wikipedii a strýčka Googla. Hahaha Monolog , ten se vyznamenal .