Indiánský běh / Křepelice / Když milujete muže / Krákorám
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/119802/bmid_indiansky-beh-krepelice-kdyz-milujete-muze-krakoram-119802.jpg
4
119
119
Kniha shrnuje prozaické dílo autorky (*1957). Indiánský běh, publikovaný poprvé r. 1988 v samizdatu, zaujal sugestivním tématem i originálním zpracováním - vzpomínky na dětství, dospívání a dospělost v období totality lze chápat jako kontroverzní výpověď o reálné době i reálných lidech, byť se skrývají za důmyslnými přezdívkami. Novely Křepelice a Když milujete muže připojují téma mateřství a lásky. Třetí próza je příběhem o ženě, jíž nejprve komunistická justice a pak mladší konkurentka odejme milovaného muže. Román Krákorám směřuje od niterné výpovědi k obecnějšímu sdělení o naší posttotalitní současnosti: příběh Manuely se prolíná s kronikou doby - volbami, privatizací, podnikáním, nezaměstnaností, rasismem… Román navozuje otázku: opravdu jsme se zbavili cejchu minulosti?... celý text
Přidat komentář
-----Čteno z povinnosti do školy a už nikdy víc, prosím.-----
Většinu času jsem kroutila hlavou a přemýšlela, proč si "Alfa" nechala udělat 3 děti (první chápu, nehody se stávají...), když s nimi pak bylo tolik problémů. Vážně nad těmihle ženskými kroutím hlavou. Jako chudák autorka, když si připadala jako "Prasklá guma".
Ani styl psaní není nic extra. Jak se všude píše "autorka píše úsečně, v krátkých odstavcích a kapitolách" a to mi přesně nevyhovuje. Místy jsem byla zmatená, kdo je kdo - ty jména jsou vážně šílená. Pak jsem už byla zoufalá, pamatovala si jen hlavní rodinu a zbytek se mi prostě motal.
Ani nevím, jestli mi to něco dalo? Vůbec nic. (Proč nás na škole do takové četby nutí? I ten název (i když po dokončení referátu už ho chápu) je úděsný a mladé lidi nepřiláká. Akorát to odrazuje a člověk si říká, co je to za šílenost.)
Urcite zajímavé si přečíst. Ale čekal jsem od toho víc. V porovnání s Honzou od Salivarove mi chybí nějaký přesah, je to jen - do určité míry autobiograficky - příběh někoho z disidentskeho prostředí. Ano, možná byl jeden z prvních a já ho nešťastnou náhodou četl později. Urcite si přečtu i ty další, ale nadšen - bohužel - nejsem.
Nedávno jsem četla "memoáromán" Pavla Kohouta Kde je zakopán pes a je velmi zajímavé získat jiný pohled na ty stejné osoby a události. Jak to všechno může být zavádějící a jednostranné... Kniha Terezy Boučkové se mi líbí, jednotlivé novely sice opakují stejné události, ale pokaždé originálním způsobem. Úsporný styl je v tomto případě výmluvný a bolest navzdory snaze o ironii a nadhled je ve všech částech knihy dobře patrná.
„Snad jsem pro něj ani nebyla trojrozměrná. Přičetl k počtu dvou ještě třetí a do položky alimentů mě zaknihoval jako cifru. Odešel, když mi byly tři. (…) Zajímá vás, proč mě nevzali na gymnázium? Byla jsem dcerou kontrarevolucionáře.“ (s. 13)
„Samet, něha, lidské řetezy, modlitba za příslušníky pohotovostní jednotky, kteří jen plnili rozkazy v lednu, srpnu, listopadu, kopali a tloukli, stříkali z vodních děl do babiček, do kočárků, samet, něha, odpusťme si, co jsme si, všichni jsme kolaborovali, všichni jsme vytvářeli totalitu, tajný agent StB i topič i hlídač i kominík, samet, něha, na komunisty neuplatňujeme princip kolektivní viny, byli špatní, ale i dobří, popravili jen několik desítek lidí, jen několik stovek jich připravili o život, zastřelili na útěku, uštvali v lágrech, jen několik tisíc pozavírali na léta do cel, jen několika milionům zničili morálku, iluze. Život. Všichni jsme kolaborovali, dozorce ve věznici, který k smrti umlátil Pavla Wonku, stejně jako prodavačka, žena v domácnosti, nikdo z nás nemá čisté ruce, odpusťme si, co jsme si, jsme sametoví, jsme něžní, jsme nejlepší, celý svět obdivuje naše topiče, naše hlídače, naše kominíky. Naše agenty. Hurá.“ (s. 81)
Po několika letech jsem po knize sáhla znovu a opět jsem nebyla zklamaná. Sedí mi styl této autorky - ve zkratce, v metaforách, přesto až bolestně přesně a syrově vystihnout část jednoho života, kus naší historie.
Podivuhodné, jak autorka mezi 30. a 40. rokem svého věku dokázala vyjádřit to, co si já uvědomuju až v důchodu. Mimochodem Indiánský běh publikovala už v roce 1988, tehdy samozřejmě samizdatově.
Zejména Indiánský běh se mi dost líbil (5 hvězd).
Zajímavé, že film Zemský ráj to na pohled, který vycházel z obdobného děje i postojů (autorem scénáře rovněž autorka), mi vůbec nesedl.
Co mi přišlo v knížce jako vtipné, s lekhým nadhledem a co jsem přijímala s pochopením, mi ve filmu přišlo jako přehnaná karikatura bez vtipu.
Příběhy které se dobře čtou před spaním. I když u této autorky rozhodně vede Rok kohouta.
V knihovně jsem si ji půjčila ze zvědavosti, ale v tomto případě jsem sáhla vedle...
Přečetla jsem si ze zvědavosti, ale tahle doba jak se popisuje to není moje parketa.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
Tereza Boučková mi roky unikala. Pak jsem přečetla Rok kohouta a byla jsem nadšená. Tak jsem si půjčila další knihu a nadšená jsem opět. Ale myslím si, že jsem ji přečetla ve správné době. Před dvaceti lety bych si její knihy asi tolik nevychutnala a hlavně bych jím neporozuměla. Zato teď jím tleskám. Výborné.