Informátoři

03.01.2013

Ellisův styl psaní je opravdu zvláštní. U každé jeho knihy mi strašně dlouho trvá, než se chytnu, než mi to začne dávat alespoň trochu smysl, než mě to začne alespoň trochu bavit. Nejinak je tomu i u Informátorů. Ellis totiž často vypráví jaksi vyprázdněně, o věcech, které zdánlivě nemají žádný význam a nijak spolu nesouvisí. Až po čase se dá vyhledat a vycítit, že tím vlastně docela trefně a poutavě pojednává o jaksi vyprázdněném, bezvýznamném, bezobsažném, neúčelném a nesmyslném odcizení a přežívání určité sorty lidí. A že se to vlastně stává jejich kritikou, respektive kritikou jejich životního stylu. Ten styl je opravdu zvláštní, jakoby poplatný právě probíranému tématu, stejně bezvýznamný, prázdný a nesmyslný jako popisované postavy a jejich životy. Proto se zdá a jeví (a vlastně tomu tak opravdu je), že Ellisova tvorba nemá žádnou dějovou linii, zápletku a je spíše jen seskupením několika útržků z běžného života. Stejně tak tomu je i u Informátorů, ty jsou hlavně především spíše shlukem samostatných povídek (byť propojených určitými postavami, ne už tak dějem), než románem o několika kapitolách. Největší problém jsem měl s identifikací postav. Nedokázal jsem se s nimi nijak sžít, vůbec je nějak identifikovat, podchytit jejich charaktery a na jejich základech je dále v textu identifikovat. Mnohdy jsem vůbec nevěděl, o kom vlastně jednotlivá kapitola pojednává, kdo z těch několika postav je jejím vypravěčem (každá kapitola je vyprávěna ich formou, ovšem pokaždé jinou postavou) a když jsem na tu postavu narazil v jiné kapitole, ani jsem jí nepoznal a nedokázal si vybavit, jak a kde jsem se s ní v textu již setkal. A bylo mi to v podstatě jedno, protože jednotlivé postavy zažívají tak podivné situace a vedou tak podivné rozhovory, že jsem se koncentroval spíše na daný aktuální děj, než na cokoliv jiného. A tak trochu Ellise podezřívám z toho, že to bylo jeho záměrem. Vůbec se nedivím, pokud někomu Informátoři nesednou a nebaví je. Jak jsem již napsal, mě vždycky trvá, než se naladím na Ellisovu vlnu a prvních pár kapitol mě vůbec nebavilo, šly doslova jedním okem tam a druhým ven. Pak ale Ellis škubl za vlasec, háček se zahákl a bylo to, sedmá až jedenáctá kapitola mě (samy o sobě, ne jako souvislejší celek) docela bavily a zaujaly, hlavně zavedením docela nepředpokládaného prvku, který celý román hodil trochu někam jinam, než by čtenář/ka předpokládal/a. Musím zdůraznit, že k mé potěše, protože mě to docela mile překvapilo a vlastně i potěšilo. Stejně jako ostatní Ellisova tvorba, s níž jsem měl tu čest, i Informátoři jsou poměrně netypickým a snad i těžce stravitelným dílem. Ani vlastně nevím, čím přesně si mě Ellis získal, ale nakonec mě pokaždé dostane. Informátoři jsou sice zatím tím nejslabším, co jsem od něj četl (a hodnotím to teď jako celek, některé ty kapitoly jsou hodně fajn), přesto mě to ale nakonec bavilo a jsem spokojený. Dostal jsem, co jsem tak nějak očekával. Možná jsem trošku zklamaný, že mě Ellis nepřekvapil a nedal mi trochu více.