Inheritance
Christopher Paolini
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499459/bmid_inheritance-fvk-499459.jpg
4
3219
3219
Odkaz Dračích jezdců / Odkaz Dračích jazdcov série
< 4. díl >
Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace! Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, potřebují být neskutečně silní a odvážní. Pokud to nedokážou oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje. Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alagaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat? Dlouho očekávaný čtvrtý díl světového bestselleru Odkaz Dračích jezdců! ISBN 978-80-253-5858-0 (soubor 2022)... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2022 , Fragment (ČR)Originální název:
Inheritance, 2011
více info...
Přidat komentář
skvělé zakončení knihy. Čekání se vyplatilo, bezvadná kniha. Budu se k ní ráda vracet
Očekávala jsem větší HAPPY END. Ale jako důstojné zakončení Paoliniho tetralogie je to hezké čtení:)
Jedním slovem: Skvělé! Čekala jsem opravdu dobré zakončení, ale tohle mě zvedlo ze židle. Jak je možné, že po všech těch rokách mě Paolini stále dokáže překvapit? U některých knih je snadné předvídat děj, ale u této rozhodně ne. Všechny postavy, místa, vztahy, prostě všechno je promyšlené na výbornou a jsem nesmírně zklamaná, že je tomuto příběhu již konec. Tak dlouho jsem se na ně těšila a než jsem se nadála, bylo to tady. Abych to zakončila, knize prostě není co vytknout.
A je po všem... Knihu, respektive ságu, jsem dočetla dnes o půl třetí ráno, po tom, co jsem jedním dechem udolala třetinu knihy. A pořád tomu nevěřím.... Dřív, když jsem byla s knihou u konce, mě čekal další díl. A pak další. Teď se cítím trochu jako Eragon- už je to za mnou, a nevím co budu dělat dál. Celý den se chci zavrtat s knihou do deky, a pak mi dojde, že už vlastně není co číst. Se sérií jsem začala na základní škole a teď mám před státnicí...
Závěr byl ztrhující- brečela jsem, smála se, srdce mi bušilo jako o závod, a když jsem četla o dračích vejcích, neubránila jsem se dojetí. Nevím jak to Paolini dokázal, ale ještě nikdy jsem se s žádnou knihou tolik neztotožnila, nikdy jsem se s žádnou knihou necítila tak dobře, a když jsem četla Odkaz, poprvé jsem zapomínala, že to jenom čtu- prostě jsem tam byla. A žádná kniha kterou jsem dosud četla ve mě nezanechala tak hluboký pocit prázdnoty, když skončila.
Samozřejmě se dá knize něco málo vyčíst- některé věci se daly docela snadno předvídat- třeba to, že se Aryi vylíhne drak. A přesto to bylo to správné, co se mělo stát. A scéna s odplouváním lodi s Eragonem z Alagäesie je až moc podpbná závěru Pána prstenů. Ale co se mě týče, je to snad to jediné, co proti knize můžu říct.
Nepříliš šťastný konec knihy jsem obrečela, a tak jako většina postav s nimiž se Eragon při svém odchodu loučil, jsem i já měla pocit, že přicházím o přítele. Lásky, jak šťastné, tak nenaplněné atmosféru dokreslily k dokonalosti a nezbývá už nic jiného, než autorovi v duchu poděkovat a doufat, že příběhy z Alagäesie nevidíme naposled.
Sice mě trochu mrzel ten konec, u kterého jsem brečela... ale co se dá dělat... Miluji celý Odkaz dračích jezdců :)**
Konečne to skončilo! Z mnohých dôvodov, ten podstatný, t.j. týkajúci sa čitateľa teda mňa, je, že už takéto fantasy nečítam, niežeby som predtým ho aj čítala vo veľkom množstve. Týmto sa môžem pochváliť len v prípade poiretovských detektívok. S nepolepšiteľnou nostalgiou som však rada čítala posledný diel a oceňujem logické „čo sa stalo doteraz“ pred hlavným dejom, tých vecí ta bolo na pamäť hodne. Preto možno mi unikli aj také úplne základné príčiny deja, ako zosadenie kráľa Galbatorixa, no to už preháňam. Nie je to tak. Páčilo sa mi, ako si to s ním Eragon „chlapsky“ vybavil, s kategorickým imperatívom na čele a tak je to správne konanie aj od autora, ktorý to vzal naozaj vážne a zamýšľal sa psychologickou cestou. Čo ma mrzí, je, že nedal priestor láske, iba takú nádej v Roranovi a Katrine, len aby sa nepovedalo, niekto bojuje za svoju budúcu rodinu. Už to bola hotová rodina a hotová láska. To je o nádeji. Čisto subjektívne považujem za nedobré riešenie skvelého obratu, ktoré padlo na postavy Nasuada a Murtagh, predychávala som a vyskakovala od radosti, áno, áno, konečne niečo, čo sa črtá, čo každého človeka povzbudí do úsmevu, do povzbudzovania tých postáv... jednoducho rodiaca sa láska. A autor jej nedal šancu Eragonovi a Aryi, čo by seklo v ich prípade, ale prečo to stupňovať pri Nasuade a Murtaghovi? Pokojne sa to dalo rozviť po „prešlo pár mesiacov a Murtagh sa zjavil v stane medzi tými najvýznamnejšími.... chceli ho zabiť, bol ich nepriateľ, no Nasuada s pomocou Eragona a Elvy všetko vysvetlia....“. Dobre, možno to na vykreslený charakter Murtagha nestačí, ani rozmerom knihy, ale kvôli čomu nemohol škrtnúť zápalkou, dať iskru, ktorou by mňa a určite mnohých iných čitateľov, fanatikov do lásky, ubezpečil, že sa tí dvaja ešte stretnú. No možno to je v tej príhodnej chvíli, keď o tom má predstavu, ktorú jej podsunuli pri mučení... a ja som to tak rýchlo prečítala, že vlastne som nepostrehla, že azda tam je tá iskra.... po ôsmich rokoch sú spolu. Na celom príbehu Eragona by som označila jedinú vec, ktorá dielu dáva dobrú a nekopírovanú hodnotu a to sú tie chvíľky medzi Eragonom a Zafirou, ich vzťah je skvelý. Perfektný. Tak dobrý, že tie riadky o tom sa mi čítali najlepšie z celého príbehu. Na záver niečo mimo diela: americký optimizmus, s ktorým sa dennodenne stretávame len cez akúsi neosobnú prizmu, by sa už konečne mohol prakticky dotknúť zvyšku sveta. Potrebuje ho! Aby sme mohli aj my ďakovať kvantu ľuďom.
Celou tetralogii miluju. Na poslední díl jsem čekala jak..ani nevím na co...četla jsem jedním dechem a kniha mě nezklamala. Akorát mě zajímalo, jak dokáže Eragon porazit Galbatorixe, když je takovej salát (přiznejme si, že kdyby za zadkem neměl partu elfů a Safiru, byl by mrtvej na dvacáté straně prvního dílu). Ale řešení této situace mě velmi potěšilo.
Moc se mi líbil lehce hořkosladký konec. Díkybohu to nebylo jenom "a žili šťastně a do smrti úplně všichni". I když úplně nesouhlasím postavou Aryi, v tom mě trošku autor zklamal.
Ale jinak absolutně nadšená a chci, aby na této knize vyrostli moje děti =)
(SPOILER) Když to vezmu jako celek, je Inheritance skvělým "koncem" Odkazu dračích jezdců. Konec píšu v uvozovkách, protože to rozhodně jako konec nezní (Eragonovi se stále na konci dílu otevírá obrovská budoucnost). Když vezmu Inheritance samostatně, líbila se mi ze všech čtyř dílů téměř nejvíc. V mých dětských očích ale nic nemá na první díl - Eragon, který jsem četla ve 12 letech a který mi do srdce vtiskl nesmazatelnou stopu. Inheritance mnou pohla, pohltila mě, donutila mě přemýšlet, usmívat se, mračit, plakat. Stejně jako všechny předchozí díly. Je to velkolepý závěr velkolepého díla, a mně nezbývá než čekat, jak to všechno, jednou, možná, bude dál.
Pustila jsem se do Inheritance dost dlouhou dobu po přečtění předchozích dílů, ze kterých jsem si toho díky tomu moc nepamatovala - a tak nějak jsem čekala, že mi souvislosti dojdou "cestou". První polovina knihy mě nicméně tak neuvěřitelným způsobem nudila, že když jsem kvůli nedostatku času četbu na delší chvíli musela přerušit, nijak moc mě to nemrzelo. Když jsem se ke knížce potom vrátila, zjistila jsem, že mi v hlavě z již přečtené části neutkvělo skoro nic - i tak jsem ale pokračovala a děj začal být v tu chvíli naštěstí zajímavější, i když poměrně dost předvídatelný. Konec mě nenadchl, nezklamal (ačkoli byl snad až přespříliš roztahaný) a ani mi nevadí, že si Paolini nechal zadní vrátka pro další díl/y, trochu mě totiž mrzelo, že jsem se nedozvěděla víc o osudech svých oblíbenců Murtagha a Angely. :) Celkově mi ale přijde, že se Paoliniho styl oproti předchozím dílům vylepšil - myslím tedy formou. :) (Stále ale nechápu, proč tak velká bichle, když by stačio zmenšit písmo... :D)
Trochu jsem se bála toho, jak někteří psali, že děj byl zbytečně zdlouhavý a v některých místech nudný. Musím říct, že jsem si toho popravdě v knize vůbec nevšimla.Stránky mi ubíhali na můj vkus až moc rychle :D Podle mého názoru to bylo napsaný tak jak má.Přečetla jsem jí rychle a teď je mi opravdu líto, že všechno končí....i když nějaké pokračování se tam nabízí :)
Dlouho, dlouho jsem čekala na tento díl a pak konečně vyšel. Hned jsem se do něj zakousla a nedokázala se odtrhnout. Celou knihu jsem přečetla rychlostí světla, tak moc mě bavila. Jediné, co mne trochu zklamalo byla závěrečná bitva Eragona s Galbatorixem. Sice se mi líbil způsob, kterým Eragon krále porazil, ale všechno se událo trochu moc rychle. Zato konec knihy se velice vyvedl, opravdu velice. Pro tuto sérii perfektní zakončení.
I pro mě je tento díl zklamáním. Jak již bylo řečeno v předchozím komentáři (uživatel Saruman) jsou první dvě třetiny knihy nudným vyprávěním, ze kterého jsem měla pocit, že je autor placen od slova. Rozvláčné, nic neříkající věty a někdy i celé strany.. Kdyby to nebyl čtvrtý díl série, určitě bych knihu odložila nedočtenou (což není mým zvykem) Závěrečným rozuzlením si mě autor trochu "udobřil", ale i toto bylo zbytečně dlouhé. Škoda, ale možná až bude Paolini starší, dočkáme se něčeho spisovatelsky vyzrálejšího. V "Poděkování" autor uvádí, že "napsat tento díl bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělal" - je to bohužel na knize znát, postrádá lehkost.
Nejlepší kniha fantasy, jakou jsem doposud četla.
Nejedenkrát jsem měla slzy v očích...
Velice propracované a moc dobře a poutavě napsáno.
K Odkazu dračích jezdců jsem se dostala paradoxně přes film Eragon. Velice mě zaujal, a když jsem si o něm hledala informace, tak jsem zjistila, že je natočen podle knižní předlohy. Tu jsem si sehnala a ihned jsem knize propadla a příběhu ještě víc než po shlédnutí filmu. I na vysoké škole jsem o ODJ napsala práci.
Ne každému se podobné věci líbí, ale já to miluji a ODJ je skvělý!!!
Ale i trocha kritiky - postupně:...
Je pravda, že je to prostě, jak jinak řečeno, "dlouhé". Ale to byly všechny díly tohoto příběhu a kdo se pro něj opravdu nadchnul, tak mu to nevadilo. Naopak, mně osobně se to moc líbilo.
Pravda je, že vylíhnutí Fírnena pro Aryu se čekalo a kde kdo to asi i chtěl, ale ve finále se mi to tolik nelíbilo. Nevím proč... Navíc to, že jediný drak zůstává v Království, další (Trn) je kdo ví kde a jediná zkušená Safira odjíždí střežit vejce, to se mi taky úplně nezamlouvalo. Ale je pravda, že Eragon se stal velice mocným a lehko by se z něj postupem času mohl stát další Galbatorix.
Nejvíce divné mi přišlo spojení Safiry a Fírnena. Po tom neustálém líčení, jak je pořád Safira mladá, nezkušená a kde co, je tu o mnoho mnoho mladší Fírnen, vychovávaný jen Aryou, bez dalšího Jezdce, draka nebo alespoň Eldunarí a tito dva draci se zahlédnou a najednou jsou spolu?...Mohou být také ovlivněni city svých Jezdců, kteří se je zdráhají projevit naplno, ale...
Tím, že to je konec, tak chtěl autor určitě vyřešit co možná nejvíce otázek, a tak, jak je vyřešil, bylo asi předvídatelné (já alespoň velkou většinu uhodla dopředu), ale jsou vyřešené podle mě dobře.
Dalo by se hodnotit dál a dál, ale podle mě je to opravdu moc pěkně a hezky napsané a doufám, že se k příběhu někdy zase vrátím a začtu se.
Myslím si, že se jedná o nejslabší díl z celé série. Nevím jestli je to tím, že jsem o pár let starší, nebo tím, že na to mám již trochu jiný pohled. Zdálo se mi, že kniha byla zbytečně moc zdlouhavá a některé pasáže tam ani nemusely být. Finální souboj s Galbatorixem jsem si upřímně řečeno představoval jinak. A závěr? Jak z telenovely.
máte velkou fantazii? Ano? Tak vřele doporučuji číst. Máte tam vše dobrodružství, kouzla, fantazii a lásku
Že finální díl nepřetrumfne díl první – s tím jsem počítal. Že bude Paolini do knihy cpát ještě zbytečněji dlouhé popisy a události, které by se hodily leda tak do nějakého toho story-for-fans – s tím už jsem tak nepočítal. Ale takový poser jsem opravdu nečekal! Může mi někdo říct, co pro děj přínosného se stalo během cca prvních 500 stránek knihy? Upřímně: nic. Jen xeroxově používáme tu stejnou šablonku: dobýváme město k městu, přičemž každé další je silnější než to předchozí a pořád si říkáme, že to určitě nezvládneme, no ve výsledku to zvládneme levou zadní, ale aby se neřeklo, že žádná z postav nezemře, tak po každém obléhání necháme zhebnout jednu vedlejší postavu, která je nám avšak úplně šumák. Občas také přidáme nějakou tu (nudnou) akci s Murtaghem, který si s Eragonem akorát vymění pár ran a zdrhne. A zase znova.
Kde je sakra nějaký znatelný feeling toho, že přichází konec, že to bude náležitě epické a že konec náležitě se svými hrdiny prožiju? V nedohlednu. To, že si Eragon jednou za takových sto stránek řekne něco ve stylu "blížíme se Galbatorixovi čím dál více, ale já stále nejsem dost silný", teda za nějaký srdceryvný výplav emocí nepovažuju. A když už se teda konečně po těch pěti stech stránkách odhodlali k něčemu, co vypadá zajímavě, tak je to nakonec jen to, co jsme předvídali, že se stane/kde se to stane. Fakt, to bych opravdu nečekal, že eldunarí mohou být *tam*. To samé i s Jezdem pro Fírnena – vskutku hrozně nečekané.
Ale dobře, abych jen nehaněl, tak závěr bych označil za jednu z mála opravdu dobrých částí knihy. Sice i tam se Paolini nevyhnul jistým klišé žánru, ale budiž mu to vzhledem k mé předchozí rozsáhlé kritice ještě odpuštěno. Můj celkový pocit bych však jednoduše shrnul takto: těžké zklamání. Nejen že po vystříhání zbytečných pasáží Brisingru (cca 300 stránek) a Inheritance (cca 500 stránek) mohla tetralogie zůstat původně plánovanou trilogií, ale myslím, že by jí to i náramně prospělo. Je fakt, že jsem si během čtení Inheritance často říkal, zda pocítím na konci nějakou nostalgii za pětihvězdičkovým Eragonem a imho nejlepším dílem série, ale stalo se tak. Bohužel ta nostalgie je míněna v negativním smyslu – „ach, Chrisi, jak se ti, chlape, povedlo tak nadějnou sérii poslat do takových sraček?!”
Autorovy další knížky
| 2004 |  Eragon |
| 2012 | Inheritance |
| 2006 | Eldest |
| 2020 |  Spát v moři hvězd. Kniha I. |
| 2009 | Brisingr |
Začínat to od půlky, je to za pět.
Nevím zda to bylo mým mládím, upadající kvalitou knih, či něčím zcela jiným, nicméně pravda je taková, že můj prvotní zájem velikosti draka se s druhým a třetím dílem přetavil spíše na fanouškovskou setrvačnost a po absolvování několika kapitol dílu posledního jsem knihu dokonce na několik měsíců nemilosrdně odložila. Na konec se však vše v dobré obrátilo a já vzplanula novým zájmem, skoro jako za mlada. Děj byl pro mě přesto z větší části nezáživný a zdlouhavý. Těch čtivých kapitol bylo nepoměrně méně, ale zase byly tak dobré, že mi tu občasnou nudu vynahradily. Začnu u těch negativ: 1)Vidlák Roran je sice silný, statečný a chytrý jako liška, ale číst po desáté, jak zabil nepřítele tuhle, vykryl ránu támhle, zranil se tady, tady a tady, mě zkrátka v takovém množství do varu válečných vřav nedostává. (Podezřívám pana spisovatele, že nám možná až příliš pečlivě studoval knihy o technikách válečnictví.) 2) Charaktery hlavních hrdinů jsou dost ploché. Všichni mají v podobném poměru velký smysl pro povinnost, vůli drtící skály, jsou hrdí, moudří a máloco je zlomí. Vím, hrdinové takoví mají být, ale chybí mi tu vlastnosti, které by z nich udělali plastičtější, více uvěřitelné osobnosti. 3) Nemám ráda Aryu, ta holka je snad robot :) 4) Zato mám moc ráda Murtagha, takže bych ho zvládla klidně ve větší dávce a i když se mi závěr knihy svým melancholickým vyzněním a určitou tragikou zamlouvá, nepovažovala bych za děj degradující, kdyby se tu objevilo více té Murtagovsko-Nasuadovské vaty. Sakra Paolini, to tě nechala holka, že jsi takový lásce nepřející bručoun? :). Na druhou stranu se mi vážně líbí velká dávka realismu, která je v knize obsažená. Od kouzel, která mají svou logiku, přes věrohodně působící bitvy, politické pletichaření až po hořké sdělení, že s velkou mocí nepřichází velká jízda jako spíš velká zodpovědnost a že po každé bitvě, i té rozhodující, stejně nastane nový den s novými povinnosti. Chápu, že jako několik let čekající fanoušci máme právo předpokládat, že se konečné zúčtování odehraje v epickém formátu, ale mě se to zamlouvalo jak to bylo. (I když teda Šruikan dostal na frňák dost snadno to je fakt.) Dost jsem si užila těch pár překvapení: Vejce, způsob zabití Galbatorixe-ženiální, Murtagh s Nasuadou, urgalí hry :D, Aryina ještěrka... Kecám, zrovna tohle bylo jasný :). Konec taky řadím ke kladům a to i přes to, že pro mě představa, že můj oblíbený vesánek, odchází žít téměř mnišským životem ze země, kterou jsem za ta léta začala považovat za svou, není snadná. (Vim, Angela nás varovala ale stejně...) Sečteno a podtrženo: I přes tu nevyváženost děje mě to dokázalo chytiti za srdíčko, vyvolat emoce a připomenout pocity, které jsem zažívala coby pub před léty při čtení Eragona, takže u mě dobrý.