Intelektuálové
Paul Johnson
Pozor na intelektuály! Tak by mělo znít zásadní ponaučení z tragického dvacátého století, jež vidělo miliony a miliony nevinných lidí obětovaných v dalekosáhlých plánech na zlepšení podmínek a kvality lidstva. Kdo jsou lidé, kteří připravovali myšlenkové podhoubí pokrokového, nového a lepšího světa? Vzdělanci a učenci? Nikoli. Většinou nadaní umělci, ale zároveň idealisté a kazatelé světské Utopie, a vždy velcí rétoři a geniální psavci, stačí si vzpomenout na Marxe: "soukromý majetek je krádež a proletariát může ztratit jen své okovy." Johnson ve své nejslavnější a kontroverzní knize (aby ne, když je tolik potrefených) ukazuje brilantně na životě a díle známých osobností, jako Rousseau, Shelley, Marx, Ibsen, Tolstoj, Hemingway, Russell, Brecht, Sartre, Mailer, Chomsky a mnoho dalších, tu nejhorší z lidských nemocí, intelektualismus. Ono zvláštní přesvědčení polovzdělanců, že jsou povoláni rozumět všemu - morálce, politice, ekonomii, náboženství, filosofii i dějinám a světu, a ze svých amatérských představ si utkají syntézu světonázoru, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené a odbornost v jedné věci neznamená autoritu v disciplině odlišné. Co ale u kazatelů nového, lidštějšího světa překvapí nejvíc, je tak častá nelidskost a podlost jejich soukromého života, někdy dosahující až monstrózních rozměrů.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2012 , Rozmluvy , LedaOriginální název:
Intellectuals, 1988
více info...
Přidat komentář
Paul Johnson hľadá bezchybný ideál „učiteľa ľudstva“ – intelektuála, a paradoxne k podopreniu svojho výrazne jednostranného a sentimentálneho pohľadu plného rôznych odtieňov viac, či menej maskovanej závisti zostavuje a čitateľovi predkladá „vhodných“ ašpirantov, aby sa ich spýtal na to, či žili, čo kázali (acta, non verba!) V zozname rozhodne nenájdete „tých dobrých“ intelektuálov 20. storočia – Viktor Frankl, Albert Schweitzer, Carl Sagan etc., pretože nespĺňajú kritéria výberu, kritéria vhodnosti. Pomerne rýchlo čitateľ pochopí, že Johnson nič nehľadá, a dielo je sterilným pokusom o analýzu odvrátenej stránky osobnosti Roussea, Tolstoja, Russella, Sartreho, Marxa, Orwella a ďalších. Johnson prichádza do situácie, ktorú poznáme z Nového Zákona, avšak s tým rozdielom, že on kameň zo zeme zodvihol a do egoistického pokrytca plnou silou vrhol, pritom už otázky, ktoré si autor kladie našepkávajú čitateľovi, že milosť sa udeľovať nebude. Majú intelektuáli morálne právo radiť ľudstvu, ako sa má správať? (To človek vyhľadáva a potrebuje intelektuála. Hľadá uňho radu, múdrosť, prehľad – čokoľvek, čo mu môže zlepšiť život. Takýchto pozvaní smerom k ľuďom pribúda a intelektuál po čase nájde samého seba v pozícií verejného radcu). Preverujú svoje dôkazy? Aká veľká je ich úcta k pravde? Ako uplatňujú verejne vyhlásené zásady v súkromí? Sú oddaní priateľom? Od iracionálnych a nelogických smerujú do intimity a to je dlhá cesta, na ktorej možno postrehnúť a objaviť skutočne všeličo. Kto by vlastne obstál?
Napriek nevhodnosti označiť jednotlivé kapitoly aspoň ako biograficky zaujímavé - spĺňajú určitú životnú postupnosť, ktorú autor u jednotlivých intelektuálov sleduje - sú prílišne deformované autorov potrebou, ambíciou, zámerom? zdôrazniť vnútornú skazenosť, ktorá sa tak drzo skrývala pod vonkajším pozlátkom. Prínos Johnsonovej úvahy nad touto „bandou“ amoralistov vidím v celkom presnom a objektívnom zachytení akýchsi opakujúcich sa atribútov skutočného intelektuála. Autor v každej kapitole (zväčša v úvode) kúsok z neho odhaľuje:
- verí, že je obdarený nadaním a pochopením pre to, ako zvýšiť blaženosť ľudstva
- oceňuje sám seba podľa toho, čo si o ňom myslia ostatní a teda sa snaží zapôsobiť peniazmi, silou, chytrosťou a morálnou nadradenosťou
- vládne uňho sterilizujúci diktát rozumu
- je určený pre obecenstvo, nie pre nudnú, bez povšimnutia prebiehajúcu rutinu každodenného života
- väčšina sú ohromní sebci
V tomto ohľade knihu odporúčam.
Tolik zášti a zloby v jedné knize jsem snad nikdy neviděla. S kým autor nesouhlasí, ten je pomýlený, amorální, nevědecký ... Cílem knihy zjevně není podat kriticky zpracované informace o některých známých či významných osobnostech, ale naplivat co největší špínu na lidi, s jejichž názorem se autor neztotožňuje. Totální bulvár!
Taky se mi zdá, že si autor plete Rusko a Prusko, ale možná je to jenom překlep.
Od mého přečtení před cca 2 lety se mé mínění o intelektuálech poněkud prohloubilo (nemám teď na mysli přímo danou knihu). Zde jde více méně o levicové intelektuály, ale musím uznat pravdu v jednom komentáři, že u "pravičáků" se také najdou pěkní ptáčkové. Z tohoto pohledu lze říci, že kniha je poněkud nevyrovnaná.
A můj současný pohled? Intelektuálové jsou zhouba lidstva. Jako by vzdělání (zejména to "humanitní") vedlo ke zblbnutí. A pokud ne, ke ztrátě přirozeného rozumu určitě ano. Já mám diplom, já mám pravdu!
Tato kniha je sice tak trochu bulvár, ale to je asi dobře. Některé pikantnosti ze života slavných jsou celkem zábavné, ale zároveň smutné. Ve škole se tohle nedozvíte, a tak se většinou tito lidé považují za suchopárné a nezáživné páprdy, prostě nuda. Ale ejhle, tito intelektuálové, známé osobnosti, celebrity, jsou nakonec také jen lidé - se všemi problémy, mindráky, úchylkami... Někdy je až šokující, jak moc nepoužitelní někteří byli. Inu, příroda holt někde nadělí, jinde ubere... :)
Audiokniha se poslouchá velice dobře, jen výslovnost některých jmen (Persy Bajš Šeli) mě občas iritovala.
Celkový dojem: 75/100
Nedokázal som sa prelúskať ani treťou kapitolou. O selektívnosti výberu a o podivnom mixe ľudí (Hemingway na jednej kope s Marxom ai.) tu už písali viacerí. Mňa na knihe najviac iritovali často extrémne bulvárne reči typu "jedna pani povedala, že je to taký a onaký odroň". Johnsonovi sa to hodilo do naratívov, a tak to tam dal, ale výsledok je často neférový, podpásový a mnohé veci - bezpochyby pravdivé - to nafukuje do podoby bulvárnych titulkov. "Aha, nachytal som hviezdu in flagranti," hovorí Johnson a následne dáva slovo susedovi, ktorý je nahnevaný (pretože mu pes inkriminovanej hviezdy kaká na dvore, ale to Johnson nevie), a tak povie, že ten človek je sviňa a masový vrah. A Johnson to uverejní s tým, že "asi to tak nebude, ale určite to nejaké svetlo na danú osobu vrhá, no nie?" Áno, dovádzam to do ad absurdum, ale Johnson si to za tú knihu zaslúži a zároveň si myslím, že pri hodnotení súkromia druhých by sme si mali dávať pozor na vyváženosť.
Skúste ísť do ľubovoľného malomesta, popýtajte sa tam na nejakú konkrétnu osobu a ja vám garantujem, že dostanete odpovede v rozsahu od "je to štetka" až po "je to najlepšie dievča aké poznám". Stačí len trocha selektívna projekcia a ožiarená osoba získa démonické alebo anjelské rysy. Mimochodom, krásne o tom písal Shakespeare v Júliovi Caesarovi, Othellovi a v ďalších hrách.
A aj keď netvrdím, že Johnsonov prístup v štýle "chceš meniť spoločnosť a pritom si chrapúň" nie je v niečom prínosný, práve naopak, predsa len by sme u intelektuálov mali konfrontovať skôr ich tézy, argumentáciu, metódu, štýl a spôsob písania, relevantnosť ich myslenia vo vzťahu k skutočnému svetu, prípadnú nebezpečnosť ich myšlienok pre spoločnosť, rôzne literárne kvality a tak ďalej, než nejaké "cikacie tajomstvá". Takže konfrontácia slov a skutkov by teoreticky mohla byť prínosná, ale v tomto prípade podľa mňa neobstála so cťou.
Zaujímavejšími knihami cielenými na to isté intelektuálne spektrum sú aj preto Scrutonovi Pošetilci, šarlatáni a buřiči a Aronovo Opium intelektuálů. Kritiku nedostatku cností u rôznych revolucionárov si potom radšej vypočujem v krátkych vtipných odfrknutiach u Lewisa a u Chestertona. Tam je to podané s gráciou, s nadhľadom a bez zašpinenia sa v bulvárnom bahne.
Je to hodně zaujaté co kdyby Johnson napsal něco o životě některého z pravicových intelektuálů napadá mne třeba Evelyn Waugh. Ale je to velmi dobře a čtivě napsané a vůbec to nenudí. S myšlenkou kterou autor rozvádí v poslední kapitole totiž že kdyby jste se ptali oněch intelektuálů a pak to porovnali s odpovědmi lidí co zastavujte náhodně na ulici na různé politické otázky tak dostanete od obou skupin +/- stejně blbé nebo stejně rozumné názory
Myslím, že kvalitní člověk by měl být inteligentní, schopný, morální a s vytříbeným vkusem. Jednotlivé kvalitativní aspekty lidské osobnosti by měli být aspoň částečně propojeny, protože pokud rozumný člověk uváží, že je pro něj něco dobrého, tak by měl být i schopný to dělat. Vkus pak člověka nutí se obklopovat hodnotnými věcmi, jenž mají pozitivní vliv na jeho "duši".
Johnsonova kniha povětšinou zkoumá lidi, jenž měli bezpochybi vysoký intelekt, schopnosti a vkus. Jen na s tou morálkou na tom však tak dobře nebyli.
(Marx je vyjímka. Ten dle mého neměl ani jedno. Jeho myšlenky se neuchytily kvůli jeho schopnostem je prosadit, ani kvůli prozíravosti, jenž v sobě nesou - protože nenesou, však on ani nebyl schopen psát souvislý dlouhý text. Marxismus se uchytil kvůli tehdejší situaci a taky proto, že jistí chamtivý a mocichtivý lidé rozhodli, že by byl pro ně dobře využitelný)
Zmiňovaní intelektuálové měli problém s vlastním egem. V tom lepším případě používali svůj intelekt k verbálnímu vykrucování se z řetelného pokrytectví či nevděku. Žejo Rousseau? Kázali vodu, pili víno. Častokrát jim idea byla milejší než člověk. Případ Tolstoje, který si myslel, že je starším bratrem Boha a pokoušel se o morální revoluci velký Rusi, kvůli které zanedbával a ničil svou vlastní rodinu. Tento ruský klasik byl i velký chlípník. Nedařilo se mu krotit svou smyslnost a vinil za to převážně ženy. Shelley se pak vyloženě snažil vytvořit spolek lidí, jenž by vzájemně pořádali orgie. Žabák Sarte vyloženě prosazoval monogamii, čímž týral Simone de Beauvoir. Horší však bylo, že podporoval komunismus, ačkoliv vůbec nevěděl, o čem mluví ("Rusové necestují, protože milují svou matičku Rus"). Jeho život je poznamenán intelektuálním úpadkem.
Nemysím si, že by autor chtěl, abychom intelektuáli odsoudili jako kecali. Jistě, někteří z nich jimi jsou. Někteří svými vadnými myšlenkami mohou škodit (Marx). Někteří byli svině (Jean-Jacques Rousseau), ale jejich myšlenky v sobě nesly kus pravdy, ačkoliv oni sami se jimi neřídili. Každej člověk by měl být souzen a podle toho, by mu měla být přikládána váha.
A hlavně - filosof by měl mít nejvyšší úctu k pravdě.
Četl jsem už před několika nemnoha lety a fakt dobré. A jak ti intelektuálové u nás od té doby vyrostli, že to budu muset z knihovny znovu vytáhnout! Pro oživení.
Koupila jsem si knížku na nádraží, když mi bylo čtrnáct, a s některými jmény (jako Brecht nebo Russell) jsem se Johnsonovým prostřednictvím seznámila poprvé. Vzápětí jsem zjistila, že to byla osudná chyba. Dalo mi hroznou práci, než jsem se naučila dívat na Rousseaua nebo na Tolstého i jinýma očima než Johnsonovýma, jinými slovy vidět v nich něco jiného než cvoky a prasata (pardon, že to tak musím říci).
Proto souhlasím s komentátory pode mnou, kteří vyslovili svoje znechucení, hlavně s jardadrem. S jedinou výhradou: Hitler tedy rozhodně intelektuál byl.
Jako sumář biografických faktů Johnson neuškodí a některé anekdoty jsou zajímavé, například že Sartre jako malý nasypal matce do džemu sůl. Ale vycházet z tohoto blasfemického pamfletu ve snaze seznámit se s určitými lidmi není dobrý nápad.
Nedočetla jsem (Russelem jsem měla dost), nebudu hodnotit, ale s každou další kapitolou ve mně stoupala podrážděnost vůči autorovi.
Obsah:
Jean Jacques Rousseau: „Zajímavý blázen“
Shelley aneb Bezcitnost ideí
Karel Marx: „Hrozné, do nebe volající kletby“
Henrik Ibsen: „Naopak!“
Tolstoj: Starší bratr Pánaboha
Hluboké vody Ernesta Hemingwaye
Bertold Brecht: Srdce z ledu
Bertrand Russel: Případ logických nesmyslů
Jean-Paul Sartre: „Malá koule chlupů a inkoustu“
Edmund Wilson: Oharek vyrvaný z ohně
Ztrápené svědomí Victora Gollancze
Lži, bohapusté lži a Lillian Hellmanová
Úlet rozumu
Geniálna a ľahko čitateľná kniha o vratkých základoch morálky mnohých historických celebrít. Určite by si ju mal prečítať každý. Nad krutosťou, sebectvom a cynizmom niektorých romantických či poetických duší sa asi s hrôzou pozastaví.
Asi půjdu proti proudu. Co se dá dělat. V prvé řadě si kladu otázku, proč sám intelektuál, jakým Johnson bezpochyby je, píše knihu, která má za úkol odkázat tzv. intelektuály do určitých mezí. Je to trochu jako kdyby třeba inženýr genetiky psal kritiku na inženýry genetiky a sám se mezi ně nepočítal. Alespoň tak jsem to z reakcí čtenářů zde i jinde pochopil - má se ukázat, jak ti vlastně s těmi intelektuály po pravdě je. Dobře pomiňme fakt, že Johnson není v akademickém světě příliš brán jako naprosto seriozní historik a neuvažujme o něm jako o zneuznané duši. Akoliv paralely by tu byly; třeba náš pan prezident, v devadesátých letech varující před opovrhováním intelektuálních elit a mluvící o celé třetině obanů jako o eufemisticky řečeno chabých duchem, aby po dvaceti letech naopak napadal intelektuály a tvrdil, že voliči nejsou hloupí. Jistý podobný příběh o "zneuznaném geniu" tam také je.
Další věc je, ke komu tato kniha vlastně směřuje? No jasně, k nám obyčejným lide, abychom viděli, že jsou jako my. Spíš, že jsou často horší, než my? Je přímo zde odkaz na jednu "recenzi" na tuto knihu. Autor je sice otřesen "zjištěními", nicméně vše kvituje s povděkem - tak konečně někdo odvážný, kdo nám odhalil pravdu, nandal jim to. A v dalším článku se už vesele věnuje délce mužského přirození pro nejlepší uspokojení ženy. Ok, je tohle cílová skupina?
Co tahle kniha doprdele vlastně chce říct? Měl snad někdo iluzi, že Hemigway jakožto celebrita nepije a nespí s ženskýma? Že Tolstoj byl celý život, už od narození bělovlasý, moudrý stařec? No a co s Marxem a Brechtem? Nikdy nebylo tajemstvím, že byli pokrytci. A Russoeau? Jeho Zápisky chodce se nedají číst jak jsou naplněny sebelítostí. Ale co to znamená? A proč někdo dává na stejnou váhu Hemingwaye a Shelleyho s Marxem a Sartrem? Pokud někdo chce kritizovat myslitele, kteří mají chuť měnit lidské společnosti, proč ne. Vstupují do veřejného prostoru, je fajn, když na ně bude vidět, a dobře jim tak. Ale prví dva jsou umělci, básníci. Je možné, že bych si nedokázal přečíst báseň od Shelleyho, nebo se podívat na obraz od van Gogha, protože o nich vím, jací byli? Protože ač zde zřejmě jde o jakési varování před intelektuály; "podívejte se, jací jsou, Hemingway je stejný jako Franta z Lhoty", pravda je, že není stejný. Franta totiž nikdy nenapsal takovou krásu jako Stařec a moře. Neberte to špatně, nezastávám se Hemingwaye, ani nikoho z nich. Ale třeba i Franta někdy udělal něco opravdu dobrého, bylo to vždy něco jiného než vykonal Hemingway. A v tom byl Ernst, nebo Shelley nenahraditelný. Otázka zní, co vypovídá jejich život o jejich díle? Proč je potřeba u četby Sbohem armádo vědět o tom, že byl autor záletník?
Navíc Johnson není úplně fair. Sám je velikým kazatelem, který ví, co je nejlepší. Však si přečtěte jeho knihu Nepřátelé společnosti. Tam vám je všechny bez výčitek vyjmenuje a řekne jak škodí. Protože on přece ví, kde je pravda. A ruku na srdce, i jeho výběr intelektuálů, které použil proti intelektuálům je dosti selektivní. Mohl tam být třeba Sokrates, Darwin, Churchill, Ježíš, Mozart (pokud tedy bereme, že intelktuálem byl i Hemingway). A proč nepopsal intelektuály z řad křesťanské tradice? O Františkovi z Assisi, nebo speciálně o sv. Augustinu, do doby jejich obrácení by se daly napsat pěkně šťavnaté řádky. A co teprve fanatik Kalvín? Luther, co jedl jakoNěmec a pil jako Čech? Jistě, Johnson je konzervativní věřící. A chtěl-li by uvést příklad na obhajobu intektuálů, tak Pavel z Tarsu, nebo sám Ježíš by se snadno hodil. Ale o objektivitu zde nejde.
Prostě tato kniha se snaží obhájit neobhajitelné. Že snad nějaká skupina lidí, vymezujících se určitými vrozenými vlastnostmi je horší a z principu své "vyjímečnosti" propadá častěji špatnostem a zlu. A svádí na toto zcestí i nás. Jako by snad neintelektuální svůdci neexistovali - Hitler, Stalin, Gotwald, Zápotocký atd.
A z těch z druhé strany bych rád pro poznání doporučil třeba geniálního historika Zdenka Kalistu, Jana Patočku, fascinující ženu Terézu Novákovou, Karla Klostermanna, samozřejmě bratry Čapkovy. Všechno podělaný intelektuálové. :-)
George Orwell napsal: "Ve dvacátém století jsou pro nás vážnými překážkami úzké zájmy průměrného člověka, poměrně nízká vzdělanost, opovržlivost vůči intelektuálům a téměř všeobecná necitlivost k estetickým problémům."
A Václav Černý: "Intelektuálové vytvářejí společenství kultury... tedy svobodné hledání pravdy o člověku a lidském světě a úsilí o spravedlivý soud o lidech a jejich světě."
Ráda se inspiruji z komentářů spolučtenářů :)) Obzvlášť když od přečtení knihy uplynul už nějaký čas. Mám ráda myšlenkový svět P. Johnsona.
Pět hvězdiček do křupava orestovaných!!!
Ještěže nésu intoš, dostat se Džonsnovi do pazourů, tak si vo mě slušná koc už ani kolo nevopře....
Paul Johnson si klade otázku, mají-li tzv. intelektuálové právo být něčím jako vůdci ukazující lidstvu cestu svými myšlenkami. Dle autora nemají, což je názorně demonstrováno přehlídkou a životopisy nejvýznamnějších levicových intelektuálů, ikon dnes dominujícího levicového myšlení. Nu, je pravdou, že rozumný člověk musí při pohledu na toto hrůzné panoptikum amorálních šílenců, feťáků, alkoholiků a hochštaplerů přiznat, že tyhle lidi opravdu není důvod ctít a následovat. Leč...
Nechci s ním souhlasit, dokázal bych najít jiné intelektuály a vzory, skutečné příčetné vzdělance a lidi úcty a následování hodné. Faktem ale je, že tyto mnohem lepší varianty intelektuálů zaujaly a ovlivnily "moderní" lidstvo podstatně méně. Bohužel. Postačí ale tento smutný fakt coby argument, který činí z Johnsona automaticky vítěze? Doufám, že ne...
Johnson zakop o díru na trhu, kterou je třeba honem rychle něčím ucpat. Nejlépe srolovaným Bleskem pro Intelektuály. Už se mi to rýsuje; šokující skandály zahraničních suprstárs (Hawking PODVÁDÍ...s kalkulačkou!), hodně fotek (Jan Sokol - v klobouku, baloňáku a slunečních brýlích- mizí v taxíku před BORDELEM!) a křiklavé titule (David Navara na KREKU!)..to bude trhák! Stejně jako je trhák (i když, pravda, poněkud monotónní; intektuál lže, podvádí a ničí všechny ty bezva, nevinné lidi kolem sebe) tahle mňami stoka bezcharakterního bahna.
Celkově vzato se mi ale ulevilo; jen si představte tu hrůzu, kdyby Johnson v análech omylem natrefil na nějakého skutečného Anděla. TO, by byl průšvih!
5 do křupava orestovaných *****
Poměrně ostrá (ovšem oprávněná) kritika na 16 světských, nenáboženských, intelektuálů.
Posledních 7 osobností pro mě byly neznámé a nezajímavé. V některých částech autor zacházel příliš do hloubky k nezáživným detailům které pro mě byli nečitelné a při pohledu na některé stránky jsem už věděl že bude lepší je přeskočit.. Naopak bych vyzdvihl to, že Johnson si kritiku "nevycucal z prstu", ale hodnotí objektivně a nezaujatě na základě doložených pramenů (deníky, dopisy, životopisy..)
V mysli mi utkvěla především úvodní myšlenka knihy, která říká, že intelektuálové jsou pro společnost nebezpeční, protože jsou v prosazování svého pohledu na svět zaslepení a jejich myšlenky mohou (katastrofálně) ovlivnit životy milionů lidí. Skvělý základ pro diskuzi, která se může zvrtnout jakýmkoliv směrem.
Stinné stránky "slavných" intelektuálů. Čekal jsem něco víc obecného (ale to je můj rybíz, měl jsem si o knížce přečíst dopředu víc informací).
Autorovy další knížky
| 1991 |  Dějiny 20. století |
| 1999 | Dějiny křesťanství |
| 2007 | Dějiny židovského národa |
| 2003 |  Napoleon |
| 1998 | Zrození moderní doby: Devatenácté století |
Knihu je opět nutno číst v kontextu jejího autora. Paul Johnson prošel během svého dlouhého života složitým vývojem, kdy se od levice posunul ke konzervativní pravici. Ze své pozice je tak logicky kritický vůči intelektuálům z levé části politického spektra.
Johnson v sobě opět nezapře novináře a text knihy je velice čtivý a přehledný. Na začátku své knihy určil jednotící myšlenku, která se prolíná všemi medailony jednotlivých intelektuálů. Touto myšlenkou je varování před bezcitnou tyranií idejí. Intelektuálové totiž často milují lidstvo více než samotné lidi a jsou bytostně přesvědčeni, že myšlenkou a sílou (svého) intelektu mohou změnit svět.
Souhlasím s níže uvedenými výtkami na adresu autora, jenž se ve výběru zaměřil striktně na levicové intelektuály. Na druhou stranu, v případě levicových intelektuálů je rozpor mezi jejich ideály a skutečným životem více zřetelný. Upřímně, pravicový ideál světa je mnohem více pragmatický a realistický než levicový, který je založený na utopismu a sociálním inženýrství. Jinými slovy, pravicový ideolog uznává lidskou povahu se všemi jejími chybami, levicový se ji snaží změnit.
Nicméně uznávám, že kniha o pravicových intelektuálech by byla rovněž nesmírně zajímavá. Zvláště v dnešní době, kdy řada z nich dospěla k názoru, že ruský imperialistický nacionalismus je extraktem západního konzervatismu. Tím se stávají podobnými intelektuálními senzibily stejně jako Sartre, který byl schopný zastávat filosofii vyzdvihující osobní zodpovědnost a utváření podoby života člověka jako přímý důsledek jeho činů, a na druhou stranu se neštítil obhajovat stalinismus a marxismus, tedy naprostý opak jeho filosofie.
Knihu bych doporučoval číst jako filosofickou případovou studii, která se zabývá fenoménem světských intelektuálů a charakteristickými rysy jejich osobností. Kniha zároveň nabízí příležitost k zamyšlení nad vývojem západního myšlení 19. a 20. století. Čtenář pak může uvažovat, jak by Johnsonova kniha mohla pokračovat, kdyby autor zohlednil vývoj po roce 1989 a celou první třetinu 21. století. Na druhou stranu bych rovněž doporučoval vzít Johnsonův výklad jako podklad k dalšímu studium filosofie, ale i osobního života jednotlivých intelektuálů. Kniha má přeci jenom už svá léta a Johnson zkoumal intelektuály spíše jako celek než jednotlivé mnohdy více komplikovanější veličiny.